30 Cdo 1769/2017-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce B. K., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 190 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 66/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 338/2016-73, takto:
Věc se postupuje velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
V dovolacím řízení v této věci má být posouzena otázka výkladu skončení běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu, v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsouzením. Procesní senát dospěl k jinému závěru, než k jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, na nějž odvolací soud výslovně odkazuje, a podle kterého promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu, začíná v uvedeném případě plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku.
Konkurující závěr je založen na znění § 32 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., které pojí počátek běhu promlčecí doby v daném případě výslovně s právní mocí rozhodnutí, kterým bylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost rozhodnutí, od nějž žalobce odvíjí svůj nárok. V tomto konkrétním případě od právní moci rozhodnutí o zproštění obžaloby. Tento závěr je podporován judikaturou Nejvyššího soudu v rozsudcích ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017.
Vzhledem k uvedenému rozhodl procesní senát jednomyslně o postoupení věci (dle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon předseda senátu
9. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že nabyl-li zprošťující rozsudek právní moci dne 2. 7. 2014, nárok na náhradu nemajetkové újmy mohl žalobce uplatnit nejdříve dne 3. 7. 2014, a tedy teprve tohoto data nastala skutečnost, od níž se promlčecí doba počítá. Žalobci navíc není známo, v důsledku jaké skutečnosti zprošťující rozsudek nabyl právní moci (zda tomu bylo v důsledku uplynutí lhůty pro podání odvolání či v důsledku vzdání se práva odvolání ze strany státního zástupce), ani ve kterou denní dobu k této skutečnosti došlo. Pokud není účastník informován o tom, na základě jaké události určité rozhodnutí nabylo právní moci, není schopen zjistit, kdy nastala událost, od které se právní moc rozhodnutí odvíjí, a proto by měl být užit výklad, který je pro poškozeného nejpříznivější, tedy vycházet z toho, že poškozený mohl uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy den následující po právní moci zprošťujícího rozhodnutí. I kdyby v projednávaném případě promlčecí doba skončila dne 2. 1. 2015, byla by podle žalobce vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
III. Formální náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Senát soudního oddělení 30, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu předložena k projednání a rozhodnutí, dospěl k odlišnému závěru ohledně otázky počátku běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk, než k jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, na nějž odvolací soud výslovně odkazuje, a podle kterého promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk začíná plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku v situaci, kdy žalobce uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním, které neskončilo odsouzením. Procesní senát proto v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, rozhodl o předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
13. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu shledal, že se sice judikatura Nejvyššího soudu rozchází v označení toho, od kterého dne počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk plynout, když některé rozsudky za tento den označují den právní moci zrušujícího či měnícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, a ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013), zatímco jiné za něj označují den následující po právní moci zrušujícího či měnícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017, ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2485/2013, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013). Uzavřel však, že jakkoli se zmíněná rozhodnutí liší ve slovním vyjádření toho, kdy měla uvedená promlčecí doba začít běžet, není mezi nimi rozporu v otázce, jež je podstatná pro posouzení dovolání v této věci, a to kdy promlčecí doba skončila. Ze žádného z odkazovaných rozhodnutí neplyne pochybnost o tom, že se tak mělo stát dnem, který se svým označením shoduje se dnem, ve kterém nabylo zrušující nebo měnící rozhodnutí právní moci. Velký senát proto neshledal, že by ohledně této otázky existovala rozporná judikatura Nejvyššího soudu. Skutečnost, že se senát 30 chce odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu v otázce, která není pro projednání věci podstatná, a která proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nezakládá podmínky pro předložení věci velkému senátu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu velký senát usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. 31 Cdo 1955/2019-97, přikázal věc k rozhodnutí zpět procesnímu senátu soudního oddělení 30 Nejvyššího soudu.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu skončení běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, neboť její právní posouzení odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 17. Dovolání je důvodné. 18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 19. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. 20. Podle § 3079 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. 21. Podle § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. 22. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. 23. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. 24. Podle § 122 odst. 2 obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. 25. Nejvyšší soud se na prvém místě zabýval otázkou, který občanský zákoník má být podle § 26 OdpŠk použit na počítání běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk, neboť zákon č. 82/1998 Sb. vlastní úpravu počítání času neobsahuje. 26. V posuzovaném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 2. 7. 2014. Nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. naplnění podmínek odpovědnosti státu, však není rozhodnou skutečností pro určení použitelnosti právní úpravy občanského zákoníku. Tou je podle § 3079 o. z. okamžik porušení povinnosti stanovené zákonem. U odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončí odsouzením, vychází judikatura Nejvyššího soudu konstantně ze závěru, že odpovědnostním titulem je usnesení o zahájení trestního stíhání, které se následně ukázalo být nedůvodným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991). Pro určení, podle kterého občanského zákoníku postupovat podpůrně při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. (viz § 26 OdpŠk), je proto v případě újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním potřeba vyjít z data, kdy bylo poškozenému sděleno obvinění. V případě žalobce k tomu došlo dne 21. 6. 2013, tj. před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Subsidiárně se proto při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na žalobcův nárok použije úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to včetně otázky počítání času. 27. Podstatné pro určení konce běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 1 věty druhé OdpŠk je výklad v něm použitého pojmu doručení (oznámení) rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, uvedl, že „termín ‘oznámení‘ občanský soudní řád nezná, používá jej trestní řád v ust. § 137, jehož druhá věta stanoví: ‚Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.‘ Od okamžiku oznámení, respektive vyhlášení rozhodnutí, se proto bude počítat běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 věty druhé v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní moci, neboť tím okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí. V případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně by proto bylo možno uvažovat o tom, že poškozenému počne běžet promlčecí lhůta od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání (§ 259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a contrario). S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní účinky.“ 28. Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk, za použití § 32 odst. 1 věty druhé OdpŠk, skončila v posuzovaném případě uplynutím šesti měsíců od data právní moci zproštění žalobce obžaloby, tj. v pátek 2. 1. 2015, neboť tento den se ve smyslu § 122 odst. 2 obč. zák., ve spojení s § 26 OdpŠk, shoduje s číselným označením dne, na který připadá skutečnost, od níž se promlčecí doba počítá. Uplatnil-li žalobce nárok u žalované dne 5. 1. 2015, učinil tak až po uplynutí promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věty první OdpŠk. Nemohlo proto dojít ani ke stavění promlčecí doby ve smyslu § 35 OdpŠk. Nárok uplatněný žalobou dne 26. 2. 2015 ve věci žalobce byl proto u soudu uplatněn po uplynutí promlčecí doby.
VI. Závěr 29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nyní znovu posoudí otázku promlčení žalovaného nároku, a to zejména s ohledem na námitku žalobce shledávající rozpor námitky promlčení ze strany žalované s dobrými mravy. 30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon předseda senátu