30 Cdo 1943/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce V. M.,
zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem v Třinci,
Husova 401, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 329.100,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 20 Co 486/2012 - 270, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, č. j. 20 Co 486/2012 -
270, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhá po žalované náhrady škody, která mu měla vzniknout v
příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu, spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení o vydání věci vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod
sp. zn. 6 C 120/95 a následně pod sp. zn. 6 C 75/2003, v jehož důsledku se
žalobce nedomohl vydání věci (osobního vozidla) na žalované v posuzovaném
řízení, neboť před tím, kdy již mělo být o vydání rozhodnuto, došlo k odcizení
vozidla. Žalobce se nemohl náhrady škody, jež mu odcizením vozidla vznikla,
domoci u žalované v původním řízení pro její insolvenci. Věc byla již jednou řešena Nejvyšším soudem, který svým rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyšší soudu uvedená v
tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz), zrušil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 20. 11. 2008, č. j. 15 C
215/2007 - 94, a rozsudek Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne
22. 10. 2009, č. j. 20 Co 184/2009 - 135, ve výrocích, z nichž vyplývala
povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu škody. Podle judikatury Nejvyššího
soudu totiž nastupuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem až ve chvíli, kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky
vůči původnímu dlužníku právě z důvodu nesprávného úředního postupu, ačkoliv
pohledávku vůči němu měl a byl by dosáhl jejího uspokojení, nebýt nesprávného
úředního postupu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V posuzovaném případě však soudy nižších stupňů přiznaly žalobci
náhradu škody, aniž by zkoumaly, zda žalobce tvrdil a prokázal, že tentýž nárok
na náhradu škody nemůže vymoci vůči původnímu dlužníkovi právě v důsledku
nesprávného úředního postupu. V dalším řízení soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, č. j. 15
C 215/2007 - 236, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 329.100,-
Kč jako náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, v němž se
žalobce domáhal vydání předmětného osobního vozidla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původním dlužníkem žalobce je
společnost Vicinitex. Konkursní řízení této společnosti skončilo uspokojením
pouze pohledávek z pracovněprávních nároků. Byť se tedy žalobce v konkursním
řízení domáhal jiné pohledávky než náhrady škody, ani té by se v konkursním
řízení nedomohl. Žalobce tak prokázal, že svůj nárok na náhradu škody nemůže
vymoci vůči původnímu dlužníkovi, a proto je dána příčinná souvislost mezi
nepřiměřenou délkou původního řízení o vydání vozidla a škodou, která by
žalobci nevznikla, nebýt tohoto nesprávného úředního postupu. Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se žaloba s návrhem na zaplacení 329.100,- Kč zamítá. Dále
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů a žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů
řízení ve výši 6.300,- Kč.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce zahájil dne 10. 4. 1995 řízení u Okresního soudu ve Zlíně, vedené pod
sp. zn. 6 C 120/95 a následně pod sp. zn. 6 C 75/2003. V něm se žalobce domáhal
vydání osobního vozidla Rover, SPZ: ZLE 66-68, nejprve na společnosti MUXXX
IMPEX, s.r.o. v likvidaci (dále jen „MUXXX IMPEX“), poté na společnosti
Vicinitex, s.r.o. v likvidaci (dále jen „Vicinitex“), do jejíž dispozice se
vozidlo dostalo posléze. Dle žalobních tvrzení žalobce uzavřel se společností
IMEXI s. r. o. zprostředkovatelskou smlouvu, kterou se tato společnost zavázala
zajistit pro žalobce zájemce o koupi uvedeného vozidla. Zprostředkovatelská
společnost uzavřela se společností MUXXX IMPEX kupní smlouvu na výše uvedené
vozidlo, čímž měla překročit své oprávnění ze zprostředkovatelské smlouvy. Žaloba na vydání vozidla byla Okresním soudem ve Zlíně zamítnuta rozsudkem ze
dne 16. 4. 1996, proti kterému se žalobce odvolal. Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 6. 8. 1998 rozhodl, že je žalovaná společnost povinna vydat
předmětné vozidlo. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 1999 rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně dne 24. 1. 2002 nárok žalobce zamítl. Na podkladě
žalobcem podané ústavní stížnosti však Ústavní soud rozhodnutí Nejvyšší soudu
ze dne 28. 7. 1999 i Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2002 zrušil. Ve věci
pak definitivně rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, jímž
potvrdil první rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 1998 ukládající
žalované povinnost vydat žalobci předmětné vozidlo. To bylo nicméně již dne 4. 3. 1999 odcizeno, což zapříčinilo faktickou nemožnost jeho vydání. Odvolací
soud vycházel z toho, že se žalobce o odcizení vozidla dozvěděl dne 14. 6. 2002
z dopisu advokátní kanceláře. Dále bylo zjištěno, že společnost Vicinitex vstoupila dne 4. 2. 2005 do
likvidace, do které žalobce dne 9. 9. 2005 přihlásil svoji pohledávku na
náhradu nákladů řízení. Dne 1. 9. 2006 byl na majetek společnosti Vicinitex
prohlášen konkurs, do kterého žalobce pohledávku na náhradu nákladů řízení
přihlásil dne 14. 5. 2007 a zároveň společnost opětovně vyzval k vydání
předmětného vozidla. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2009, č. j. 94 K 30/2006 - 129, soud prvního stupně zjistil, že pohledávka žalobce
nebyla uspokojena (pouze pohledávky z pracovněprávních nároků byly uspokojeny). Žalovaná žalobci odmítla mimosoudně vyplatit jím požadované nároky. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá výše
uvedenému závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, vyslovenému v rozsudku ze
dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010. Podle odvolacího soudu totiž za
původní žalovanou, vůči které měl žalobce tvrdit a prokázat, že se nemůže
domoci náhrady škody, Nejvyšší soud považoval společnost MUXXX IMPEX, nikoli
Vicinitex. Ode dne 14. 6.
2002, kdy se žalobce dozvěděl o odcizení vozidla,
bylo soudní řízení o vydání vozidla vedeno zjevně neúčelně a žalobci nic
nebránilo, aby uplatnil svůj nárok na náhradu škody vůči společnosti MUXXX
IMPEX. Okolnost, že je tato společnost v současné době v likvidaci a nemá žádný
majetek, je pro věc nerozhodná, neboť žalobce, jak sám potvrdil, vůči této
společnosti nikdy nárok na náhradu škody z uvedených důvodů neuplatnil. Proto
nemůže – vzhledem k její subsidiární povaze – vzniknout odpovědnost státu. Z
tohoto důvodu odvolací soud rozsudek prvního stupně změnil tak, že žalobu s
návrhem na zaplacení 329.100,- Kč zamítl.
Žalobce (dále také „dovolatel“) napadl rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na tvrzení, že se odvolací soud
odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku
ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010, i od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu v otázce, koho je třeba považovat za primárního dlužníka
dovolatele. Za něj dovolatel považuje společnost Vicinitex, neboť to byla právě
tato společnost, která neoprávněně zadržovala jeho vozidlo v době, kdy došlo k
jeho odcizení, čímž mu vůči této společnosti vznikl nárok na náhradu škody. Následně byla podle dovolatele i nesprávně posouzena otázka vzniku odpovědnosti
státu jako subsidiárního dlužníka. Dále dovolatel tvrdí porušení svého práva na
spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu, neboť tím, že odvolací soud
považoval za primárního dlužníka společnost MUXXX IMPEX, se odchýlil od názoru
soudu prvního stupně, a měl proto vyzvat žalobce k vylíčení skutečností,
kterými by prokázal, že nemůže své nároky proti této společnosti vymoci. V
tomto ohledu odkazuje žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou
dostupná na nalus.usoud.cz). Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání ze dne 4. 11. 2013 uvedla, že se
ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, včetně určení společnosti MUXXX IMPEX
jako původního dlužníka. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. V této věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalobce proti napadenému rozsudku ve výroku, kterým odvolací soud
žalobu v celém rozsahu zamítl, je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, zejména od rozsudku
ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010. V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí ve
věci za původní žalovanou výslovně neoznačil ani společnost MUXXX IMPEX ani
Vicinitex. Nejvyšší soud pouze konstatoval, že žalobci zůstal „vůči původní
žalované zachován nárok na náhradu škody spočívající v tom, že původní
žalovaná, která neoprávněně osobní automobil žalobce zadržovala, jej o něj
připravila a jeho ztrátou mu způsobila škodu“. Pojem „původní žalovaná“ zde
ovšem neoznačoval společnost MUXXX IMPEX, jak se zřejmě domnívá odvolací soud,
ale byl použit za účelem rozlišení žalovaných z původního řízení o vydání věci
(nejprve byla žalovanou společnost MUXXX IMPEX, posléze společnost Vicinitex)
oproti žalované v probíhajícím kompenzačním řízení (Česká republika).
Žádný
závazný právní názor, ohledně určení konkrétní osoby jako původního dlužníka,
kterým argumentuje odvolací soud, tedy v tomto rozhodnutí vysloven nebyl. Jiné
argumenty pro závěr, že je původním dlužníkem žalobce společnost MUXXX IMPEX,
nikoli společnost Vicinitex, odvolací soud neuvedl. Z předchozího rozsudku Nejvyššího soudu naopak vyplývá, že se soudy nižších
stupňů měly v dalším řízení zabývat tím, která osoba žalobci neoprávněně
vozidlo zadržovala, připravila jej o něj a jeho ztrátou mu způsobila škodu (k
tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo
1061/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1232/2001, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000). Tato osoba je
původním dlužníkem žalobce a ve vztahu k ní mají soudy zkoumat, zda se žalobce
mohl domoci svého nároku na náhradu škody. Platí přitom, že ke ztrátě
pohledávky za solidárně zavázanými dlužníky a tedy ke vzniku škody na straně
věřitele dochází, jakmile vzhledem k okolnostem případu je nepochybné, že
pohledávka je definitivně nevymahatelná, a to na všech solidárních dlužnících
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012). Vzhledem k tomu, že se odvolací soud touto otázkou fakticky nezabýval, je jeho
právní posouzení nároku žalobce neúplné, a tudíž nesprávné.
K tomu je třeba dodat, že ve vztahu ke společnosti Vicinitex byla tato otázka v
zásadě vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 33 Odo
259/2004, který dospěl k závěru, že žalobci svědčí vlastnické právo k
předmětnému vozidlu a společnost Vicinitex do tohoto vlastnického práva
neoprávněně zasahovala tím, že měla vozidlo ve svém držení a odmítala je vydat.
Tento závěr však nevylučuje, že vedle společnosti Vicinitex může být za
původního dlužníka žalobce považována také společnost MUXXX IMPEX, pokud taktéž
neoprávněně zadržovala žalobcovo vozidlo ve smyslu výše uvedené judikatury a
žalobci v důsledku svého protiprávního jednání způsobila škodu, popř. i
zprostředkovatel prodeje vozu společnost IMEXI s. r. o., která zjevně porušila
smluvní povinnost, v důsledku čehož se předmětný vůz dostal ze sféry dispozice
žalobce a došlo ke vzniku tvrzené škody.
Pokud žalobce následně v řízení prokáže, že vůči původnímu dlužníkovi (či
dlužníkům) svůj nárok na náhradu škody nemohl vymoci právě v důsledku
nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce původního
řízení, bude dána příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem
státu a vznikem škody na straně žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), za níž by tak odpovídal stát podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též
„OdpŠk“.
V této souvislosti odvolací soud nepřehlédne závěry Nejvyššího soudu vyjádřené
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013. V něm
Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž zatímco při posuzování
nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která
představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
OdpŠk, se na řízení hledí jako celek, tj. celková délka řízení (§ 31a odst. 3
písm. a/ OdpŠk) se nahlíží optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), aniž by se
určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již
přiměřenou být přestala. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě
pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které
řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné
stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči
dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez
průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný
úřední postup (§ 13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení
jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu. Z
uvedeného vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou
škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba
odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto
stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí,
že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému
průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné
ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi
úkony soudu ve věci uběhly.
Nejvyšší soud shrnuje, že právní závěry, kterými odvolací soud odůvodnil své
rozhodnutí, nemohou z výše uvedených důvodů obstát, a proto podle § 243e odst.
1 o. s. ř. přistoupil k jeho zrušení, včetně navazujících výroků o náhradě
nákladů (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§
226 odst. 1 ve spojení s § 243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s.
ř.). Jeho úkolem tak bude zejména posoudit, zda některá (či některé) ze
zmíněných společností odpovídají za žalobcem tvrzenou škodu, a následně, zda se
žalobce mohl vůči této společnosti (případně těmto společnostem) úspěšně domoci
její náhrady v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, spočívajícím
v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 6 C 120/95
a následně pod sp. zn. 6 C 75/2003.
Podle § 243 g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu