ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z.
S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem
se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 18 000 000 Kč, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 248/2017, o dovolání žalobce a žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2022, č. j. 64 Co
56/2022-529, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2022, č. j. 64 Co
56/2022-529, v části výroku I, kterou byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město
ze dne 16. 12. 2021, č. j. 39 C 248/2017-504, potvrzen ve výrocích I a II, a
dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 16. 12. 2021, č. j. 39 C 248/2017-504, ve výrocích I a II se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu
řízení.
II. Dovolání žalobce a ve zbývajícím rozsahu i dovolání žalované se
odmítají.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 18 000 000
Kč, jež sestávala z částky 8 000 000 Kč připadající na náhradu škody, kterou
žalobce utrpěl na zdraví v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním
zahájeným dne 24. 4. 2013, v jehož rámci byl na základě usnesení Okresního
soudu Plzeň-jih ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 Nt 119/2013, vzat do vazby, a
dále z částky 10 000 000 Kč, na níž žalobce vyčíslil zadostiučinění za další
nemajetkovou újmu, která mu byla v souvislosti s tímto trestním stíháním
způsobena.
2. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně o podané žalobě
rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 39 C 248/2017-504, kterým vyslovil
povinnost žalované zaplatit žalobci částku 1 062 200 Kč (výrok I), přičemž co
do zbytku (představovaného částkou 16 937 800 Kč) žalobu zamítl (výrok III) a
současně žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). Jednalo
se přitom o již druhý rozsudek tohoto soudu v předmětné věci, když v pořadí
první jeho rozsudek ze dne 29. 11. 2018, č. j. 39 C 248/2017-221, byl usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2019, č. j. 64 Co 206/2019-296, zrušen.
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po
provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento
soud předně uvedl, že žalobcovo trestní stíhání pro podezření ze spáchání
trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. c)
trestního zákoníku trvalo od 24. 4. 2013, kdy bylo vydáno usnesení o jeho
zahájení, do 25. 6. 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 2 T 10/2013, jímž byl žalobce obžaloby
zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. V
příčinné souvislosti s tímto nezákonným trestním stíháním, jakož i s vazbou,
došlo u žalobce ke vzniku a následné progresi psychického onemocnění (těžká
depresivní porucha s posttraumatickou stresovou poruchou), jež se u něj poprvé
projevilo na počátku roku 2014, kdy se žalobce pokusil o sebevraždu, na což
navázala jeho hospitalizace. I když měl žalobce v době před zahájením svého
trestního stíhání neúspěchy v podnikání, nebylo zjištěno, že by se i tyto
problémy do jeho psychického zdraví promítly natolik negativně, jak tomu bylo v
případě následného trestního stíhání. V současnosti je žalobce stále ambulantně
léčen. Jeho onemocnění, které je chronické a v podstatě trvalé, vyžaduje stálou
medikaci, přičemž ke zhoršení žalobcova stavu dochází tehdy, ocitá-li se
žalobce v pro něm nestandardní a obtížně řešitelné situaci. Od 8. 10. 2020 je
možné tento stav hodnotit jako ustálený. Žalobce rovněž trpí onemocněním
ledvin. Mezi ním a předmětným trestním stíháním však již vztah příčinné
souvislosti dán není, neboť žalobce tímto onemocněním trpěl přinejmenším již od
roku 2010. Dokonce ani následné zhoršení tohoto onemocnění, v jehož důsledku je
žalobce odkázán na dialýzu a čeká na transplantaci ledviny, není zapříčiněno
předmětným trestním stíháním.
4. Při vyčíslení výše náhrady újmy, kterou žalobce utrpěl na svém zdraví
z důvodu snížení svého společenského uplatnění, soud prvního stupně vyšel ze
znaleckého posudku zpracovaného dne 7. 6. 2021 soudem ustanoveným znalcem z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Janem Tučkem, Ph.D., podle
kterého náhrada za žalobcovo ztížení společenského uplatnění vyčíslená podle
občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 odpovídá částce 1 212 596 Kč,
zatímco předchozí právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 440/2001 Sb. by vedla
ke stanovení náhrady ve výši 120 000 Kč. Oproti tomu závěr, který vyplynul ze
znaleckého posudku, jenž byl k zadání žalobce zpracován již dne 31. 8. 2018
znalcem MUDr. Petrem Ročkem a který vedl (postupem podle nové právní úpravy) ke
stanovení výše předmětné náhrady na částku 1 719 590 Kč, soud prvního stupně po
provedeném výslechu tohoto znalce odmítl jako nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný.
Vzhledem k tomu, že se na vzniku žalobcovy psychické poruchy podílela vedle
jeho trestního stíhání též kortikoidní léčba, která u něj byla aplikována v
souvislosti s jeho ledvinovým onemocněním, oba znalci se vyjádřili též ke
vzájemném poměru obou těchto příčin. Zatímco znalec MUDr. Rouček stanovil podíl
zmíněné léčby na vzniku žalobcova onemocnění na 5 % až 10 %, podle znalce MUDr.
Tučka tento podíl činil 50 %. Soud prvního stupně proto uzavřel, že tento podíl
odpovídá konečným 20 %.
5. K otázce další žalobcovy nemajetkové újmy soud prvního stupně
zjistil, že zatímco předmětné trestní stíhání žalobce negativně nezasáhlo v
oblasti jeho podnikatelských aktivit, neboť nebylo prokázáno, že by důvod, pro
který se žalobcem přerušili kontakt jeho bývalí obchodní partneři, vycházel
právě z tohoto trestního stíhání, žalobcův rodinný život již tímto trestním
stíháním ovlivněn byl. Jednalo se totiž o důvod, pro který s ním přerušili
kontakt jeho bratr a jeho dcera z prvního manželství. Postiženo bylo i
žalobcovo soužití s jeho manželkou, byť jejich manželství stále formálně trvá a
manželka žalobci pomáhá s jeho léčbou.
6. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce prostřednictvím svého
tehdejšího právního zástupce požádal dne 11. 9. 2016 žalovanou o zaplacení
částky 72 000 Kč jakožto náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonnou
vazbu a částky 165 377 Kč připadající na náhradu nákladů, které vynaložil na
svou obhajobu. O nyní zažalovanou částku 18 000 000 Kč svůj požadavek vůči
žalované rozšířil až dne 20. 3. 2017. Zatímco prvnímu vznesenému požadavku
žalovaná zčásti vyhověla, když žalobci vyplatila částku 208 792,50 Kč,
požadavek ze dne 20. 3. 2017 již jako nedůvodný odmítla.
7. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního
stupně k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. V této souvislosti předně
konstatoval existenci nezákonného rozhodnutí, jež je představováno usnesením o
zahájení žalobcova trestního stíhání ze dne 24. 4. 2013. Prokázán byl též vztah
příčinné souvislosti mezi tímto nezákonným rozhodnutím a újmou, která vznikla
na žalobcově psychickém zdraví, jakož i následky, jež se projevily v žalobcově
rodinném životě. V souvislosti se stanovením výše náhrady újmy, kterou žalobce
utrpěl v důsledku vzniku psychického onemocnění, soud prvního stupně poukázal
na znění § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s
tím, že toto přechodné ustanovení umožňuje přiznat tuto náhradu, vztahuje-li se
k újmě, jež vznikla porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž
došlo přede dnem 1. 1. 2014, již podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to
za situace, že tento postup navrhl poškozený člověk a současně jsou pro něj
dány mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele. Podmínky, na jejichž splnění
uvedené ustanovení váže použití nové právní úpravy, přitom v posuzovaném
případě byly splněny, neboť žalobce o aplikaci této právní úpravy požádal a
jsou zde i přítomny zmíněné mimořádné důvody. Vzniklé onemocnění se totiž u
žalobce objevilo až v roce 2014, přičemž vedlo k zásadní změně v jeho
dosavadním způsobu života, ovlivnilo i jeho rodinný život a znemožňuje mu též
zařadit se do pracovního procesu a zajistit si tak finanční prostředky.
Základní výši náhrady za žalobcovo ztížení společenského uplatnění proto soud
prvního stupně stanovil na částku 1 212 596 Kč, jež vyplynula ze znaleckého
posudku znalce MUDr. Tučka, přičemž s odkazem na již zmíněnou kortikoidní léčbu
ledvinového onemocnění, která se na vzniku žalobcova psychického onemocnění
rovněž podílela, tuto částku následně snížil o 20 %, a to na konečných 971 000
Kč.
8. Při stanovení výše zadostiučinění za další nemajetkovou újmu, kterou
žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání rovněž utrpěl, soud prvního
stupně vzal v úvahu povahu trestní věci, délku předmětného trestního stíhání i
jeho dopady do žalobcovy osobnostní sféry, jakož i současnou cenovou hladinu a
ekonomickou realitu v České republice. Přitom uvedl, že absence výjimečných
okolností, které by se k uvedeným skutečnostem vztahovaly, neodůvodňuje žádnou
odchylku od „běžně přiznávaných částek“, když trestní stíhání netrvalo neúměrně
dlouho (jeho délka činila 38 měsíců), žalobce nebyl osobou, na níž by byla
upřena pozornost veřejnosti, a jeho věc nebyla „příliš medializována“. Soud
prvního stupně proto žalobcův případ porovnal s výší odškodnění, které bylo
poškozeným přiznáno jednak rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 19. 2. 2021,
sp. zn. 36 C 334/2020, jednak blíže neoznačeným rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 7. 10. 2005, přičemž dospěl k částce ve výši 2 400 Kč za každý
měsíc žalobcova trestního stíhání, která tak za celou dobu jeho trvání odpovídá
celkové částce 91 200 Kč.
9. V reakci na námitku žalované, podle které jsou oba vznesené nároky
promlčeny, soud prvního stupně odkázal na pro něj závazný právní názor
odvolacího soudu vyplývající z jeho rozsudku ze dne 13. 12. 2019, č. j. 64 Co
206/2019-296, v souladu s nímž tato námitka odporuje dobrým mravům. Ve včasném
uplatnění těchto nároků u žalované totiž žalobci zabránilo zhoršení jeho
zdravotního stavu, přičemž nepřiznání obou nároků by pro něj bylo zvlášť
citelným postihem.
10. Součtem obou výše uvedených částek 971 000 Kč a 91 200 Kč tedy soud
prvního stupně dospěl ke konečné částce 1 062 200 Kč, ve vztahu k níž žalobě
vyhověl.
11. K odvolání obou účastníků řízení poté ve věci rozhodoval Krajský
soud v Plzni jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně v odvoláními napadeném rozsahu (tj. ve vyhovujícím výroku,
dále v části zamítavého výroku týkající se částky 8 938 000 Kč, z níž částka
748 590 Kč připadala na náhradu škody na zdraví a částka 8 189 410 Kč na
zadostiučinění za další nemajetkovou újmu, a konečně ve výroku o nákladech
řízení) jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve
výroku o zamítnutí žaloby co do částky 7 999 800 Kč nebyl rozsudek soudu
prvního stupně odvoláním žalobce dotčen, a v tomto rozsahu tak nabyl samostatné
(oddělené) právní moci.
12. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního
stupně, tak i se závěry, které tento soud učinil na základě právního posouzení
věci. Stanovil-li soud prvního stupně náhradu škody, kterou žalobce utrpěl na
svém zdraví, podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2014, postupoval dle
odvolacího soudu rovněž správně, když tím zohlednil dobu, kdy k této škodě
došlo, resp. kdy žalobci bylo jeho onemocnění diagnostikováno. Stejný závěr
odvolací soud vyslovil i ve vztahu k zadostiučinění za další nemajetkovou újmu,
což odůvodnil poukazem na zjištění soudu prvního stupně, v souladu s nímž
stěžejní část žalobcovy společenské újmy zasahuje do poloviny roku 2016.
Třebaže žalobce oba zažalované nároky u žalované předběžně uplatnil až dne 20.
3. 2017, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby upravené v § 32 odst. 3
OdpŠk, stalo se tak z důvodu jeho špatného psychického stavu, pročež je namístě
ve shodě se soudem prvního stupně hodnotit námitku promlčení, kterou žalovaná v
řízení vznesla, jako rozpornou s dobrými mravy. Nic na tom dle odvolacího soudu
nemění ani to, že nároky připadající na náhradu nemajetkové újmy způsobené
vykonanou vazbou a na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu žalobce u
žalované uplatnil včas, ani to, že do okamžiku, kdy žalobce u žalované takto
opožděně uplatnil i další své nároky, se jeho zdravotní stav v ničem nezlepšil
(spíše se dále zhoršoval). Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že
„uplatnění nároku na odškodnění za obhajobu a také za vazbu je na rozdíl od
nároku za nemajetkovou újmu z hlediska právního a ostatně i matematického
vcelku triviální úkon“, na němž měl navíc zájem i žalobcův tehdejší advokát.
Správně pak dle odvolacího soudu soud prvního stupně zhodnotil i závěry
předložených znaleckých posudků, a to jak ve vztahu k vyčíslení náhrady za
žalobcovo ztížení společenského uplatnění způsobené jeho onemocněním, tak i ve
vztahu k vyjádření míry, jakou se na tomto onemocnění podílela kortikoidní
léčba jeho ledvinového onemocnění. V souvislosti se stanovením přiměřeného
zadostiučinění za další nemajetkovou újmu pak odvolací soud nad rámec toho, co
uvedl soud prvního stupně, poukázal i na částky, jež byly z téhož titulu
přiznány poškozeným osobám rozhodnutími vydanými Městským soudem v Praze pod
sp. zn. 11 Co 270/2018 (částka 1 071 Kč za měsíc trestního stíhání) a pod sp.
zn. 39 Co 215/2015 (částka 4 705 Kč za měsíc trestního stíhání), načež uzavřel,
že částka, kterou z předmětného titulu soud prvního stupně žalobci přiznal, i v
tomto srovnání obstojí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasnými
dovoláními.
14. Dovolání žalobce směřovalo proti té části napadeného rozsudku, v níž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku
týkajícím se částky 8 938 000 Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V něm
žalobce zformuloval otázku, zda je při rozhodování o výši zadostiučinění
spravedlivé postupovat „judikatorně ustálenou komparativní metodou“, jak plyne
např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,
nebo zda by výše tohoto zadostiučinění měla být ponechána plně na úvaze soudu a
na soudcovském uvážení. Tato otázka, jejíž řešení (za použití zmíněné metody)
vedlo odvolací soud ke stanovení odškodnění ve výši, kterou žalobce považuje za
nepřiměřeně nízkou, by dle žalobcova názoru měla být dovolacím soudem nadále
posouzena jinak. Částka 91 200 Kč, která byla žalobci přiznána z titulu
zadostiučinění za jeho trestní stíhání, je nepřiměřeně nízká i z hlediska
současného vývoje hodnoty peněz (neobstojí proto srovnání s rozsudkem Městského
soudu v Praze, který byl vydán již dne 7. 10. 2005). V této souvislosti žalobce
poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS
1029/2021, v souladu s nímž je podstatné, aby při určení náhrady za nezákonné
trestní stíhání byly zohledněny všechny relevantní okolnosti případu tak, aby
výše stanoveného peněžitého zadostiučinění nebyla pouze symbolická a
nezpůsobilá plnit svou kompenzační funkci.
15. Další otázkou, kterou žalobce v dovolání vymezil, je otázka, do jaké
míry soudu přísluší v rámci hodnocení důkazů korigovat závěry znaleckého
posudku, a zda je na soudu, aby v případě diametrálně odlišných závěrů znalců v
ryze medicínské otázce upřednostnil jeden z těchto posudků, a to bez zadání
revizního znaleckého posudku. Tuto otázku, která dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, totiž odvolací soud posoudil nesprávně, pokud bez
toho, aby ve věci zadal zpracování revizního znaleckého posudku, upřednostnil
závěry toho z předložených posudků, který byl pro žalovanou, která je v řízení
silnější stranou, příznivější.
16. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná, která svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v
celém jeho výroku I, předně namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky rozporu vznesené námitky
promlčení s dobrými mravy. Jeho závěr, který ve vztahu k této otázce vyslovil,
je totiž v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo z usnesení téhož soudu ze dne 23. 11.
2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010,
neboť v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná jakkoliv žalobci v uplatnění jeho
práva bránila nebo že by jej uvedla v omyl. Učinit nelze ani závěr o tom, že by
žalovaná snad měla v úmyslu žalobce prostřednictvím vznesené námitky promlčení
poškodit. Využila totiž pouze obranu, kterou jí příslušný právní předpis
poskytuje a k níž jí vedla povinnost jednat v zájmu státu s péčí řádného
hospodáře. Okolnostmi, za nichž byla námitka promlčení žalovanou uplatněna, se
odvolací soud ani nezabýval, nýbrž se omezil pouze na zhodnocení skutečností,
které měly žalobci ve včasném uplatnění jeho práva zabránit. Tyto skutečnosti
nadto zhodnotil nesprávně, nezohlednil-li odpovídající měrou zjištění, že
žalobce další nároky odvozené od téhož trestního stíhání uplatnil u žalované
včas, ani to, že se jeho zdravotní stav ani do doby, kdy zažalované nároky u
žalované uplatnil (a to podáními, v nichž své požadavky formuloval jen velmi
obecně a bez jakýchkoliv připojených dokladů, jejichž případné opatřování by
mohlo k marnému uplynutí promlčecí doby přispět), nikterak nezměnil.
18. Odvolací soud se dle názoru žalované od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu odchýlil také při řešení otázky aplikace přechodného
ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. V této souvislosti žalovaná poukázala na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, s nímž
je závěr odvolacího soudu o aplikovatelnosti zmíněného ustanovení v rozporu,
byl-li odůvodněn pouze zjištěním o tom, že se choroba u žalobce poprvé objevila
až v roce 2014 a že velmi intenzívně a trvale zasáhla do jeho života. Žádné
mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, na které je možnost využití § 3079
odst. 2 o. z. navázána, přitom v řízení zjištěny nebyly.
19. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
20. Ve svém vyjádření k dovolání žalované se žalobce vyslovil pro jeho
odmítnutí. V části, v níž toto dovolání směřuje též proti potvrzujícímu výroku
napadeného rozsudku dopadajícímu na zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně, se totiž jedná o dovolání nepřípustné. Ve vztahu k otázce rozporu
námitky promlčení s dobrými mravy pak žalovaná odkazuje na nepřiléhavou
judikaturu, která se netýká námitky vznesené státem v řízení podle zákona č.
82/1998 Sb., přičemž současně přehlíží judikaturu Ústavního soudu
reprezentovanou např. nálezem ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17. Dále
žalobce uvedl, že vyhláška č. 440/2001 Sb., která upravovala způsob stanovení
náhrady škody na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění do 31.
12. 2013, je právním předpisem nižší právní síly, kterou soud ani za doby její
platnosti nebyl při svém rozhodování vázán. Vyhovění dovolací námitce, jejímž
prostřednictvím se žalovaná aplikace tohoto předpisu dovolává, by pak bylo
projevem přejatého formalismu. Žalobce též znovu poukázal na nález Ústavního
soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/2021, který již citoval ve svém
dovolání.
21. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
23. Obě dovolání byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. (v
případě žalobce), resp. za splnění podmínky upravené v § 241 odst. 2 písm. b) a
odst. 4 o. s. ř. (v případě žalované). Nejvyšší soud se proto po zkonstatování,
že obě dovolání obsahují všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s.
ř., zabýval otázkou, zda se jedná o dovolání přípustná.
24. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
25. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Otázka, zda je při rozhodování o výši zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním namístě
postupovat „judikatorně ustálenou komparativní metodou“, nebo zda by výše
tohoto zadostiučinění měla být ponechána plně na úvaze soudu a na soudcovském
uvážení, přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Ve
shodě s požadavky, které Nejvyšší soud formuloval zejména v rozsudku ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž odvolací soud při stanovení výše
zmíněného zadostiučinění zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního
stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a to vše s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo, ale současně
vyšel i z výše odškodnění přiznaného poškozeným v případech, které vyhodnotil
jako srovnatelné s případem žalobce. Uvedené srovnání přitom nebylo omezeno jen
na žalobcem zpochybňovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2005,
od jehož vydání uplynula již delší doba, nýbrž zohledněny byly i rozsudky
podstatně mladší (viz zejména rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19.
2. 2021 nebo rozsudky uváděné odvolacím soudem). Odvolací soud tak současně
vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2
OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo
zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění
přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích
shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a
přesvědčivě zdůvodněna. Pokud pak nelze nalézt takový případ, který by se v
podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s
jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Kritérium vycházející z ekonomické
reality v České republice a z toho, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé
(např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy), na něž v podaném
dovolání žalobce poukazuje, je přitom v souladu s uvedeným rozsudkem namístě
využít až tehdy, nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady
nemajetkové újmy. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. K
uvedenému zbývá dodat, že dovolací soud neshledává žádný důvod, pro který by se
měl od zmíněné ustálené judikatury nyní odchýlit.
27. V případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním,
které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nadto rovněž platí, že
stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní
otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk,
přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). O
takový případ se však v posuzované věci nejedná.
28. Na řešení otázky procesního práva týkající se korekce znaleckých
závěrů dopadajících na stanovení výše náhrady za žalobcovo ztížení
společenského uplatnění soudem a jeho postupu v případě diametrální odlišnosti
těchto závěrů, pak napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud na tomto řešení
své rozhodnutí nezaložil). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tudíž
nelze ani ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve
spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, na které rozhodnutí
odvolacího soudu odkazuje) totiž plyne, že soud ze závěrů dříve zpracovaného
znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Ročka při stanovení výchozí výše náhrady
za žalobcovo ztížení společenského uplatnění nevycházel proto, že se ani po
provedeném výslechu tohoto znalce nepodařilo odstranit jeho vady, pro které byl
tento posudek vyhodnocen jako nepřezkoumatelný a neurčitý (viz bod 19
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Právě tato (žalobcem nezpochybněná)
skutečnost pak vedla k tomu, že bylo v řízení zadáno zpracování dalšího
znaleckého posudku, a to znalci MUDr. Jana Tučkovi, Ph.D., z jehož závěrů již
soud posléze vyjít mohl, neboť obdobnými vadami netrpěl.
29. Poukazuje-li žalobce na to, jak se soudy obou stupňů vypořádaly se
stanovením podílu kortikoidní léčby na vzniku žalobcova onemocnění, když za
situace, kdy znalec MUDr. Roček tento podíl vyčíslil na 5 až 10 % a znalec
MUDr. Tuček jej vyčíslil na 50 %, soudy tento podíl stanovily na konečných 20
%, je namístě připomenout, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v
nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto
hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou
zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby,
ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, ze dne 22. 4.
2015, sp. zn. 30 Cdo 415/2015, nebo ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2022/2018). Také důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve
smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o
dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze taktéž přezkoumat jen v
případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností,
tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit
nelze, pokud oba zmíněné znalecké posudky (podporované nadto výslechem
žalobcovy ošetřující lékařky J. M.) vedly k témuž zjištění o existenci podílu
kortikoidní léčby na vzniku žalobcova onemocnění, přičemž soudy nižších stupňů
závěry obou těchto posudků současně zohlednily a logicky promítly i při
stanovení finální velikosti tohoto podílu. Otázka, k jakému znaleckému posudku
se soud přikloní a ze kterého vyjde, je přitom rovněž otázkou hodnocení důkazů,
které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a ze dne 18. 4.
2018, sp. zn. 30 Cdo 3416/2017).
30. Žalobcovo dovolání pak není přípustné ani v části směřující proti
výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak
stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu,
aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový
výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
31. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle § 243c odst. 1, 2 o. s.
ř. odmítl.
32. Žalovaná svým odvoláním napadla mimo jiné také tu část výroku I
rozsudku odvolacího soudu, kterou tento soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 8 938 000 Kč. V této části však
její dovolání není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je
ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy,
vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může
podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla
soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp.
zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn.
29 Cdo 2357/2000). U potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu vztahujícího se k té části rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla
žaloba zamítnuta, však v případě žalované tato podmínka zjevně splněna není. V
tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 3 věty
první o. s. ř. a § 218 písm. b) o. s. ř. taktéž odmítl.
33. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání žalované přípustné je, neboť při
řešení otázky, zda námitka promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla,
odporuje dobrým mravům, jakož i otázky týkající se aplikace § 3079 odst. 2 o.
z., se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž
v případě zmíněného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy se
zčásti jedná i o otázku, která nebyla v judikatuře dovolacího soudu v nyní
řešených souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
34. Dovolání žalované je důvodné.
35. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
36. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy
upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
37. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
38. Podle § 32 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se
promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za
ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení
rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí (odstavec 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy
poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla
způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2). Nárok na
náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne,
kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti
let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy
spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí
promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto
nesprávnému úřednímu postupu došlo (odstavec 3).
39. Na řešení otázky rozporu námitky promlčení, kterou žalovaná v řízení
vznesla, s dobrými mravy, je třeba v souladu s § 26 OdpŠk aplikovat ustanovení
§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to v souladu s přechodným ustanovením
obsaženým v § 3079 odst. 1 o. z., podle kterého právo na náhradu škody vzniklé
porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních
předpisů. V případě újmy způsobené trestním stíháním je totiž porušení zmíněné
povinnosti spojováno s usnesením o zahájení trestního stíhání, které bylo v
žalobcově případě vydáno dne 24. 4. 2013, tj. před účinností o. z. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, a ze
dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5495/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017, a ze dne ze dne 27. 5. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 1440/2019).
40. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
41. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům
zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu,
neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se
podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům
jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na
úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by
za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty
byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne
30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, a ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo
484/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo
486/2002). Je přitom nutné zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny
v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně
chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99). Možnost uplatnění námitky promlčení ve smyslu § 32 OdpŠk je dána k
dispozici i státu, přičemž samotná skutečnost, že je promlčení namítáno státem,
rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nezakládá (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
42. Ústavní soud ve své judikatuře reprezentované nálezy ze dne 14. 11.
2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17,
nicméně poukázal na to, že institut promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé
při výkonu veřejné moci v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného
na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na
jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho
práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným
postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu,
po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a
vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou
práv poškozeného a ochranou právní jistoty. Tomuto požadavku však, ve světle
konkrétních specifických okolností řešeného případu, nemusí vždy vyhovovat
přístup, podle kterého by námitka promlčení mohla být shledána rozpornou s
dobrými mravy jen tehdy, pokud by účelem vznesení této námitky bylo toliko
poškodit jiného účastníka právního vztahu. Ústavní soud proto konstatoval, že i
širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo uplatněno včas, může být pro
posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. Zánik nároku v
důsledku uplynutí promlčecí doby totiž může být v individuálních případech
nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem
jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Byla-li by v takovém případě námitka promlčení akceptována, mohlo by to vést k
rozhodnutí, jež bude v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tyto závěry
pak vedly Ústavní soud k tomu, že námitku promlčení vznesenou státem shledal v
rozporu s dobrými mravy i v situacích, v nichž účelem vznesení námitky sice
nebylo poškodit druhého účastníka právního vztahu, byly zde však zjištěny
závažné a svou povahou mimořádné skutečnosti, pro které poškozený svůj nárok
neuplatnil včas.
43. Ve zmíněném nálezu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, tak
Ústavní soud shledal námitku promlčení vznesenou státem jako odporující dobrým
mravům v situaci, kdy poškozený uplatnil svůj nárok vycházející ze zákona č.
82/1998 Sb. u soudu po uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty proto,
že v souvislosti s nezákonným trestním řízením musel řešit nejen majetkové
záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se
vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery,
která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na
jeho zdravotním a duševním stavu. V nálezu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS
76/17, se pak Ústavní soud k výše uvedenému závěru přiklonil v případě, kdy
poškození zmeškali uplatnit svůj nárok v promlčecí době z důvodu, že se řídili
starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než
peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až v
rozsudku Nejvyššího soudu vydaném poté, kdy poškození, jejichž postup svědčil o
tom, že se snažili ve spletité situaci výkladu příslušné právní normy náležitě
zorientovat, nárok soudně uplatnili.
44. Stejný závěr však Ústavní soud vůči státu aplikoval i v případech,
kdy předmětem řízení nebyl přímo nárok vycházející ze zákona č. 82/1998 Sb.
Konkrétně lze v této souvislosti poukázat na nález ze dne 31. 5. 2011, sp. zn.
I. ÚS 2216/09, v němž byla řešena situace, kdy účastník privatizačního vztahu
vzniklého v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., který
vycházel z důvěry ve správnost rozhodovací činnosti orgánů státu, jež se na
procesu privatizace podílely, přičemž nevěděl o existenci restitučního nároku,
který byl k již zprivatizovanému majetku včas uplatněn podle zákona č. 87/1991
Sb. a této privatizaci tedy bránil, resp. o tom, že bylo pravomocně rozhodnuto
o vydání privatizovaných pozemků oprávněným osobám, se dozvěděl až necelé čtyři
měsíce před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, a proto nemohl na danou
situaci do té doby nijak reagovat, zatímco stát od samého počátku jednal v
rozporu se zákonem, ačkoliv o uplatněném restitučním nároku na privatizované
pozemky věděl. Další případ, v němž se předmětný závěr Ústavního soudu rovněž
uplatnil, byl pak řešen nálezem ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14,
týkajícím se nároku plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a
souvisejícího s regulací nájemného z bytů, kdy stát navzdory svým povinnostem i
opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu ignoroval trvající zásah do
základních práv osob, jež předmětný nárok uplatnily, spočívající v protiústavní
regulaci nájemného, přičemž následně prostřednictvím soudů a jejich nejednotné
judikatury (i na úrovni Ústavního soudu) udržoval dlouhodobou nejistotu
adresátů práva stran toho, jak se náhrady újmy způsobené protiústavní regulací
nájemného mohou domoci, zatímco adresáti tohoto práva byli naopak dostatečně
bdělí ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt.
45. Lze tedy shrnout, že dle zmíněné judikatury Ústavního soudu jsou na
stát jako na účastníka soudního řízení, zvláště jde-li o řízení o náhradu
škody, jež měl svou činností způsobit, kladeny vyšší nároky než na jiný
subjekt. Stát jako subjekt sui generis, při respektu k hodnotám, na nichž je
založen, totiž musí vystupovat též jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy,
mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při. Ve zcela
výjimečných případech se tedy ve vztahu ke státu neuplatní jinak obecně
dovozovaný závěr, že by eventuální výkon jeho práv jako účastníka řízení
představovaný uplatněním námitky promlčení mohl odporovat tomuto jeho
zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem
a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého
účastníka řízení, nýbrž taková námitka by mohla být rozporná s dobrými mravy i
tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý.
Nejvyšší soud proto za současného poukazu na uvedenou judikaturu Ústavního
soudu ve svém usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2616/2022, přisvědčil
závěru odvolacího soudu o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými
mravy v situaci, kdy sice ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů
nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalovaného státu při uplatnění
námitky promlčení bylo poškodit žalobce, zohledněn však byl žalobcův zvláště
nepříznivý zdravotní stav, který mu ve včasném uplatnění práva zabránil, neboť
se v rozhodné době jednalo o tzv. polymorbidního pacienta s podstatnou ztrátou
zraku i přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu, trpícího též řadou dalších
vážných a život ohrožujících onemocnění, přičemž význam byl přikládán též
zjištění, že si tento žalobce v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní
pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace
s úřady.
46. Na základě uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud uzavírá, že
vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně
hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v
případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není
žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné
okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku,
jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o
promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý. O takové zjištění
se však v nyní posuzovaném případě závěr soudů obou stupňů o rozporu zmíněné
námitky s dobrými mravy neopírá. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) totiž vyplynulo,
že žalobcův zdravotní stav sice nebyl v rozhodné době dobrý, neboť se u něj
rozvinulo onemocnění, za nějž je odškodňován, tato skutečnost mu však
nezabránila v tom, aby některé nároky odvozené od předmětného trestního stíhání
uplatnil včas (odškodnění za vazbu a náhrada nákladů obhajoby), přičemž ani v
pozdější době, kdy žalobce přistoupil k uplatnění dalších svých nároků, se jeho
zdravotní stav nezlepšil. Konstatování odvolacího soudu, podle kterého úkon
spočívající ve včasném uplatnění nároků na odškodnění za vazbu a na náhradu
nákladů obhajoby byl oproti obdobnému úkonu vztahujícímu se k nárokům, jež jsou
předmětem tohoto řízení, z hlediska právního a matematického „vcelku
triviální“, přičemž na něm měl navíc zájem též žalobcův tehdejší advokát,
přitom za daného skutkového stavu věci úvahu o existenci výše popsané závažné
překážky, výjimečné mimořádností své povahy, přesvědčivě a dostatečně
neodůvodňuje. Za těchto okolností tedy závěr odvolacího soudu o rozporu
uplatněné námitky promlčení ze strany žalované s dobrými mravy neobstojí.
47. Pro úplnost dovolací soud považuje za potřebné k uvedené otázce
rovněž dodat, že dosavadní úvahy odvolacího soudu nezohledňují skutečnost, že v
promlčecí lhůtě upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk se promlčuje pouze nemajetková
újma upravená v § 31a OdpŠk, nikoliv však újma, která žalobci vznikla
poškozením jeho zdraví. Posledně zmíněný nárok je totiž v režimu odpovědnosti
státu třeba považovat za nárok na náhradu škody, jehož promlčení se posoudí
podle § 32 odst. 1 a 2 OdpŠk (viz IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017,
s. 17 až 18 a 298).
48. K otázce aplikace § 3079 odst. 2 o. z., podle kterého nerozhodl-li
soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením
povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to
mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3), přiznat poškozenému i
náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona, se Nejvyšší soud již v minulosti
opakovaně vyjádřil.
49. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, jenž byl
publikován pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud uvedl, že: „První podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle
přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je, že soud nerozhodl (míněno
pravomocně) o náhradě škody ke dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj.
1. 1. 2014. Druhou podmínkou je návrh poškozeného, aby byla přiznána i náhrada
nemajetkové újmy podle o. z. (…) Třetí podmínkou je existence mimořádných
důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve
výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo
bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud
expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu
úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za
zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v
příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální
bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním
lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I.
§ 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 731 s.)“.
50. Argumentaci spatřující důvody pro použití § 3079 odst. 2 o. z. pouze
ve způsobu a okolnostech způsobení újmy pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.
8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, označil za nepochopení podstaty shora
uvedené třetí podmínky pro použití citovaného ustanovení. Podmínkou není jen
to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a
urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s
dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské
cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen
tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu zasaženému protiprávním
jednáním neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento
deficit jevil nemravným až krutým. Závěr, že přechodné ustanovení § 3079 odst.
2 o. z. nesměřuje k automatickému opuštění systému určení výše náhrady za
bolest či ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31.
12. 2013, v dosud neskončených věcech, přitom Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku
ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, jakož i v usnesení ze dne 10. 10.
2019, sp. zn. 25 Cdo 2863/2019.
51. Při posouzení uvedené otázky se tedy odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) od uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil,
odůvodnil-li využití postupu upraveného v § 3079 odst. 2 o. z. pouze tím, že k
poškození žalobcova psychického zdraví došlo až v roce 2014, kdy mu byla poprvé
diagnostikována depresivní porucha a stavy úzkosti, a že stěžejní část jeho
„společenské újmy“ zasahovala až do poloviny roku 2016. Důvody hodné
mimořádného zřetele, jejichž naplněním je aplikace § 3079 odst. 2 o. z.
podmíněna a které by svým charakterem a závažností korespondovaly s těmi, jež
vymezila výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, zohledňující tak i znění §
2 odst. 3 o. z., na který ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. přímo odkazuje (a v
souladu s nímž výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými
mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské
cítění), tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí (stejně jako v dosavadních
skutkových závěrech odvolacího soudu) zcela chybí. Pouhé porovnání výše částek,
na které znalec vyčíslil náhradu utrpěné újmy na zdraví podle vyhlášky č.
440/2001 Sb. na straně jedné (částka 120 000 Kč) a podle právní úpravy účinné
od 1. 1. 2014 na straně druhé (částka 1 212 596 Kč), jak se podává z rozsudku
soudu prvního stupně, přitom k využití § 3079 odst. 2 o. z. vést rovněž nemůže,
a to tím spíše, nebere-li v úvahu také možnost případné aplikace § 7 odst. 3
zmíněné vyhlášky, podle kterého ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky
přiměřeně zvýšit. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) postupoval nesprávně, pokud za uvedené situace stanovil náhradu za
ztížení žalobcova společenského uplatnění podle právní úpravy účinné od 1. 1.
2014.
52. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, v níž toto
rozhodnutí dopadá na vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se
částky 1 062 200 Kč, jakož i na náklady řízení před soudy obou stupňů, podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném
rozsahu i toto rozhodnutí a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
53. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první
věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním
názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
54. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu