30 Cdo 1078/2022-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P.
O., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 53
589,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47
C 45/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
11. 2021, č. j. 20 Co 306/2021-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 6. 2021,
č. j. 47 C 45/2021-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované
zaplacení částky 53 589,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 1. 2021 do zaplacení (výrok I), a uložil mu povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Částky ve výši 53 589,04 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C
358/2016 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a
XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro
nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a
které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu,
kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku
II rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se
žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání,
soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným
poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Pokud jde o zbylou část dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího
soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé,
ohledně námitky překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a odnětí možnosti
odvolacího přezkumu žalobce neformuloval žádný z předpokladů přípustnosti
dovolání dle § 237 o. s. ř., pouze uvedl, že tímto postupem bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces a že dovolací soud je povinen zasáhnout, dojde-li k
nezákonnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod. Žalobce však zcela
opomíjí, že dle judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv
dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016,
sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č.
460/2017 Sb., citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), i u něj je
však třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně
případného rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o
samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237
o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Pokud pak žalobce ohledně povinnosti
dovolacího soudu při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání přihlédnout
k tomu, zda byla v předchozích řízeních zachována ústavně zaručená práva, neboť
při zásahu do nich je dovolání přípustné už jen z důvodu tohoto zásahu,
odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/14, tak takové
rozhodnutí nebylo v databázi rozhodnutí Ústavního soudu (viz
http://nalus.usoud.cz) dohledáno. Nachází se zde pouze stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., které se však týká přípustnosti ústavní stížnosti při nepodání
dovolání v trestních věcech, na danou věc tudíž nedopadá. V této části tedy
dovolání žalobce nevyhovuje požadavkům § 241a odst. 2 o. s. ř. a je vadné. Vadné je pak dovolání žalobce i ohledně jeho námitky stran posouzení složitosti
posuzovaného řízení odvolacím soudem (část V dovolání), neboť ani zde žalobce
neuvedl explicitně některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §
237 o. s. ř. a dovolání je v této části prostou (v dovolacím řízení
nepřípustnou) polemikou se závěry odvolacího soudu a nevystihuje formální
odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce ohledně
přípustnosti postupu dle § 164 o. s. ř., neboť skutečnost, že by byl opravovaný
výrok rozsudku formulován bezchybně, ze skutkových zjištění odvolacího soudu,
ani soudu prvního stupně neplyne. Již soud prvního stupně totiž konstatoval, že
okresní soud v posuzovaném řízení uložil posléze opravovaným rozsudkem
žalovanému zaplatit žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení, ale
výši úroku z prodlení uvedl jak číslicí (8,05 % ročně), tak i slovním spojeným
vysvětlujícím jeho výši (ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou,
platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm
procentních bodů, v každém kalendářním pololetí, v němž bude trvat prodlení
žalovaného) (viz odstavec 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně),
stanovil tedy dvojí (vzájemně odlišnou) výši úroků z prodlení, což činilo
rozsudek materiálně nevykonatelný, jak zdůraznil odvolací soud (viz odstavec 6
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Opravovaný rozsudek tudíž bezchybný, ani
vnitřně konzistentní nebyl a žalobce tedy konstruuje své odlišné právní
posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud. Tato námitka
proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku
proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení.
Ani námitka žalobce, že řízení může být nepřiměřeně dlouhé i v případě, že
nedojde k průtahům, a tedy i správný procesní postup soudu může vést k
nepřiměřené délce řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř., neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud, který
dospěl k závěru, že posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé nebylo, na jejich
řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Pokud žalobce v této souvislosti namítal, že odvolací soud chybně z hodnocení
celkové délky řízení vyřadil dobu, po níž bylo realizováno první setkání s
mediátorem, míjí se tato jeho námitka rovněž s právním posouzením učiněným
odvolacím soudem, neboť odvolací soud dobu, kdy bylo řízení přerušeno za účelem
mediace, do celkové délky řízení započítal, pouze uzavřel, že se nejednalo o
průtah ze strany soudu, neboť je povinností soudu se o smírné vyřízení věci
pokusit. Žalobcem namítané skutečnosti (podle něj představující průtahy a
nesprávný úřední postup soudu), že soud při zahájení řízení nevyužil žádný z
(blíže žalobcem nespecifikovaných) procesních instrumentů k přiblížení konce
řízení a první jednání nařídil až téměř po roce od zahájení řízení a že vydal
opravné usnesení v situaci, kdy je oprava rozsudku nepřípustná, ze skutkových
zjištění soudů obou stupňů neplynou. Námitky žalobce v daném směru jsou tudíž
námitkami proti skutkovým zjištěním, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu