USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D.,
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. K.,
zastoupeného Mgr. Adrianou Füleovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova
42/14, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 7 149 800
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 75/2020, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2023, č. j. 14 Co
273/2023-409, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2024, č. j. 14 Co
273/2023-424, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 149 800 Kč
představující náklady na obhajobu a náhrady nemajetkové újmy ve výši 7 000 000
Kč, a to na základě nezákonného trestního stíhání jeho osoby vedeného u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 4/2015. Trestní stíhání žalobce bylo
zahájeno usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů – dále jen "GIBS",
ze dne 25. 7. 2013, č. j. GI-TC-231-96/2013, pro zločin ohrožení utajované
informace podle § 317 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb, trestního
zákoníku – dále jen "trestní zákoník", v jednočinném souběhu s přečinem
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního
zákoníku; žalobce si toto usnesení převzal dne 31. 7. 2013. Usnesením GIBS ze
dne 14. 8. 2013, č. j. GI-TC-231-128/2013, bylo trestní stíhání žalobce
rozšířeno o přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a)
trestního zákoníku; toto usnesení si žalobce převzal dne 16. 8. 2013. Usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, ve spojení s usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. 2 To 48/2018, které nabylo právní moci
dne 12. 7. 2018, byla trestní věc žalobce podle § 222 odst. 2 zákona č.
141/1961 Sb., trestního řádu – dále jen "trestní řád", postoupena k projednání
Národnímu bezpečnostnímu úřadu, neboť předmětný skutek není trestným činem,
avšak by mohl být posouzen jako přestupek. Žalobce svůj nárok u žalované
uplatnil dne 21. 8. 2020, ale k jeho projednání ke dni podání žaloby nedošlo.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5.
2023, č. j. 27 C 75/2020-372, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 12.
2023, č. j. 27 C 75/2020-417, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
126 140 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu,
kterou se žalobce domáhal zaplacení 7 023 660 Kč, zamítl (výrok II) a o náhradě
nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 27 655 Kč k
rukám právní zástupkyně žalobce do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výrok III), že žalobce je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 v souvislosti s uhrazením svědečného 58 Kč do patnácti dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok IV), a že žalovaná je povinna zaplatit České
republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 v souvislosti s uhrazením svědečného
částku 98 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně částky 7 000 000
Kč a ve výroku III potvrdil (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku IV změnil tak, že náklady státu činí 25 Kč, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok II); ve výroku V rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
náklady státu činí 131 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok III) a o
náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit
žalované 900 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolatel řádně nevymezil předpoklad
přípustnosti dovolání a ani samotný důvod dovolání.
5. Dovolatel ve svém podání (na počátku bodu IV dovolání) naznačuje, že má za
to, že došlo-li v trestním řízení „ke zproštění žalobce obžaloby“, protože
projednávaný skutek není trestným činem, ale věc se postupuje příslušnému
orgánu státní moci s tím, že skutek může být posouzen jako přestupek, počíná
běh promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody způsobené nezákonným
trestním stíháním nikoliv dnem následujícím po dni právní moci „zprošťujícího
rozsudku“, ale až dnem následujícím po dni právní moci rozhodnutí, kterým bylo
skončeno následující přestupkové řízení o tomtéž skutku. Dále žalobce v rámci
dovolání uvádí, že nezákonný zásah policie spočívající v postavení žalobce mimo
službu navzdory pro žalobce pozitivnímu rozhodnutí o přestupku (k němuž došlo
rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu ze dne 17. 12. 2019, č. j.
10008/2019-NBÚ/07, sp. zn. 07-147235/2019) přetrvává, „když je mu stále
znemožňován výkon služby“. Žalobce dále v dovolání popisuje, proč nezákonné
trestní stíhání mělo na jeho straně způsobit nestandardní újmu, která by měla
být odškodněna penězi (když došlo k poškození dobré pověsti žalobce a jeho
nejbližších, a to i v rámci žalobcovy duchovenské a pedagogické činnosti, na
žalobce byl vyvíjen enormní tlak a stres, v důsledku čehož se mu rozpadlo
manželství). Odvolací soud dle jeho názoru přitom tyto výjimečné okolnosti
případu nezohlednil, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně o
promlčení žalobcova požadavku na finanční odčinění nemajetkové újmy. Námitku
promlčení žalobce s ohledem na tyto okolnosti pokládá za nemravnou, když „zásah
do práv žalobce vzniklý na základě předmětného trestního stíhání fakticky ustal
až 27. 2. 2020“.
6. Dovolatel se tedy s ohledem na údajně výjimečné okolnosti případu
neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty pro
uplatnění práv na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním
stíháním, jestliže soud postoupí věc k posouzení, zda předmětný skutek nemůže
být posouzen jako přestupek. Dovolatel rovněž brojí (aniž by vymezil konkrétní
právní otázku) proti tomu, že odvolací soud neshledal námitku promlčení ze
strany žalovaného nemravnou. Předpoklad přípustnosti u obou námitek formuluje
tak, že „spočívá v nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Nevymezil-li však
dovolatel judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit,
předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nebyl vymezen řádně, což je
důvodem pro odmítnutí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014,
ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
č. 460/2017 Sb.). Jedná-li se námitku údajně nemravného vznesení námitky
promlčení, dovolatel ve vztahu k ní nevymezil ani dovolací důvod dle § 241a
odst. 1, 3 o. s. ř. (právní otázku, kterou by dovolací soud měl zodpovědět), a
ani se nepokusil vyrovnat se s rozsáhlou argumentací odvolacího soudu obsaženou
v odst. 38 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na jejímž základě
odvolací soud došel k závěru o korektnosti námitky promlčení i při zohlednění
institutu dobrých mravů. Tento nedostatek dovolání je ve vztahu k této výhradě
rovněž důvodem pro jeho odmítnutí.
8. Dodává se, že dovolání proti výroku II, III a IV rozsudku odvolacího soudu
není objektivně přípustné, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se
výroku o nákladech řízení.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu