30 Cdo 1769/2017-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce B.
K., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zaplacení 190 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C
66/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.
11. 2016, č. j. 19 Co 338/2016-73, takto:
Věc se postupuje velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
V dovolacím řízení v této věci má být posouzena otázka výkladu skončení běhu
promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti státu, v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním,
které neskončilo odsouzením. Procesní senát dospěl k jinému závěru, než k
jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1687/2013, na nějž odvolací soud výslovně odkazuje, a podle kterého promlčecí
doba podle § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu,
začíná v uvedeném případě plynout až dnem následujícím po dni právní moci
zprošťujícího rozsudku.
Konkurující závěr je založen na znění § 32 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998
Sb., které pojí počátek běhu promlčecí doby v daném případě výslovně s právní
mocí rozhodnutí, kterým bylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost rozhodnutí,
od nějž žalobce odvíjí svůj nárok. V tomto konkrétním případě od právní moci
rozhodnutí o zproštění obžaloby. Tento závěr je podporován judikaturou
Nejvyššího soudu v rozsudcích ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, a
ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017.
Vzhledem k uvedenému rozhodl procesní senát jednomyslně o postoupení věci (dle
§ 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů), k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu
9. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že nabyl-li zprošťující
rozsudek právní moci dne 2. 7. 2014, nárok na náhradu nemajetkové újmy mohl
žalobce uplatnit nejdříve dne 3. 7. 2014, a tedy teprve tohoto data nastala
skutečnost, od níž se promlčecí doba počítá. Žalobci navíc není známo, v
důsledku jaké skutečnosti zprošťující rozsudek nabyl právní moci (zda tomu bylo
v důsledku uplynutí lhůty pro podání odvolání či v důsledku vzdání se práva
odvolání ze strany státního zástupce), ani ve kterou denní dobu k této
skutečnosti došlo. Pokud není účastník informován o tom, na základě jaké
události určité rozhodnutí nabylo právní moci, není schopen zjistit, kdy
nastala událost, od které se právní moc rozhodnutí odvíjí, a proto by měl být
užit výklad, který je pro poškozeného nejpříznivější, tedy vycházet z toho, že
poškozený mohl uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy den následující po
právní moci zprošťujícího rozhodnutí. I kdyby v projednávaném případě promlčecí
doba skončila dne 2. 1. 2015, byla by podle žalobce vznesená námitka promlčení
v rozporu s dobrými mravy.
III. Formální náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Senát soudního oddělení 30, kterému byla věc v souladu s rozvrhem
práce Nejvyššího soudu předložena k projednání a rozhodnutí, dospěl k odlišnému
závěru ohledně otázky počátku běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věty první
OdpŠk, než k jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn.
30 Cdo 1687/2013, na nějž odvolací soud výslovně odkazuje, a podle kterého
promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk začíná plynout až dnem
následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku v situaci, kdy žalobce
uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním,
které neskončilo odsouzením. Procesní senát proto v souladu s § 20 odst. 1
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, rozhodl o předložení věci velkému
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
13. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
shledal, že se sice judikatura Nejvyššího soudu rozchází v označení toho, od
kterého dne počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk plynout,
když některé rozsudky za tento den označují den právní moci zrušujícího či
měnícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, ze dne 29.
1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, a ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1316/2013), zatímco jiné za něj označují den následující po právní moci
zrušujícího či měnícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3692/2017, ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2485/2013, a ze dne 4. 9. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1362/2013). Uzavřel však, že jakkoli se zmíněná rozhodnutí liší
ve slovním vyjádření toho, kdy měla uvedená promlčecí doba začít běžet, není
mezi nimi rozporu v otázce, jež je podstatná pro posouzení dovolání v této
věci, a to kdy promlčecí doba skončila. Ze žádného z odkazovaných rozhodnutí
neplyne pochybnost o tom, že se tak mělo stát dnem, který se svým označením
shoduje se dnem, ve kterém nabylo zrušující nebo měnící rozhodnutí právní moci.
Velký senát proto neshledal, že by ohledně této otázky existovala rozporná
judikatura Nejvyššího soudu. Skutečnost, že se senát 30 chce odchýlit od
judikatury Nejvyššího soudu v otázce, která není pro projednání věci podstatná,
a která proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.,
nezakládá podmínky pro předložení věci velkému senátu podle § 20 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu
velký senát usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. 31 Cdo 1955/2019-97, přikázal
věc k rozhodnutí zpět procesnímu senátu soudního oddělení 30 Nejvyššího soudu.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení
otázky výkladu skončení běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty první
OdpŠk v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo
odsouzením, neboť její právní posouzení odvolacím soudem je v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.
19. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy
upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
20. Podle § 3079 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením
povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
21. Podle § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk je-li podmínkou pro uplatnění
práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení
(oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
22. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní
skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková
újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od
skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
23. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění
nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po
dobu 6 měsíců.
24. Podle § 122 odst. 2 obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců
nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na
který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním
měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.
25. Nejvyšší soud se na prvém místě zabýval otázkou, který občanský
zákoník má být podle § 26 OdpŠk použit na počítání běhu promlčecí doby podle §
32 odst. 3 OdpŠk, neboť zákon č. 82/1998 Sb. vlastní úpravu počítání času
neobsahuje.
26. V posuzovaném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 2.
7. 2014. Nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. naplnění podmínek
odpovědnosti státu, však není rozhodnou skutečností pro určení použitelnosti
právní úpravy občanského zákoníku. Tou je podle § 3079 o. z. okamžik porušení
povinnosti stanovené zákonem. U odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním
stíháním, které neskončí odsouzením, vychází judikatura Nejvyššího soudu
konstantně ze závěru, že odpovědnostním titulem je usnesení o zahájení
trestního stíhání, které se následně ukázalo být nedůvodným (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991). Pro určení, podle kterého
občanského zákoníku postupovat podpůrně při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. (viz
§ 26 OdpŠk), je proto v případě újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním
potřeba vyjít z data, kdy bylo poškozenému sděleno obvinění. V případě žalobce
k tomu došlo dne 21. 6. 2013, tj. před účinností zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník. Subsidiárně se proto při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na
žalobcův nárok použije úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, a to včetně otázky počítání času.
27. Podstatné pro určení konce běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 1
věty druhé OdpŠk je výklad v něm použitého pojmu doručení (oznámení)
rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1362/2013, uvedl, že „termín ‘oznámení‘ občanský soudní řád nezná, používá jej
trestní řád v ust. § 137, jehož druhá věta stanoví: ‚Oznámení se děje buď
vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo
doručením opisu usnesení.‘ Od okamžiku oznámení, respektive vyhlášení
rozhodnutí, se proto bude počítat běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 věty
druhé v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní moci, neboť tím
okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí. V případě usnesení
o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně by proto bylo možno
uvažovat o tom, že poškozenému počne běžet promlčecí lhůta od okamžiku
vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se
oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení
trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení právní moci
vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní
moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání (§
259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a contrario). S následným
doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní
účinky.“
28. Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32
odst. 3 věty první OdpŠk, za použití § 32 odst. 1 věty druhé OdpŠk, skončila v
posuzovaném případě uplynutím šesti měsíců od data právní moci zproštění
žalobce obžaloby, tj. v pátek 2. 1. 2015, neboť tento den se ve smyslu § 122
odst. 2 obč. zák., ve spojení s § 26 OdpŠk, shoduje s číselným označením dne,
na který připadá skutečnost, od níž se promlčecí doba počítá. Uplatnil-li
žalobce nárok u žalované dne 5. 1. 2015, učinil tak až po uplynutí promlčecí
doby ve smyslu § 32 odst. 3 věty první OdpŠk. Nemohlo proto dojít ani ke
stavění promlčecí doby ve smyslu § 35 OdpŠk. Nárok uplatněný žalobou dne 26. 2.
2015 ve věci žalobce byl proto u soudu uplatněn po uplynutí promlčecí doby.
VI. Závěr
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu
vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nyní znovu posoudí otázku promlčení
žalovaného nároku, a to zejména s ohledem na námitku žalobce shledávající
rozpor námitky promlčení ze strany žalované s dobrými mravy.
30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu