USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 062 200 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 248/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2023, č. j. 64 Co 322/2023-737, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení původně domáhal vůči žalované zaplacení částky 18 000 000 Kč, jež sestávala z částky 8 000 000 Kč připadající na náhradu škody, kterou žalobce utrpěl na zdraví v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním zahájeným dne 24. 4. 2013, v jehož rámci byl na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 Nt 119/2013, vzat do vazby, a dále z částky 10 000 000 Kč, na níž žalobce vyčíslil zadostiučinění za další nemajetkovou újmu, která mu byla v souvislosti s tímto trestním stíháním způsobena.
Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně o podané žalobě poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 39 C 248/2017-221, který byl usnesením Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 13. 12. 2019, č. j. 64 Co 206/2019-296, zrušen, a to za současného vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 39 C 248/2017-504, poté soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 062 200 Kč (sestávající z částky 971 000 Kč, jež připadala na náhradu újmy na zdraví spočívající ve ztížení žalobcova společenského uplatnění, a z částky 91 200 Kč, na kterou tento soud vyčíslil zadostiučinění za další nemajetkovou újmu, kterou žalobce nezákonným trestním stíháním utrpěl), přičemž co do zbytku (představovaného částkou 16 937 800 Kč) žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud následně rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 64 Co 56/2022-529, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadeném rozsahu (tj. ve vyhovujícím výroku, dále v části zamítavého výroku týkající se částky 8 938 000 Kč, z níž částka 748 590 Kč připadala na náhradu škody na zdraví a částka 8 189 410 Kč na zadostiučinění za další nemajetkovou újmu, a ve výroku o nákladech řízení) jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 7 999 800 Kč nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalobce dotčen, a v tomto rozsahu tak nabyl samostatné (oddělené) právní moci.
Nejvyšší soud poté k dovolání obou účastníků řízení svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 2224/2022-583 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 597/23), zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 12. 2021, č. j. 39 C 248/2017-504, potvrzen ve vyhovujícím výroku o věci samé (tj. ohledně částky 1 062 200 Kč) a ve výroku o nákladech řízení, jakož i v části týkající se nákladů odvolacího řízení, a dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté dalším (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 10. 8. 2023, č. j.
39 C 248/2017-696, žalobu co do částky 91 200 Kč požadované z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci jeho nezákonným trestním stíháním zamítl (výrok I), přičemž současně s tím vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 971 000 Kč připadající na odškodnění žalobcova ztížení společenského uplatnění (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Odvolací soud nato k opětovným odvoláním obou účastníků řízení v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I a v odvoláním napadené části vyhovujícího výroku II týkající se částky 827 000 Kč jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení tento rozsudek změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé, jakož i v obou výrocích o nákladech řízení, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V části, ve které žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III, tedy ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je podané dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Žalobce v dovolání zformuloval čtyři otázky, jež se však všechny týkají hmotněprávní otázky rozporu námitky promlčení, kterou žalovaná v průběhu řízení vznesla vůči nároku, ohledně něhož byla žaloba (právě z důvodu promlčení) zamítnuta, s dobrými mravy. Přípustnost podaného dovolání odůvodnil konstatováním, v souladu s nímž by Nejvyšší soud měl tyto otázky posoudit jinak, než jak je posoudil ve svém již zmíněném kasačním rozhodnutí, které bylo v této věci vydáno dne 30.
11. 2022 pod sp. zn. 30 Cdo 2224/2022. Žádná z těchto otázek však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Dospěl-li odvolací soud k závěru o absenci skutečností vycházejících z natolik mimořádných a zvláštního zřetele hodných okolností, aby zakládaly rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013, přičemž tak učinil na základě skutkových zjištění mapujících žalobcův zdravotní stav v době plynutí lhůty, v níž se předmětný nárok promlčoval, jakož i jeho projevy a důsledky, v rámci kterých zohlednil též zjištění, že žalobce v uvedené době byl schopen vyřizovat své úřední záležitosti, neboť byl v osobním kontaktu s orgány soudní moci, k němuž docházelo v souvislosti se zjištěnou žalobcovou aktivní účastí na tehdy probíhajících soudních řízeních (viz bod 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí), předně se tím nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, jež byla podrobně popsána právě v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022 (viz zejména body 41 až 46 jeho odůvodnění). Dovolací soud současně neshledává žádný přesvědčivý důvod, pro který by se nyní mohl od této své ustálené judikatury odchýlit, když ani žalobce sám v dovolání takovýto důvod nepředkládá. Jeho dovolací argumentace především vychází z kritiky závěru odvolacího soudu o skutkovém stavu věci, z něhož tento soud při právním posouzení věci vycházel, čímž však dovolatel přehlíží, že Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a jeho zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Samotný odlišný právní názor žalované na oprávněnost vznesených nároků, než jaký zaujímá žalobce a než jaký po provedeném řízení zaujaly stran některých z těchto nároků též soudy, stejně jako případné prodlení žalované s řádným splněním těch nároků, které soudy vyhodnotily jako oprávněné, pak ani s přihlédnutím k tomu, že se jedná o stát, potenciálu, jehož naplnění je dle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu třeba, má-li zakládat zmíněnou mimořádnou a zvláštního zřetele hodnou skutečnost, nejen nedosahuje, ale ani se k němu neblíží, a to tím spíše, jedná-li se o skutečnosti nastalé až po marném uplynutí promlčecí lhůty, které se tak nemohou týkat důvodů, pro něž žalobce své právo neuplatnil včas.
Označil-li žalobce napadené rozhodnutí za překvapivé, a to navzdory obsahu odůvodnění předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež bylo v této věci vydáno dne 30. 11. 2022 pod sp. zn. 30 Cdo 2224/2022 a z něhož napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází, pak k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu