30 Cdo 1440/2019-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M.
S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení částky 96 316 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 51 C 325/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 22 Co 145/2018-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
na zaplacení částky 3 993 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem
ze dne 10. 1. 2019, č. j. 22 Co 145/2018-139, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba co do částky 92 323 Kč s
příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se svou žalobou podanou dne 27. 11. 2017 domáhal zaplacení celkové
částky ve výši 96 316 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody, která mu měla být
způsobena nezákonným trestním stíháním, které bylo zahájeno usnesením Policie
České republiky o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 8. 2011, č. j. KRPA-421-744/TČ-2011-000074, a skončeno zprošťujícím rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 4 T 228/2013, který nabyl právní moci
dne 22. 2. 2017. Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky jakožto náhrady
nákladů jeho právního zastoupení v uvedeném trestním řízení. Výši nákladů
doložil fakturami, které doposud neuhradil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti
výroku I ve věci samé. Dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Otázka, zda se při posouzení nároku na náhradu škody spočívající v nákladech
právního zastoupení poškozeného vzniklých v souvislosti s jeho trestním
stíháním má použít (pro účely vymezení právního pojmu „škoda“) ve smyslu § 26
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále
jen „zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo „OdpŠk“, subsidiárně zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, či zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v
judikatuře dovolacího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že pro
určení, podle které obecné úpravy podpůrně postupovat, je v případě škody
způsobené nezákonným trestním stíháním potřeba vycházet z okamžiku vydání
usnesení o zahájení trestního stíhání, které se následně ukázalo být nezákonným
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5495/2017,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017). Okamžik zahájení trestního stíhání je totiž ve smyslu § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodný z hlediska úvahy, který právní předpis
použít při posouzení nároku na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti
stanovené právními předpisy, neboť vydání (nezákonného) usnesení o zahájení
trestního stíhání je oním okamžikem porušení povinnosti. Nabytí právní moci
zprošťujícího rozsudku, tj.
naplnění (všech) podmínek odpovědnosti státu,
naopak rozhodnou skutečností pro určení použitelné právní úpravy není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5042/2017, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
7. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 3790/18). V posuzované věci bylo usnesení o
zahájení trestního stíhání vydáno dne 2. 8. 2011, tj. před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a odvolací soud správně aplikoval úpravu
obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Řešení přijaté odvolacím soudem je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, která byla shledána ústavně konformní a od níž dovolací soud
neshledává důvod se odchýlit ani na podkladě podaného dovolání. Uvedený závěr
je rovněž v souladu s převažujícím míněním vyjádřeným v odborné literatuře
[srov. SIMON, P. § 26. In: IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o
odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, a dále BEZOUŠKA, P. §
3079. In: HULMÁK, M., a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní
část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 2026,
či VOJTEK, P. § 3079. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník: Komentář, Svazek VI (§ 2521-3081). Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
2014], přičemž opačný závěr se v odborné literatuře vyskytuje ojediněle (srov. VOJTEK, P. § 26. In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu
veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 221). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu
ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, není případný, neboť v uvedeném
nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou určení počátku běhu promlčecí lhůty ve
smyslu § 32 odst. 1 OdpŠk, nikoliv otázkou, který občanský zákoník je třeba v
souladu s § 26 OdpŠk pro účely vymezení pojmu „škoda“ podpůrně použít. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.