U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobkyně H. K., zastoupené JUDr. Janem Krouským, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a
nemajetkové újmy v celkové výši 4.862.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 40/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, č. j. 17 Co 421/2009
- 230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, č. j. 17 Co 421/2009
- 230, mimo jiné, potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 10. 4.
2009, č. j. 21 C 40/2008 – 125, v rozsahu zamítnutí žaloby na náhradu škody ve
výši 3.503.850,- Kč s příslušenstvím, která měla žalobkyni vzniknout v podobě
ztráty pohledávky vůči jejímu dlužníku, Agrodružstvu Práče, v důsledku
nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C
335/92 (posléze pod sp. zn. 6 C 93/2006 - dále také „restituční řízení“).
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu podala žalobkyně
dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zák. č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov.
čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako
nepřípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody
není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda
škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké
okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Namítá-li žalobkyně nesprávné skutkové zjištění příčinné souvislosti mezi
nesprávným úředním postupem a jí tvrzenou škodou ze strany odvolacího soudu,
uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a o. s. ř.).
Na aplikaci § 438 odst. 1 a 2 obč. zák. odvolací soud právní posouzení nároku
žalobkyně nezaložil, když odpovědnost za žalobkyní tvrzenou škodu na straně
státu neshledal vůbec, což diskvalifikuje námitku žalobkyně v daném směru z
možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Toliko na vysvětlenou žalobkyni Nejvyšší soud dodává, že zatímco při posuzování
nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která
představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), se na řízení hledí jako celek, tj.
celková délka řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) se nahlíží optikou kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti
či nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4761/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz), aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení
přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. V případě tvrzené škody
spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je
třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení
totiž není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o
tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení
proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá
nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené
délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně
soudu.
Z uvedeného vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou
škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba
odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto
stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí,
že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému
průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné
ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi
úkony soudu ve věci uběhly.
V restitučním řízení žalobkyně nelze na základě skutkových zjištění odvolacího
soudu shledat taková období nečinnosti v postupu soudu, jež by vedla k závěru,
že bylo možno očekávat skončení řízení před 15. 3. 2000, kdy byl na majetek
dlužníka žalobkyně prohlášen konkurz. Pokud tedy žalobkyně ztratila možnost
vymoci svou pohledávku, stalo se tak pro insolventnost jejího dlužníka, nikoli
v důsledku průtahů v restitučním řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu