30 Cdo 1051/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní
společnosti A. – D., s.r.o., zastoupené advokátem, o autorskoprávní ochranu,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 17/2002, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2005, č.j. 3 Co
43/2004-251, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 9.045,- Kč jeho zástupci
advokátu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. května 2004, č.j. 19 C 17/2002-191,
výrokem I. uložil žalované omluvit se doporučeným dopisem, doručeným žalobci v
tomto znění: \"Omlouváme se žalobci za neoprávněný zásah do autorských práv
žalobce k fotografii B. C., hrající v pražském klubu R. Výrokem II. zavázal
žalovanou zaplatit žalobci odměnu a bezdůvodné obohacení ve výši 290.826,- Kč
a výrokem III. uložil žalované uhradit přiměřené zadostiučinění ve výši
100.000,- Kč. Výroky IV a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů
státu.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je autorem fotografie
zobrazující B. C., hrajícího na saxofon při jeho návštěvě v P. v klubu R. dne
1. listopadu 1994. Tuto fotografii následně užívala žalovaná na svých webových
stránkách v období od 1. března 1999 do 31. října 2001, aniž by došlo mezi
účastníky k uzavření licenční smlouvy.
Při zjištění, zda předmětná fotografie je dílem ve smyslu ustanovení § 2 odst.
1 autorského zákona, soud vycházel především z revizního znaleckého posudku
Vysoké školy uměleckoprůmyslové v P. se závěrem, že fotografie je předmětem
autorského práva a přísluší jí ochrana podle autorského zákona. Při stanovení
výše odměny
a bezdůvodného obohacení za rozhodné období vycházel (při absenci honorářových
řádů v oblasti výkonu ochrany užití výtvarných děl včetně fotografií v ČR) ze
sazebníku - tarifu belgické organizace S., kterou je žalobce zastupován.
Požadavek žalobce na omluvu soud prvního stupně posoudil jako přiměřený
a provedený obvyklými prostředky. Při stanovení výše finančního zadostiučinění
přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalovaná nehodlala vzniklé porušení práva
jakkoliv řešit.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2005, č.j. 3 Co 43/2004-251,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen ve výroku označeném III.
tak, že žalobu o zaplacení zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč zamítl. V
ostatním rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku I. pak
ve znění omluvy: \"Omlouváme se žalobci za neoprávněné užití fotografie B. C.,
hrající v pražském klubu Reduta\". Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů
a o náhradě nákladů placených státem.
Odvolací soud po doplnění dokazování dalším revizním znaleckým posudkem dospěl
k závěru, že předmětná fotografie je autorským dílem (vytvořeným za účinnosti
zákona č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a jako takové je chráněno.
Stejně tak shledal za důvodnou požadovanou částku odměny a náhrady bezdůvodného
obohacení ve výši 290.826,- Kč za užití díla (§ 12 odst. 1 písm. c/ a § 13
odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. a ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 121/2000
Sb.). Za důvodný shledal
i nárok žalobce na morální satisfakci (omluvu žalované), neboť do práv žalobce
bylo necitelným způsobem zasaženo nejen užitím díla bez právního důvodu, ale i
způsobem jeho užití. Současně však dospěl k závěru, že zásah do chráněných práv
žalobce nebyl takového charakteru, že by morální zadostiučinění nebylo
postačující. Tento závěr opřel především o skutečnost, že žalobce zvolil sám za
formu morálního zadostiučinění (pouze) omluvu formou doporučeného dopisu a
nikoliv omluvu, se kterou by byla seznámena širší čtenářská či divácká
veřejnost, zejména veřejnost odborná. Dále přihlédl k okolnostem, za jakých k
neoprávněnému užití díla došlo.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalované doručen dne 23. listopadu 2005,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 16. ledna 2006 včasné
dovolání doplněné podáním ze dne 13. února 2006. Dovolání směřuje pouze proti
výroku ve věci samé, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci odměnu a bezdůvodné obohacení ve
výši 290.826,- Kč, a do výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání
žalovaná spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.). Jako jeho důvod uvádí, že
napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), a že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka konstatuje, že názory soudů obou stupňů na problematiku přiznávání
odměn a bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití autorských děl
ve smyslu příslušných ustanovení autorského zákona jsou značně rozdílné
a protichůdné. Stejně tomu tak je i v této věci, kdy soud prvního stupně byl
názoru, že odměnu či bezdůvodné obohacení je nutno bez dalšího přiznat ve
smyslu tarifů společnosti S., zatímco odvolací soud připustil, že je nutno
přihlížet i k jiným kritériím. K tomu však nepřipustil důkazy, na jejichž
základě by bylo možno odměnu či bezdůvodné obohacení objektivizovat. Navíc se
dovolatelka domnívá, že znalec, který ve věci revizní posudek vypracoval, není
ani kvalifikován pro obor oceňování autorských děl včetně fotografií a neměl mu
být dotaz na požadovanou odměnu za užití předmětné fotografie odvolacím soudem
pokládán. Zdůraznil, že dosud nebylo dostatečně judikováno, zda odměnu a
bezdůvodné obohacení lze stanovit pouze
na základě ceny obvyklé (tržní) či zda má být stanovena jiným způsobem. Podle
názoru dovolatelky je možno objektivně zjistit obvyklou cenu za užití předmětné
fotografie pouze na základě tržního ocenění. Přitom je zapotřebí vzít v úvahu
ty případy,
za kterých byla předmětná fotografie či fotografie obdobná v rozhodném období
skutečně obchodována na trhu.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
(případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce podáním ze dne 29. března 2006. Uvedl
mimo jiné, že žalovaná napadá pouze skutkové závěry soudu, nenapadá však právní
posouzení věci. Její dovolání by tak mělo být dovolacím soudem odmítnuto pro
nepřípustnost.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (ve spojení s bodem 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnout podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět
již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že
dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání.
Dovolání vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Její předpoklady však naplněny nejsou.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud
dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených
dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v
případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které
odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak
je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolání je zaměřeno v prvé řadě na tvrzené nedostatky v důkazním řízení
a na skutkové závěry, které na základě provedených důkazů odvolací soud učinil.
Bylo již uvedeno, že vytýká, že soud nepřipustil důkazy, na jejichž základě by
bylo možno odměnu či bezdůvodné obohacení objektivizovat. Při podání revizního
znaleckého posudku pak znalec nebyl údajně kvalifikován pro obor oceňování
autorských děl včetně fotografií a neměl mu být dotaz týkající se požadované
odměny za užití předmětné fotografie odvolacím soudem vůbec pokládán. Dovolání
tak fakticky vychází též z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) (výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci) a odst. 3 o.s.ř. (výtka, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Jak již bylo vyloženo, tyto důvody se však při úvaze o
tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu, v souzené věci neuplatní.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 35/1965 Sb., o literárních,
vědeckých a uměleckých dílech (dále jen „autorský zákon z roku 1965) má autor
právo na odměnu za tvůrčí práci. Podle § 13 odst. 1 téhož zákona při každém
užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v § 15 téhož zákona, autorská
odměna.
Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně
nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek
odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného
nakládání s dílem (§ 40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o
právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů - dále jen
„autorský zákon z roku 2000“).
Odvolací soud správně přihlédl (při současném zdůraznění skutečnosti,
že
na věc dopadá nejprve úprava autorského zákona z roku 1965, a v případě dalšího
období užívání fotografie pak autorský zákon z roku 2000) k nezpochybněnému
faktu, že sporem dotčenou fotografii žalovaná užila, aniž by pro to měla
smluvní podklad,
a aniž by za to zaplatila jakoukoliv odměnu, resp. úplatu.
Obsah autorského práva má abstraktní ráz, který je dán již tím, že sám
duševní plod autorův (tj. dílo) je abstraktního charakteru, který nelze
ztotožnit s jeho hmotným substrátem. Abstraktnost díla i autorského práva ovšem
(současně) nijak nevylučuje možnost jejich hospodářského zhodnocování. Naopak
tato skutečnost jejich využívání v praxi ulehčuje, a to pro potencionální
ubikvitu (všudepřítomnost) díla a práva k němu, která je v těchto abstraktních
pojmech skryta, přičemž tento povahový náhled platí pro všechny nehmotné statky
a práva k nim (srovnej I. Telec, Komentář k autorskému zákonu, Praha 1998).
Přes tuto možnost hospodářského využití díla však není nikterak setřena zmíněná
abstraktnost podstaty díla, stejně jako autorského práva k němu. Nelze proto
souhlasit s dovolatelkou, pokud uvažuje za základ posouzení materiálního nároku
žalobce skutečnost, jak by byla dotčená fotografie (resp. fotografie jí
obdobná) obchodována na trhu.
S ohledem na uvedené důvody dovolání tak není možno považovat napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku za rozhodnutí mající po právní
stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné
odmítl
(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace odmítnutého dovolání
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst.
1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly
náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování
advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti
č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně,
není-li stanoveno jinak. Sazba odměny za zastoupení žalobce advokátem v tomto
řízení je stanovena podle § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky částkou 35.862,- Kč.
Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo
nutno s přihlédnutím
k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit
o 50 %, t.j. na částku 17.931,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání
odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14
odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 8.965,- Kč, tj. po zaokrouhlení podle §
16 odst. 2 vyhlášky na částku 8.970,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny
za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též
paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího
řízení činí 9.045,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu