30 Cdo 1687/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy
ve věci žalobce P. T. V., právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem Praha 1, Spálená 76/14, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 150/20011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013,
č.j. 19 Co 80/2013-55, takto:
I. Návrh na přerušení řízení se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č.j. 19 Co
80/2013-55, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. prosince 2012,
č.j. 12 C 150/2011-31, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. prosince 2012, č. j. 12 C 150/2011-31, zamítl žalobu, na základě níž by byla
žalovaná povinna zaplatit 160.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky
216.000,- Kč od 24. 6. 2010 do 3. 11. 2010 a z částky 160.000,- Kč od 4. 11.
2010 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 10. 8. 2011 zaplacení částky
160.000,- Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nezákonnou vazbu.
Žalobce byl dne 8. 4. 2008 zadržen a obviněn z trestného činu nedovolené výroby
a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a)
trestního zákona. Dne 10. 4. 2008 bylo rozhodnuto o vzetí žalobce do vazby na
základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 1 Nt 213/2008.
Žalobce byl propuštěn z vazby dne 24. 7. 2008, a to na základě rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 1 Nt 805/2008; žalobce byl tedy
propuštěn z vazby po 108 dnech. Následně byl zproštěn obžaloby rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 37/2009 ze dne 22. 3. 2010 ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 To 218/2010 ze dne
22. 6. 2010, který nabyl právní moci v říjnu 2010. Žalobce svým přípisem ze dne
22. 6. 2010 požádal žalovanou o náhradu nemajetkové újmy za strasti vytrpěné v
nezákonném trestním řízení, především pak za omezení svobody, a to ve výši
500.000,- Kč. Dne 29. 10. 2010 obdržel žalovaný stanovisko od žalované, ze
kterého vyplynulo, že žalobce odškodní částkou 56.000,- Kč za nezákonnou vazbu.
Protože měl žalobce za to, že mu náleží částka 216.000,- Kč, od které odečetl
již zaplacených 56.000,- Kč, uplatnil žalobou návrh na zaplacení 160.000,- Kč
se zákonnými úroky. Soud prvního stupně zamítl tuto žalobu, vzhledem k řádně
uplatněné námitce promlčení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20.
března 2013, č. j. 19 Co 80/2013-55, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
zamítl návrh na přerušení řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, že nárok žalobce je promlčený, když dne 29. 4. 2011 bylo
žalobci sděleno, že Ministerstvo spravedlnosti mu z tohoto titulu vyplatí pouze
částku 56.000,- Kč. Promlčecí doba tedy podle názoru odvolacího soudu začala
běžet dne 30. 4. 2011, neboť dnem jejího počátku a přerušení spadá v jedno a
skončila dne 30. 4. 2011 a žaloba byla podána až 10. 8. 2011, tedy po jejím
uplynutí.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) podal proti rozhodnutí včasné dovolání k
Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel namítá,
že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku a má za to, že jeho nárok
nebyl promlčen. Dovolatel současně poukazuje na údajnou neústavnost nepřiměřeně
krátké promlčecí lhůty, kdy má za to, že tak dochází ke zvýhodnění České
republiky a samosprávných celků na úkor jiných subjektů, a proto je taková
úprava protiústavní. Dovolatel má za to, že názor dovolacího soudu, podle
kterého běží promlčecí lhůta pro uplatnění nároku za zadostiučinění od
vyhlášení zprošťujícího rozsudku, je vadný a jako začátek běhu promlčecí lhůty
je třeba brát právní moc rozhodnutí. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací
soud rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 20. března 2013, Nejvyšší soud České
republiky jakožto soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) při projednání
dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II,
bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud se nejdříve zabýval návrhem dovolatele (uplatněným shodně jako v
odvolacím řízení) na přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu s
návrhem na zrušení § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. pro jeho rozpor s ústavním
pořádkem ČR. Dovolací soud rovněž neshledal důvod pro takový postup a za
správnou považuje argumentaci odvolacího soudu, a sice že tuto otázku řešil
ústavní soud již opakovaně, např. v rozhodnutí ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. VI. ÚS 1615/12, ve kterém dospěl k závěru, že ust. § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými,
bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože
odchylnou úpravou otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného
nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k
jeho uplatnění. Ani stěžovatelem tvrzená roztříštěnost a vnitřní nekonzistence
úpravy odškodňování nemajetkové újmy není důvodem pro zásah Ústavního soudu,
jsou-li práva a povinnosti dotčených subjektů z napadené právní normy bez
pochyb patrna, případně lze-li je zajistit náležitým výkladem. Návrh na zrušení
tohoto zákonného ustanovení je proto zřejmě neopodstatněný. Dovolací soud proto
návrh na přerušení řízení zamítl (§ 243b o. s.
Dovolatel ve svém dovolání namítá nesprávné právní posouzení týkající se otázky
promlčení nároku podle ustanovení § 32 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Je třeba přisvědčit
dovolateli, že odvolací soud otázku promlčení posoudil v rozporu s aktuální
judikaturou dovolacího soudu, když měl odvolací soud za to, že promlčecí doba
počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl
obžaloby zproštěn.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, dospěl k
závěru, že byla-li žalobkyně přítomna u vyhlášení zprošťujícího rozsudku,
počala žalobkyni běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu
nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk dnem následujícím po dni,
kdy byl v její přítomnosti vyhlášen zprošťující rozsudek, neboť tímto okamžikem
jí bylo oznámeno zprošťující rozhodnutí.
Právní závěr vyjádřený v shora citovaném rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn.
30 Cdo 2371/2009, byl však v meziobdobí překonán, když se od tohoto závěru
dovolací soud odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ve kterém dovodil, že
promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk začala plynout až dnem
následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku, přestože poškozenému
vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání či
kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda, neboť úspěšné uplatnění nároku je
podmíněno zastavením trestního stíhání či zproštěním obžaloby. Tento právní
závěr byl podpořen i v další rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz.
rozhodnutí NS ČR ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012).
V tomto případě byl dovolatel zproštěn obžaloby rozsudkem, který byl vyhlášen
dne 22. 6. 2010 a ještě téhož dne vznesl u žalované nárok na náhradu
nemajetkové újmy. Právní moci měl tento rozsudek nabýt, jak dovolatel opakovaně
uvádí, v říjnu 2010 (ačkoli v podaném dovolání uvedl měsíc září 2010). Vzhledem
výše uvedeným závěrům, promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk
počíná běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo
usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci. Jelikož dovolatel
podal návrh na odškodnění u žalované již dne 22. 6. 2010, tedy dne, kdy došlo k
ústnímu vyhlášení rozhodnutí, podal takový návrh předčasně, a proto promlčecí
doba začíná dovolateli běžet hned dnem následujícím po nabytí právní moci
rozhodnutí (tj. v říjnu 2010), kdy ale došlo k jejímu stavění ve smyslu § 35
OdpŠk na dobu šesti měsíců (do dubna 2011). Dne 29. 4. 2011 obdržel dovolatel
stanovisko od žalované, která uspokojila jeho nárok pouze částečně, a to ve
výši 56.000,- Kč. Od dubna 2011 tak opět pokračovalo plynutí šestiměsíční
promlčecí doby, která by tak dovolateli uplynula v říjnu 2011. Jelikož však
dovolatel podal k soudu žalobu dne 10. 8. 2011, tak uplatnil svůj nárok včas a
nemohlo proto dojít k jeho promlčení. Právní posouzení věci odvolacím soudem je
proto v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu nesprávné.
Dovolací soud postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil včetně závislých výroků. Jelikož
důvody pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně (soud prvního stupně sice posoudil správně otázku, od kdy
počíná běžet promlčecí doba, nicméně již nezohlednil dobu, po kterou se řízení
staví); postupoval podle ustanovená § 243e o. s. ř. a zrušil i rozhodnutí soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Lubomír
Ptáček,
Ph.D.
předseda senátu