U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobkyně V. N., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, s adresou pro doručování Frýdlant nad
Ostravicí, Elektrárenská 125, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové
újmy ve výši 5 300 EUR a náhradu škody ve výši 394 345 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 124/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 70
Co 355/2016-95, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 30. 3. 2016, č. j. 25 C 124/2014-70, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11.
2016, č. j. 70 Co 355/2016-95, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala přiznání
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 5 300 EUR a náhrady škody ve výši
394 345 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním
postupem v řízení vedeném Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 140 EC
344/2011, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, když žalobkyně na náhradě
škody požadovala v posuzovaném řízení jí přiznaný nárok ve výši 254 647 Kč a
přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši 139 698 Kč, neboť původní žalovaná se
délkou řízení stala nemajetnou. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
30. 3. 2016, č. j. 25 C 124/2014-70, zamítl žalobu o zaplacení částky 5 300 EUR
a částky 394 345 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 254 647 Kč od 29. 12. 2011 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok
II.). Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2016,
č. j. 70 Co 355/2016-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.). Současně
odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl po rekapitulaci průběhu
posuzovaného řízení k závěru, že řízení nebylo zatíženo žádnými průtahy,
probíhalo kontinuálně a bylo poměrně složité, ačkoliv probíhalo pouze před
soudem prvního stupně a bylo prodlouženo o několik měsíců řízením o odvolání
žalované. Za situace, kdy v posuzovaném řízení soudy neshledaly nesprávný
úřední postup, tak nebyla splněna první podmínka odpovědnosti, tj. protiprávní
jednání žalované (nesprávný úřední postup), a nelze tak dovodit ani vznik
jakékoliv odpovědnosti státu ve vztahu k imateriální i majetkové újmě žalované. Odvolací soud uzavřel, že mezi žalobkyní tvrzenou majetkovou újmou spočívající
v údajné nedobytnosti pohledávky pravomocně přiznané v posuzovaném řízení a
řízením o vyklizení pak neexistuje žádná bezprostřední příčinná souvislost. Rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla
žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud ve
vztahu k rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona
č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady
odmítl. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána
funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz), a proto Nejvyšší soud řízení o
„dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka ve svém podání, které lze z hlediska argumentace rozdělit na čtyři
části, nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem a skutkovými závěry soudů
prvního a druhého stupně, dále nesouhlasí s formou a výši poskytnutého
zadostiučinění, shledává rozpor námitky promlčení s dobrými mravy a konečně
poukazuje na nesprávné právní posouzení věci, jak bude dále uvedeno.
Co se týče námitek vůči skutkovým zjištěním soudů, tak Nejvyšší soud je vázán
skutkovým stavem, z něhož vycházelo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a sám
posuzuje pouze otázky právní (srov. § 241a odst. 1, 6 a § 243f odst. 1 o. s.
ř.). Pokud dovolatelka nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem a poukazuje tak
na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
těmto dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 o. s. ř.). Dovolatelka přitom v této souvislosti žádnou otázku procesního
práva, jakož i předpoklady její přípustnosti (§ 241a odst. 2 a 3 ve spojení s §
237 o. s. ř.), nevymezuje.
Co do části dovolání, ve které dovolatelka cituje řadu rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva či Ústavního soudu ve vztahu k formě a výši požadovaného
zadostiučinění, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, tato nemůže založit
přípustnost dovolání. Jestliže soudy neshledaly odpovědnostní titul
(spočívající v nepřiměřené délce řízení), formou a výší zadostiučinění se
nezabývaly a na řešení otázky formy a výše zadostiučinění tudíž napadené
rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
Žalobkyně dále uvádí, že její nárok není promlčen s ohledem na to, že § 32
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), je protiústavní, neboť
jeho aplikací by došlo k porušení práv žalobce specifikovaných v čl. 37 odst. 2
(právo na právní pomoc), čl. 37 odst. 3 (rovnost stran) a čl. 38 (právo na
spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod, když obecná promlčecí
lhůta je delší než šest měsíců a státní orgán, tj. žalovaná by tak měl oproti
běžnému žalobci nepřiměřenou výhodu.
Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu by byl eventuálně nárok na náhradu
nemajetkové újmy promlčen toliko ve vztahu k řízením vedeným u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 101/2008 a 15 C 95/2003, která ovšem
žalobkyně zmínila pouze okrajově, aniž by tvrdila souvislost s uplatňovanou
újmou, majetkovou či nemajetkovou. Ve vztahu k posuzovanému řízení sp. zn. 140
EC 344/2011 vznesená námitka promlčení důvodnou shledána nebyla. Na vyřízení
uvedené otázky ústavnosti § 32 odst. 3 OdpŠk tak napadené rozhodnutí ve smyslu
§ 237 o. s. ř. rovněž nezáleželo.
Krom toho ústavní konformitu citovaného ustanovení posuzoval Ústavní soud v
usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 (rozhodnutí Ústavního
soudu jsou dostupná na jeho webových stránkách nalus.usoud.cz), ve kterém návrh
na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV.
ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: „ (…) ustanovení § 32
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost
mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem
svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje
specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta
poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“
Z důvodů shora uvedených napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezáviselo ani na otázce, zda námitky promlčení vznesené žalovanou, jsou v
rozporu s dobrými mravy.
Nadto námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s
dobrými mravy. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení
práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě
v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky
by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30
Cdo 4112/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2996/2014).
Dovolatelka konečně spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky dovolacím
soudem dosud neřešené a to „že právě délka soudního řízení je porušení
povinností, v jejíž příčinné souvislosti vznikla žalobkyni škoda tím, že
žalovaná v posuzovaném řízení se vzhledem k délce soudního řízení stala
nemajetnou a pohledávka nevymahatelnou, když v případě, že by soudní řízení
byla ukončena dříve, žalovaná by byla majetná a pohledávka vymahatelná“.
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Odvolací soud svůj závěr, že v posuzovaném řízení nelze shledat nesprávný
úřední postup jako příčinu vzniku škody, postavil na skutkovém zjištění, že v
posuzovaném řízení k průtahům nedošlo. Takové právní posouzení věci není v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které v případě
nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta
první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku (jako je tomu v
případě nároku na náhradu nemajetkové újmy), ale v průtazích v řízení, tj. v
nečinnosti na straně soudu. Pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným
tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je
třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a
takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Zohledňují
se však jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu
soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany
práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony
soudu ve věci uběhly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 1943/2013, jakož i tam citovanou předchozí judikaturu).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu
pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu