25 Cdo 2750/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce MUDr. I. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované Ing. K. Š.,
zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 47 C 114/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 5. května 2006, č. j. 26 Co 545/2004-116, takto:
Dovolání se odmítá.
z bílého mramoru, spolu s mramorovou deskou s nápisem „A.“ a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2003, č. j. 26
Co 48/2001-74, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak,
že žalobu na vydání plastiky a mramorové desky s nápisem zamítl, ve zbytku (tj.
ohledně vydání mramorového soklu) jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení. S poukazem na zásadu dvojinstančnosti řízení a na to, že v
důsledku připuštěné změny žaloby v průběhu odvolacího řízení (šlo o reakci
žalobce na zjištění, že došlo k odcizení plastiky, rozřezání mramorového soklu
na tři kusy a zničení mramorové desky s nápisem při opracování), aby v případě
nemožnosti vydání plastiky byla žalované uložena povinnost k náhradě škody ve
výši 69.500,- Kč a v případě nemožnosti vydání mramorové desky s nápisem k
náhradě škody ve výši 500,- Kč, uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval
důvodností nároku na vydání požadovaných věcí a na náhradu škody z hlediska
oprávněnosti či neoprávněnosti držby, přičemž je třeba vzít v úvahu námitku
žalované, že nabyla vlastnictví těchto věcí zpracováním podle § 135b obč. zák.
Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobce na vydání 1 kusu soklu (původně část
plastiky) – monolitu – z bílo-růžovo-hnědého mramoru, 2 kusů růžovo-hnědo-
bílého mramoru a nárok na zaplacení částky 70.000,- Kč z titulu náhrady škody
za odcizenou plastiku a zničenou mramorovou desku s nápisem.
Městský soud v Brně poté částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 47 C 114/99-96, uložil žalované povinnost vydat žalobci popsaný 1 kus soklu
a 2 kusy mramoru a určil, že nárok žalobce na náhradu škody za plastiku dívky a
za mramorovou desku s nápisem je co do základu důvodný a že o výši nároku a o
nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že v
důsledku pochybení zaměstnance Správy pražských hrobů došlo k neplatnému
převodu hrobového příslušenství ve vlastnictví žalobce (dostal je darem od
akademické sochařky H. Z. na památku jeho tragicky zesnulé sestry), sestávající
z plastiky mladé dívky se zkříženýma rukama s náznakem splývajícího závoje z
hlavy přes ramena, soklu – monolitu z bílo-růžovo-hnědého mramoru a desky z
bílého mramoru nepravidelného tvaru s nápisem „A.“ na čelní straně, na
žalovanou, která předmětné hrobové příslušenství po uzavření kupní smlouvy se
S. p. h. převezla na hřbitov do B. Po zjištění tohoto omylu byla žalovaná ze
strany žalobce (dopisem ze dne 31. 3. 1999) i S. p. h. (dopisem ze dne 19. 3. 1999, v němž je také uvedeno, že žalovaná byla již dne 5. 3. 1999 vyzvána
Policií ČR k tomu, aby se sochou nic nedělala) vyzývána o neprodlené vydání
všech věcí tvořící předmětné hrobové příslušenství, které má ve svém držení. Žalovaná tak neučinila, v únoru roku 1999 objednala v kamenictví opravu
hrobového příslušenství, která začala probíhat v dubnu roku 1999 a trvala do 6. 8. 1999, kdy žalovaná dílo převzala. K podstatnému zásahu do plastiky dívky
nedošlo, v dubnu nebo v květnu roku 1999 byla odřezána jen část původního
soklu, z něhož byly vyrobeny dva klíny, a deska s nápisem se při práci
pravděpodobně v květnu téhož roku rozpadla. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaná vlastnické právo k hrobovému příslušenství zpracováním
nezískala. Plastika dívky byla pouze zrestaurována, sokl byl zmenšen a vyleštěn
a deska s nápisem při opracování zničena; za věc novou vzniklou zpracováním lze
považovat toliko dva klíny vyrobené rozřezáním odřezané části soklu, k nimž
však žalovaná vlastnické právo také nenabyla, neboť v době zpracování, a to
minimálně od 11. 3. 1999, již nebyla v dobré víře, že jí věc patří ve smyslu §
135b odst. 1 obč. zák., za situace, kdy k odřezání části soklu a vytvoření dvou
klínů došlo v dubnu či květnu roku 1999. Soud prvního stupně proto podle § 126
obč. zák. uložil žalované povinnost vydat žalobci sokl a dva klíny nacházející
se v jejím držení a shledal oprávněným základ nároku na náhradu škody podle §
131 obč. zák. za plastiku dívky (odcizené v průběhu řízení ze hřbitova v B. –
oznámení na Policii podala žalovaná dne 10. 2. 2002) a zničenou mramorovou
desku s nápisem. Dále uvedl, že ustanovení § 131 odst. 1 obč. zák. je třeba
vykládat tak, že má na mysli odpovědnost za ztrátu, zničení a zhoršení
(znehodnocení) věci, které by se neoprávněný držitel mohl zprostit jedině
prokázáním, že by ke ztrátě či zničení věci došlo i tehdy, byla-li by u toho,
komu právem patří. Pokud tedy žalovaná nebyla v dobré víře minimálně od 11. 3.
1999 a své odpovědnosti se nezprostila (nelze učinit závěr, že by ke zničení
desky s nápisem a k odcizení plastiky dívky došlo za situace, kdy by tyto věci
zůstaly na hrobě v P.), je povinna nahradit žalobci škodu, která neoprávněnou
držbou vznikla.
K odvolání žalované Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2006, č. j. 26
Co 545/2004-116, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o důvodnosti
základu nároku na náhradu škody potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením oprávněnosti nároku
žalobce podle ustanovení § 131 odst. 1 obč. zák. zakládajícího povinnost
neoprávněného držitele vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a
nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Podle odvolacího soudu, byť
je v uvedeném ustanovení hovořeno výslovně o „náhradě škody“, je tuto normu
nutno interpretovat tak, že má na mysli odpovědnost neoprávněného držitele za
ztrátu a zničení věci, které by se neoprávněný držitel mohl zprostit jen tehdy,
pokud by prokázal, že ke zničení, ztrátě věci by došlo i tehdy, byla-li by u
toho, komu právem patří. S ohledem na okolnosti, za nichž došlo ke ztrátě a
zničení uvedených věci, pak nelze mít zato, že by ke vzniku škody došlo i v
případě, že by tyto věci byly v držení vlastníka (žalobce).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným
právním posouzením věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívajícím v
„interpretaci a aplikaci zákonného ustanovení § 131 obč. zák. o náhradě škody
neoprávněného držitele, jakožto odpovědnosti svého druhu za ztrátu, zničení a
zhoršení (znehodnocení) věci“. Je přesvědčena, že povinnost nahradit škodu ve
smyslu § 131 obč. zák. předpokládá též příčinnou souvislost mezi vznikem škody
a neoprávněnou držbou, a že nelze dovodit odpovědnost žalované za ztrátu
plastiky, neboť této ztrátě nemohla žalovaná (ani žalobce) předejít ani při
vynaložení maximální péče a veškerého úsilí, které lze spravedlivě požadovat s
ohledem na účel odcizené věci (plastiky určené k výzdobě hrobového místa na
veřejně přístupném místě), byť v té době již měla pochybnosti o oprávněnosti
držby. Dále tvrdí, že práce na hrobovém příslušenství byly objednány již dne 4.
2. 1999, tedy ještě v době oprávněné držby, a že nemohla vědět, kdy konkrétně
ke zpracování soklu dojde a jak dopadne soudní řízení, během jehož trvání
předpokládala, že jí svědčí vlastnické právo vzniklé zpracováním předmětného
hrobového příslušenství. Proto mezi neoprávněnou držbou a zničením kamene s
nápisem chybí vztah příčinné souvislosti. Podle žalované jsou existence
neoprávněné držby a krádež plastiky neznámým pachatelem skutečnosti na sobě
zcela nezávislé a bez vztahu příčiny a následku, zabezpečení před krádeží
plastiky na hrobě žalobce v P. by nebylo jiné než na hrobě v B., přesto je zde
odvolacím soudem odpovědnost za ztrátu věci a de facto i za neúspěch
policejních orgánů při hledání pachatele krádeže přičten k její tíži. Jelikož
se jedná o „věc zásadního právního významu, která nebyla dosud dovolacím soudem
spolehlivě vyřešena, ačkoli dikce aplikovaných zákonných ustanovení občanského
zákoníku další interpretaci nezbytně vyžaduje“, navrhuje, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje napadené rozhodnutí za správné a
navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované nevyhověl. Má za to, že v řízení
bylo prokázáno, že žalovaná se stala držitelkou cizí věci, a že ačkoli byla
včas vyzvána k vydání věci vlastníkovi a bylo jí nabídnuto vrácení peněz, které
za věci zaplatila nesprávnému vlastníkovi, tedy věděla, že není držitelem
oprávněným, odmítla věci vydat, nadále s nimi nakládala a plastiku umístila na
veřejně přístupné místo v době, kdy již probíhalo toto soudní řízení, ze
kterého pak byla odcizena. V důsledku nezodpovědného jednání žalované během
neoprávněné držby, která přitom nedostála svým zákonným povinnostem a
nezabezpečila věci před poškozením, ztrátou, zničením, tedy nepostupovala s
péčí, kterou lze po ní spravedlivě požadovat, žalobci vznikla v příčinné
souvislosti škoda (žalovaná mohla věci umístit na bezpečné veřejně nepřístupné
místo do doby pravomocného rozhodnutí v této věci). Vedle toho přišel žalobce o
jedinečnou osobní věc nevyčíslitelné hodnoty vzhledem k tomu, že tato věc
představovala posmrtnou masku jeho tragicky zesnulé mladé sestry.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházel rozsudek
odvolacího soudu, kterým byla část žaloby zamítnuta a zbytek rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušen, není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., neboť oběma prvostupňovými rozsudky bylo žalobě vyhověno, tj. soud
prvního stupně posoudil práva a povinnosti účastníků řízení pokaždé stejně,
navíc došlo v průběhu řízení ke změně žaloby (proto bylo v předcházejícím
řízení vyhověno žalobě na vydání věcí, avšak v tomto řízení - mimo jiné -
žalobě na náhradu škody); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým
dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 3078). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 131 odst. 1 obč. zák. neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc
vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou
držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci.
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je i držitel, který věc
drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému
došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém (objektivně)
požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22
Cdo 2190/2000). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se
skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po
právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může být nadále
subjektivně v dobré víře o svém právu k věci. Seznámil-li se však držitel
(např. v průběhu soudního řízení či ze sdělení vlastníka) se skutečnostmi,
které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc patří, zaniká jeho
dobrá víra bez ohledu na to, zda výrokem rozhodnutí soudu otázka dobré víry
byla či nebyla řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 145/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1166, svazek 26, ročník 2004).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění [jejich správnost dovolacímu
přezkumu v případě zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. nepodléhá], že nejpozději 11. 3. 1999 bylo žalované dopisem Správy
pražských hrobů sděleno, že došlo k omylu při evidenci tzv. propadlých
hrobových příslušenství, v důsledku čehož drží věci ve vlastnictví žalobce.
Dopisem ze dne 31. 3. 1999 ji žalobce vyzval k neprodlenému vydání všech věcí
tvořících předmětné hrobové příslušenství, tedy ji jednoznačným a srozumitelným
způsobem upozornil na to, že kupní smlouva uzavřená mezi ní a S. p. h. je
neplatná a že hrobové příslušenství žalobce drží neoprávněně. Během měsíců
dubna či května roku 1999 pak došlo ke zničení mramorové desky s nápisem a v
roce 2002 k odcizení plastiky dívky ze hřbitova v B. Dovodil-li z toho odvolací
soud, že v době poškození a ztráty věcí žalovaná již nebyla v dobré víře, že jí
tyto předměty patří, a byla tak jejich neoprávněnou držitelkou s důsledky
uvedenými v ustanovení § 131 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí v souladu se
zákonem i ustálenou judikaturou.
Ani námitky dovolatelky, že mezi její držbou předmětných věcí a vznikem škody
není vztah příčinné souvislosti, nemohou zpochybnit správnost rozhodnutí
odvolacího soudu. Především je totiž zřejmé, že ustanovení § 131 odst. 1 obč.
zák. je speciální skutkovou podstatou odpovědnosti za škodu, jejímiž podmínkami
jsou vznik škody a jeho souvislost s neoprávněnou držbou. Zákon odpovědnost za
škodu nespojuje s porušením právní povinnosti neoprávněného držitele
(protiprávní je už samotný stav neoprávněné držby), a není proto ani významné,
jakým způsobem došlo ke ztrátě a poškození předmětu držby, jestliže jde o
okolnosti na straně držitele, které mohly nastat právě proto, že vlastníku byla
věc odňata. Z hlediska zákonem předvídané souvislosti s neoprávněnou držbou je
rozhodující, že neoprávněný držitel nebyl schopen dostát své zákonné povinnosti
vydat předmět neoprávněné držby vůbec či ve stavu odpovídajícím tomu, v jakém
jej převzal; jestliže v důsledku toho vznikne vlastníku (oprávněnému držiteli)
majetková újma, je dán vztah příčinné souvislosti. Tento vztah je naplněn
nepochybně i v posuzovaném případě, neboť žalovaná nevrátila žalobci mramorovou
desku zničenou při provádění opravy, kterou sama sjednala; škoda na věci přitom
nastala v době, kdy už se jednalo o držbu neoprávněnou, aniž by bylo významné,
kdy byla oprava sjednána. I ke ztrátě plastiky odcizením došlo v době, kdy
žalovaná byla v prodlení s povinností věc vydat (opět v době neoprávněné držby)
a kdy se věc místo v dispozici vlastníka nacházela na místě, kde při postupu
žalované odpovídajícím zákonu být neměla a kde vlastník neměl možnost o ni
pečovat. Žalovaná právě proto nese odpovědnost za škodu, která žalobci vznikla
tím, že jeho věci, které se staly předmětem neoprávněné držby, byly zničeny či
odcizeny třetí osobou.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem či ustálenou soudní
judikaturou a že by proto mělo z hlediska uplatněných dovolacích námitek po
právní stránce zásadní význam. Pak ovšem dovolání žalované směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval
důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu; o všech
dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve
svém konečném rozsudku (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst.
1 věta před středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 11. prosince 2008
¨
JUDr. Petr Vojtek,
v. r.
předseda senátu