ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se
sídlem v Třinci, Husova 401, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.876.097,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2007, o dovolání žalobce a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j. 20
Co 184/2009 – 135, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č.
j. 20 Co 184/2009 – 135, ve výroku II. ohledně potvrzení částky 140.200,- Kč,
ve výroku III. a v navazujících výrocích IV. a V. o náhradě nákladů řízení, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2008, č. j. 15 C 215/2007 –
94, ve výroku I., ve výroku III. ohledně částky 188.900,- Kč, a v navazujících
výrocích o náhradě nákladů řízení, včetně doplňujícího usnesení ze dne 19. 5.
2009, č. j. 15 C 215/2007 – 130, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 15 C 215/2007 –
94, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 5. 2009, č. j. 15 C 215/2007 –
130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 140.200,- Kč jako
náhradu škody (výrok I.), částku 80.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy
(výrok II.), do zbývající částky ve výši 1.655.897,- Kč žalobu zamítl (výrok
III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Doplňujícím usnesením
ze dne 19. 5. 2009, č. j. 15 C 215/2007 – 130, rozhodl ještě o náhradě nákladů
řízení hrazených státem. Podanou žalobou se žalobce domáhal náhrady škody (ve
výši 876.097,- Kč) a nemajetkové újmy (ve výši 1.000.000,- Kč), jež mu měla být
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 120/95 a následně pod sp. zn. 6 C 75/2003. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně
ohledně zamítnutí žaloby do částky 984.947,- Kč a v tomto rozsahu řízení
zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby (výrok I.), potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích a v zamítavém výroku do částky
482.050,- Kč (výrok II.) a v zamítavém výroku jej změnil tak, že uložil
žalované zaplatit žalobci částku 188.900,- Kč (výrok III.). Rozhodl rovněž
znovu o náhradě nákladů řízení hrazených státem (výrok IV.) a mezi účastníky
(výrok V.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce
zahájil dne 10. 4. 1995 řízení u Okresního soudu ve Zlíně vedené původně pod
sp. zn. 6 C 120/95, následně pod sp. zn. 6 C 75/2003 (dále také „posuzované
řízení“). Žalobou se v něm domáhal nejprve proti společnosti MUXXX IMPEX, s. r. o., a následně proti společnosti Vicinitex, s. r. o., vydání osobního
automobilu Rover, SPZ: ZLE 66-86. Dle žalobních tvrzení uzavřel žalobce se
společností IMEXI s. r. o. zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem bylo
zajistit pro žalobce zájemce o koupi uvedeného vozidla. Zprostředkovatelská
společnost uzavřela se společností MUXXX IMPEX, s. r. o. kupní smlouvu na výše
uvedený automobil, čímž překročila své oprávnění ze zprostředkovatelské
smlouvy. Žalobce proto požadoval vydání vozidla po společnosti MUXXX IMPEX, s. r. o. Žalobci byla vyplacena záloha na kupní cenu ve výši 190.000,- Kč. Žaloba
byla okresním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 16. 4. 1996, proti kterému se
žalobce odvolal. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 1998, na základě
kterého byla žalovaná společnost povinna vydat předmětný automobil, napadla
žalovaná dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 1999 zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v
Brně tak ve věci rozhodoval podruhé, proti jeho rozsudku ze dne 24. 1. 2002
podal žalobce ústavní stížnost. Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 24. 1. 2002 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999. Ve věci
nově rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, jímž potvrdil první
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 1998 o povinnosti žalované vydat
žalobci předmětný automobil. Soud prvního stupně v tomto řízení vzal za
prokázané, že předmětný automobil byl dne 4. 3. 1999 odcizen, což zapříčinilo
faktickou nemožnost vydání vozidla, jak se žalobce domáhal. Samotná škoda (cena
odcizeného automobilu) odpovídala dle znaleckých posudků ke dni skončení sporu
částce 140.200,- Kč. Žalovaná žalobci odmítla mimosoudně vyplatit jeho
požadované nároky.
Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému
úřednímu postupu. Uvedl, že posuzované řízení, jež trvalo více jak deset let,
nebylo nijak skutkově či právně složité, byť probíhalo na třech stupních soudní
soustavy a před Ústavním soudem. Žalobce se na délce řízení nijak významně
nepodílel, zároveň se nejednalo o řízení se zvýšeným významem pro žalobce. Proto se ztotožnil se soudem prvního stupně přiznaným zadostiučiněním ve výši
80.000,- Kč. Ohledně nároku na náhradu škody (majetkové újmy) za nevydané vozidlo Rover
odvolací soud nevycházel jako soud prvního stupně z ceny vozidla vyčíslené
znalcem v době skončení sporu, tj. v roce 2005, ale z obvyklé ceny vozidla
určené znalcem ke dni očekávaného skončení řízení. Za přiměřenou délku řízení
považoval dobu tří let, kdy žalobce již v roce 1998 mohl dosáhnout vyhovujícího
rozsudku a domoci se tak navrácení vozidla před jeho odcizením, ke kterému
došlo v roce 1999. Odvolací soud shledal příčinnou souvislost mezi nesprávným
úředním postupem soudu, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a žalobci
vzniklou škodou. Tu vyčíslil podle obvyklé ceny automobilu v roce 1998 určené
znaleckým posudkem (519.100,- Kč), od níž odečetl částku 190.000,- Kč jako
zálohu na kupní cenu žalobci vyplacenou a částku přiznanou soudem prvního
stupně na náhradě škody ve výši 140.200,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně
ve výroku III., kterým byla uložena žalované povinnost nahradit žalobci částku
188.900,- Kč, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Brojí proti
nesprávnému právnímu hodnocení (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), když odvolací soud nesprávně od obvyklé ceny vozidla v roce 1998
odečetl zálohu na kupní cenu poskytnutou původní žalovanou, neboť pokud by se
žalobce domohl vydání automobilu již v roce 1998, měl by automobil v hodnotě
519.100,- Kč a také předmětnou zálohu. Připouští, že ohledně zálohy by měl
závazek vůči jiné osobě vrátit ji, neboť k zamyšlenému prodeji nedošlo. Ovšem
nelze podle něj tyto samostatné nároky mezi různými osobami započítávat,
jelikož pochází z odlišných právních vztahů a mají svůj osud. Má za to, že mu
náleží náhrada plné škody na automobilu, která mu vznikla tím, že automobil již
nelze vydat v důsledku nesprávného úředního postupu soudu. Proto navrhl, aby
dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 140.200,- Kč a změny rozsudku soudu
prvního stupně ve výroku, kterým byla uložena žalované povinnost nahradit
žalobci částku 188.900,- Kč, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Napadá názor odvolacího
soudu ohledně délky přiměřeného řízení, kdy odvolací soud konstruuje jakési
ideální řízení, jež by podle něj skončilo v roce 1998, t. j. před odcizením
vozidla. Nesouhlasí s konstrukcí, že pokud by řízení skončilo v roce 1998,
žalobce by se vydání vozidla reálně domohl. Neshledává příčinnou souvislost
mezi vznikem škody a škodní událostí (nepřiměřenou délkou řízení). Namítá, že
žalobce se vydání věci nedomohl z důvodu odcizení automobilu třetí osobou,
nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu soudu. Na základě shora
uvedeného navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž nepovažuje napadený rozsudek
odvolacího soudu za zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně existence
příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem, stejně
tak souhlasí s úvahou odvolacího soudu ohledně přiměřené délky soudního řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
požadavku § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání. Dovolání ohledně výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 188.900,- Kč, je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že dovolání žalované je v daném rozsahu rovněž důvodné.
Žalobce se v původním řízení domáhal vydání osobního automobilu. Předpokladem
úspěšnosti žaloby na vydání věci je kromě prokázané existence vlastnického
práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu i okolnost, že žalovaný věc neoprávněně k
tomuto okamžiku skutečně drží. Daná okolnost zjevně nebyla v původním řízení
zkoumána, neboť by jinak nemohl být nárok žalobce na vydání osobního automobilu
shledán oprávněným v situaci, kdy měl být v roce 1999, tj. šest let před
skončením původního řízení, z dispozice původní žalované odcizen. Za této
situace však zůstal žalobci vůči původní žalované zachován nárok na náhradu
škody spočívající v tom, že původní žalovaná, která neoprávněně osobní
automobil žalobce zadržovala, jej o něj připravila a jeho ztrátou mu způsobila
škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2001, sp. zn. 25
Cdo 2490/2000, který je, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud přitom opakovaně dovodil, že odpovědnost státu za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem nastupuje až ve chvíli, kdy poškozený
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči původnímu dlužníku právě z
důvodu nesprávného úředního postupu, ačkoliv pohledávku vůči němu měl a byl by
dosáhl jejího uspokojení, nebýt nesprávného úředního postupu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010,
uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného
je zřejmá subsidiární povaha odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu,
která nastupuje teprve poté, kdy v důsledku nesprávného úředního postupu nemůže
žalobce úspěšně vymoci svůj nárok od svého dlužníka. Jinými slovy řečeno,
žalobce musí pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem, který spočívá v nepřiměřené délce řízení, tvrdit a prokázat,
že měl pohledávku vůči svému dlužníku, kterou však již na něm nemůže vymoci,
když nesprávný úřední postup je podstatnou příčinou tohoto stavu. V posuzovaném případě rozhodoval odvolací soud o žalobcově nároku na náhradu
škody, který měl vůči společnosti žalované v původním řízení, z důvodu, že mu
nevydala jeho osobní automobil, proti státu, aniž by žalobce tvrdil a
prokazoval, že tentýž nárok (tj. nikoli nárok na vydání osobního vozidla)
nemůže vymoci vůči dané společnosti právě v důsledku nesprávného úředního
postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce původního řízení. Z důvodů shora
popsaných je za takové situace právní posouzení žalobcova nároku na náhradu
škody odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.
Z téhož důvodu představuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř., zakládající přípustnost dovolání žalobkyně v části
týkající se potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně
částky 140.200,- Kč podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které je ze stejného
důvodu také důvodné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.
napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu, tj. ohledně povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 329.100,- Kč zrušil. Důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, a proto zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek v rozsahu dotčeném
dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s.
ř.).
Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1
o. s. ř., nikoli však osobou k jeho podání oprávněnou.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura
pod č. 158, ročník 2004). Takovou osobou však není žalobce, neboť se v dovolání
výslovně omezuje na výrok, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobci vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci
částku 188.900,- Kč, žádná újma tedy dovolateli tímto výrokem způsobena nebyla.
Z uvedeného důvodu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty
první, ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí
vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. prosince 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu