25 Cdo 1061/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) MUDr. O. M. a b) Z. M., obou zastoupených JUDr. Táňou Diršmidovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalované
CARMENTA, spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 4, IČO 43873073,
zastoupené JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 22, o
zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 21 C 4/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. srpna 2010, č. j. 13 Co 265/2010-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.690,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
JUDr. Táni Diršmidové, advokátky se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se po žalované původně domáhali vydání šperků specifikovaných v žalobě
a v případě, že žalovaná nebude mít tyto věci v držení, požadovali (po četných
úpravách žalobního petitu) zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím.
Uvedli, že v měsíci říjnu 2001 jejich tehdy nezletilá dcera Z. uzavřela se
žalovanou společností smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní, na jejichž základě
od ní žalovaná převzala celkem 140 g zlatých šperků ve vlastnictví žalobců a
vyplatila za ně dceři žalobců 29.500,- Kč. Po zjištění ztráty šperků požadovali
žalobci jejich vrácení, žalovaná je však již neměla u sebe. Žalobcům vznikla
škoda ve výši 160.000,- Kč, jejíž náhradu požadují.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl částečným rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j.
21 C 4/2003-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11.
2006, č. j. 13 Co 161/2006-114, o nahrazení souhlasu s vydáním věcí, tj. těch
věcí, které bylo možno ze strany žalované vydat. Dospěl k závěru, že žalobci
jsou vlastníky šperků, a jsou proto oprávněni požadovat jejich vydání či
náhradu jejich hodnoty v penězích. Předmětem řízení tak zůstaly věci, které
žalovaná nemohla vydat, a za něž byla požadována náhrada škody v částce
160.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 6. 2009, č. j. 21 C 4/2003-154,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 140.000,- Kč (1 ks
briliantový prsten 1,45 karátu 3,78 gr v hodnotě 100.000,- Kč, 1 ks snubní
prsten, 1 ks zlatý náramek článkový 40 gr, 1 ks zlatý náramek článkový a 1 pár
zlatých náušnic) s úrokem z prodlení, v rozsahu 20.000,- Kč s úrokem z prodlení
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a
vůči státu. Vyšel přitom ze znaleckého posudku RNDr. H., který ohodnotil
přibližnou cenu šperků částkou 140.000,- Kč; ve zbytku byla proto žaloba
zamítnuta.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2010, č. j. 13
Co 265/2010-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované
zaplatit žalobci a) částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 24.
4. 2003 do zaplacení, jinak co do úroku z prodlení z této částky ve výši 5,5 %
od 24. 4. 2003 do zaplacení a ve výši 8,5 % od 3. 11. 2001 do 24. 4. 2003,
stejně jako ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, které se domáhal
společně a nerozdílně s žalobkyní b), žalobu zamítl, dále uložil žalované
zaplatit žalobkyni b) částku 40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 24.
4. 2003 do zaplacení, jinak co do úroku z prodlení z této částky ve výši 5,5 %
od 24. 4. 2003 do zaplacení a ve výši 8,5 % od 3. 11. 2001 do 24. 4. 2003,
stejně jako ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, které se domáhal
společně a nerozdílně s žalobcem a), žalobu zamítl; rozhodl dále o náhradě
nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Zástavní
smlouvy uzavřené dcerou žalobců považoval odvolací soud za neplatné, neboť
předpokladem platného vzniku zástavního práva ve smyslu § 161 obč. zák. je
vedle přímého odevzdání věci zástavnímu věřiteli také subjektivní složka
spočívající v tom, že zástavní věřitel nevěděl a vzhledem k okolnostem, svým
osobním a zejména profesním zkušenostem ani vědět nemohl, že s jednáním
zástavce není v této věci něco v pořádku. Absenci dobré víry zástavního
věřitele soud dovodil z věku dcery žalobců, z množství uzavřených zástavních
smluv i hodnoty šperků, které musely u žalované vzbudit pochybnost o tom, zda
je s nimi nezletilá oprávněna disponovat. Po doplnění dokazování vzal odvolací
soud za prokázané vlastnictví žalobce a) k briliantovému prstenu v hodnotě
100.000,- Kč a žalobkyně b) k ostatním šperkům v hodnotě 40.000,- Kč. Jednáním
žalované, resp. osob, které šperky přijaly do zástavy, byla žalobcům způsobena
škoda, přičemž porušení povinnosti žalovanou spatřoval odvolací soud jednak v
převzetí věci do zástavy od nezletilé, jednak v nemožnosti vydání šperků jejich
vlastníkům. K otázce promlčení odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, uvedl, že již podáním žaloby na vydání věcí,
eventuálně na zaplacení, uplatnili žalobci nárok na náhradu škody vzniklé v
průběhu října 2001; byla-li žaloba podána 15. 1. 2003, byla zachována jak lhůta
subjektivní, tak i lhůta objektivní ve smyslu § 106 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítá, že žalobci nejsou aktivně
legitimováni k uplatnění žalovaného nároku, stejně jako žalovaná není subjektem
pasivně legitimovaným. Odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovaná nebyla při
uzavírání smluv s dcerou žalobců v dobré víře, ačkoli si šperků žalobců cenila
na řádově nižší hodnotu než žalobci; nižší cenu šperků ostatně potvrdil i
znalecký posudek společnosti TRIGA. Dcera žalobců nepůsobila při jednání s
žalovanou dojmem, který by musel vzbuzovat pochybnosti o jejím vlastnictví
zastavovaných šperků; její chování, vzhled, způsob vystupování i místo
uzavírání zástavních smluv v provozovně žalované v Praze navozovaly dojem, že
dívka je oprávněna se šperky disponovat, např. že je získala darováním. K
uzavření zástavní smlouvy nadto občanský zákoník nevyžaduje zletilost některé
smluvní strany, nýbrž pouze rozumovou a volní vyspělost odpovídající věku.
Striktní výklad zákona má pouze nahradit žalobcům ztrátu fakticky způsobenou
jejich vlastní dcerou. Z tohoto důvodu nemůže být nárok žalobců požadovaný po
smluvním partnerovi jejich dcery důvodný; škoda byla způsobena výhradě dcerou
žalobců tím, že jim šperky sama odcizila. Okamžik zmocnění se majetku žalobců
je rovněž rozhodným pro počátek běhu objektivní promlčecí doby podle § 106 obč.
zák.; subjektivní promlčecí lhůta pak počala běžet ode dne 16. 11. 2001, kdy
dcera oznámila rodičům odcizení šperků. Dovolatelka od počátku řízení rovněž
namítá, že šperky odcizené žalobcům nikdy neměla ve svém držení; šperky nebyly
v průběhu řízení nikdy jednoznačně popsány a oceněny, když znalec určil pouze
cenu přibližnou a nezohlednil opotřebení šperků a jejich stáří či kvalitu,
neboť je nikdy neviděl. Neměl-li odvolací soud najisto zjištěnu přesnou hodnotu
šperků, nemělo být žalobě vyhověno. Vzhledem k tomu, že hlavním viníkem celé
situace je dcera žalobců, je dovolatelka přesvědčena, že by měly soudy zvažovat
i soulad s dobrými mravy. V neposlední řadě zpochybňuje dovolatelka
hodnověrnost výpovědi žalobců a jejich rodinných příslušníků, kteří podali
zcela detailní popis šperků, ačkoli je léta neviděli. Není proto vůbec jisté,
zda byli vůbec vlastníky šperků popsaných ve znaleckém posudku. Vyjádřila také
nesouhlas s rozhodnutím o výši znalečného, jestliže soud žádného znalce svým
rozhodnutím nepřibral. Nesprávné hodnocení důkazů je vedle výše uvedeného také
důvodem, proč dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že rozhodnutí soudů obou stupňů
považují za správné a spravedlivé, neboť prokázali vlastnictví šperků, zástavní
smlouvy s jejich dcerou jsou neplatné, jejich nárok není promlčen a zcela jistě
není v rozporu s dobrými mravy. Navrhli proto, aby bylo dovolání žalované jako
zjevně bezdůvodné odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaná dovoláním napadá mimo jiné rozsudek ve výroku, jímž odvolací soud v
rozsahu 40.000,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni b) potvrdil
vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně a ve stejném rozsahu změnil
vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a); vzhledem k
tomu, že rozsudky soudů obou stupňů bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím
dělitelné plnění tak, že nejprve byl nárok přiznán solidárně a v rámci
odvolacího řízení změněn tak, že žalovaná odpovídá každému z žalobců za část
nároku zvlášť, došlo k rozštěpení uplatněného práva na práva se samostatným
skutkovým základem; přípustnost dovolání se proto posuzuje vůči jednotlivým
nárokům samostatně (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1888). Přípustnost
dovolání proti potvrzujícímu vyhovujícímu rozsudku odvolacího soudu ohledně
částky 40.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni b), stejně jako přípustnost proti
měnícímu rozsudku odvolacího soudu ve stejném rozsahu ve vztahu k žalobci a) je
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vzhledem k tomu, že tímto
dovoláním dotčenými výroky bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku
50.000,- Kč; dovolání žalované není proto v uvedeném rozsahu přípustné a
Nejvyšší soud je odmítl podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. b) o.s.ř.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli ve
vztahu k měnícímu výroku ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím ve vztahu
k žalobkyni b) k tomu není subjektivně legitimována. Dovolání, které je
mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení,
jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedeným výrokem
nebyla žalované žádná újma na jejích právech způsobena, naopak tímto
rozhodnutím bylo její obraně vyhověno, a žalovaná tedy nemůže mít zájem na
zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v
tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně částky
100.000,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci a) se řídí ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná
o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podstatou dovolání je především námitka nedostatku pasivní věcné legitimace,
kterou dovolatelka váže k otázce platnosti uzavřených zástavních smluv.
Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že žalovaná jako profesionál v
oblasti zastavárenství musela mít pochybnost o vlastnictví starožitných šperků
u nezletilé dívky v takovém objemu, a nebyla proto v dobré víře, která je pro
platnost uzavřených zástavních smluv nutná (srovnej § 161 odst. 1 obč. zák.).
Namítá-li dovolatelka nesprávnost závěru o tom, že nebyla v dobré víře, neboť
musela mít pochybnost o vlastnictví předložených šperků nezletilou dívkou, pak
na základě vlastní interpretace okolností, za nichž k převzetí šperků došlo,
namítá nesprávnost zjištěného skutkového stavu, z nějž byly vyvozeny právní
závěry o nedostatku dobré víry. Jde tedy o námitku, která nezakládá přípustnost
dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění
představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), k němuž dovolací soud nemůže podle výslovné dikce § 237
odst. 3 in fine o.s.ř. přihlédnout. Uvedené se týká rovněž námitek dovolatelky,
že nebyl učiněn správný závěr ohledně vlastnictví předmětných šperků a jejich
hodnoty.
Za tohoto skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, je
správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětných zástavních smluv.
Nelze mu vytýkat, že při posuzování podmínek odpovědnosti žalované za škodu
nezohlednil, zda a nakolik porušila právní povinnost dcera žalobců. Odpovědnost
žalované, která měla v neoprávněné držbě briliantový prsten ve vlastnictví
žalobce a) a nevydala jej vlastníku, se totiž nespojuje s protiprávním jednáním
osoby, která jí věc předala, nýbrž porušením právní povinnosti ze strany
žalované byl následný stav neoprávněné držby (srov. obdobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2750/2006, publikované pod C 6850 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“).
Podle § 123 obč. zák. platí, že vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět
svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním,
tj. je oprávněn, aby mu jeho věc byla vydána osobou, která ji užívá místo něj.
Jde-li o užívání neoprávněné, zakládá ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.
vlastníku nárok na vydání věci. Nemůže-li být povinnost vrátit věc vlastníku
splněna, resp. nedrží-li již žalovaný věc k okamžiku soudního rozhodnutí,
nastupuje jeho odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti ve
smyslu ustanovení § 420 obč. zák. spočívající v tom, že věc neoprávněně
zadržoval, vlastníka o ni připravil a její ztrátou mu způsobil škodu (srovnej
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, a ze
dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, Soubor C 1765 a C 318). Pro tuto
otázku se proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Ani v otázce promlčení nelze dovodit zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006,
publikovaném pod č. 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud vyložil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na
náhradu škody formou tzv. eventuálního petitu v žalobě o vydání věci se neváže
k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že mu byla věc odcizena a kým, nýbrž až
k okamžiku, kdy se dozvěděl, že odpovědná osoba věc již nemá; od těchto závěrů
nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v této věci. V posuzovaném případě
navíc tento okamžik nemohl předcházet datu, kdy dcera žalobců šperky odcizila,
tj. říjnu 2001, takže žaloba podaná u soudu dne 15. 1. 2003 je bezpochyby
včasná.
Jestliže právní posouzení věci v dovoláním vymezených otázkách odpovídá shora
uvedeným právním závěrům ustálené judikatury, nelze v rozhodnutí odvolacího
soudu spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam. Z těchto
důvodů není dovolání žalovaného přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o výši znalečného rovněž není
přípustné. Uvedený výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se
nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle § 237
odst. 1 o.s.ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení
občanského soudního řádu (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání rovněž odmítl
jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem a)
a žalovanou podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř., neboť žalobce a) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon
(vyjádření k dovolání) v částce 31.100,- Kč [odměna z částky určené podle § 10
odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.
2. 2012, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1
téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno
o 20% náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. celkem
9.690,- Kč.
Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou nemá podle § 243b odst. 5 věty první, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, neboť náklady žalobkyně b) související s jejím vyjádřením k
dovolání žalované, které je zčásti subjektivně nepřípustné a zčásti bagatelní,
nelze považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu