USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Adrianou Füleovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 7 149 800 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 75/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2023, č. j. 14 Co 273/2023-409, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2024, č. j. 14 Co 273/2023-424, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 149 800 Kč představující náklady na obhajobu a náhrady nemajetkové újmy ve výši 7 000 000 Kč, a to na základě nezákonného trestního stíhání jeho osoby vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 4/2015. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů – dále jen "GIBS", ze dne 25. 7. 2013, č. j. GI-TC-231-96/2013, pro zločin ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb, trestního zákoníku – dále jen "trestní zákoník", v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; žalobce si toto usnesení převzal dne 31.
7. 2013. Usnesením GIBS ze dne 14. 8. 2013, č. j. GI-TC-231-128/2013, bylo trestní stíhání žalobce rozšířeno o přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; toto usnesení si žalobce převzal dne 16. 8. 2013. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. 2 To 48/2018, které nabylo právní moci dne 12. 7. 2018, byla trestní věc žalobce podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu – dále jen "trestní řád", postoupena k projednání Národnímu bezpečnostnímu úřadu, neboť předmětný skutek není trestným činem, avšak by mohl být posouzen jako přestupek.
Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 21. 8. 2020, ale k jeho projednání ke dni podání žaloby nedošlo.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 27 C 75/2020-372, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 12. 2023, č. j. 27 C 75/2020-417, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 126 140 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu,
kterou se žalobce domáhal zaplacení 7 023 660 Kč, zamítl (výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 27 655 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), že žalobce je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 v souvislosti s uhrazením svědečného 58 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV), a že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 v souvislosti s uhrazením svědečného částku 98 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně částky 7 000 000 Kč a ve výroku III potvrdil (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV změnil tak, že náklady státu činí 25 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II); ve výroku V rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že náklady státu činí 131 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok III) a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 900 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolatel řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání a ani samotný důvod dovolání.
5. Dovolatel ve svém podání (na počátku bodu IV dovolání) naznačuje, že má za to, že došlo-li v trestním řízení „ke zproštění žalobce obžaloby“, protože projednávaný skutek není trestným činem, ale věc se postupuje příslušnému orgánu státní moci s tím, že skutek může být posouzen jako přestupek, počíná běh promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním nikoliv dnem následujícím po dni právní moci „zprošťujícího rozsudku“, ale až dnem následujícím po dni právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno následující přestupkové řízení o tomtéž skutku. Dále žalobce v rámci dovolání uvádí, že nezákonný zásah policie spočívající v postavení žalobce mimo službu navzdory pro žalobce pozitivnímu rozhodnutí o přestupku (k němuž došlo rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 10008/2019-NBÚ/07, sp. zn. 07-147235/2019) přetrvává, „když je mu stále znemožňován výkon služby“. Žalobce dále v dovolání popisuje, proč nezákonné trestní stíhání mělo na jeho straně způsobit nestandardní újmu, která by měla být odškodněna penězi (když došlo k poškození dobré pověsti žalobce a jeho nejbližších, a to i v rámci žalobcovy duchovenské a pedagogické činnosti, na žalobce byl vyvíjen enormní tlak a stres, v důsledku čehož se mu rozpadlo manželství). Odvolací soud dle jeho názoru přitom tyto výjimečné okolnosti případu nezohlednil, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalobcova požadavku na finanční odčinění nemajetkové újmy. Námitku promlčení žalobce s ohledem na tyto okolnosti pokládá za nemravnou, když „zásah do práv žalobce vzniklý na základě předmětného trestního stíhání fakticky ustal až 27. 2. 2020“.
6. Dovolatel se tedy s ohledem na údajně výjimečné okolnosti případu neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění práv na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, jestliže soud postoupí věc k posouzení, zda předmětný skutek nemůže být posouzen jako přestupek. Dovolatel rovněž brojí (aniž by vymezil konkrétní právní otázku) proti tomu, že odvolací soud neshledal námitku promlčení ze strany žalovaného nemravnou. Předpoklad přípustnosti u obou námitek formuluje tak, že „spočívá v nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Nevymezil-li však dovolatel judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nebyl vymezen řádně, což je důvodem pro odmítnutí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Jedná-li se námitku údajně nemravného vznesení námitky promlčení, dovolatel ve vztahu k ní nevymezil ani dovolací důvod dle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. (právní otázku, kterou by dovolací soud měl zodpovědět), a ani se nepokusil vyrovnat se s rozsáhlou argumentací odvolacího soudu obsaženou v odst. 38 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na jejímž základě odvolací soud došel k závěru o korektnosti námitky promlčení i při zohlednění institutu dobrých mravů. Tento nedostatek dovolání je ve vztahu k této výhradě rovněž důvodem pro jeho odmítnutí.
8. Dodává se, že dovolání proti výroku II, III a IV rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu