30 Cdo 962/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce A. O., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pod
sp. zn. 110 C 75/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 12. 2011, č. j. 71 Co 301/2011 – 111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2011, č. j. 71 Co 301/2011 –
111, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok III.).
Uvedeného plnění se žalobce po žalované domáhal z titulu zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že proti němu bylo zahájeno a
vedeno trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Trestní stíhání proti žalobci bylo zahájeno dne 7. 4. 2008 pro trestný čin
pojistného podvodu a rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově,
ze dne 20. 4. 2009, č. j. 103 T 127/2008 – 375, byl žalobce zproštěn obžaloby,
neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce.
Žalovaná v rámci předběžného projednání žalobci zadostiučinění neposkytla a u
soudu vznesla námitku promlčení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobcem uplatněný promlčen není,
nicméně není důvodný. Usnesení Policie České republiky o zahájení trestního
stíhání sice bylo žalobcem napadeno stížností, avšak nebylo změněno, ani
zrušeno. Ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – se tak nemůže jednak o nezákonné
rozhodnutí.
Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že nárok na odškodnění v případě
nezákonného rozhodnutí způsobené usnesením o zahájení trestního stíhání je dán
v případě, že žalobce byl zproštěn obžaloby a současně bylo soudem prvního
stupně zjištěno, že žalobce si obvinění sám nezavinil a poskytl orgánům činným
v trestním řízení veškerou součinnost. Ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk by bylo
možno nahradit nemajetkovou újmu vzniklou tím, že bylo zahájeno trestní
stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Nárok je však podle § 32 odst. 3 OdpŠk promlčen. Žalobce byl u hlavního líčení
konaného dne 20. 4. 2009, v němž došlo k vynesení zprošťujícího rozsudku,
přítomen. Promlčecí doba začala plynout dne 21. 4. 2009 a skončila dne 20. 10.
2009. Jestliže žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u žalované až
dne 12. 11. 2009, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud přitom
poukázal na právní závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, dle nichž
promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které
neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy
obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl obžaloby zproštěn,
nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to do všech jeho výroků. Jeho
přípustnost staví na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozsudku,
přičemž důvodnost dovolání podle žalobce spočívá v tom, že rozsudek odvolacího
soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, resp. že
subjektivní promlčecí doba nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy
způsobené nezákonným rozhodnutím běží vždy od oznámení (doručení) zrušovacího
rozhodnutí poškozenému. Žalobce má za to, že až ve chvíli, kdy zrušovací
rozhodnutí nabude právní moci lze říci, že zrušené rozhodnutí bylo nezákonné,
jelikož až nabytím právní moci je rozhodnutí závazné a nezměnitelné. Tudíž až
okamžikem nabytí právní moci zrušovacího rozhodnutí může započít běh promlčecí
doby. Jestliže i zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby má podle
judikatury stejné účinky jako zrušení pravomocného rozhodnutí, je třeba si
uvědomit, že na rozdíl od zproštění obžaloby rozsudkem odvolacího soudu,
rozsudek soudu prvního stupně nabývá právní moci marným uplynutím lhůty pro
podání odvolání nebo okamžikem, kdy bylo odvolání odvolacím soudem zamítnuto.
Ve chvíli, kdy byl při hlavním líčení vyhlášen zprošťující rozsudek, nemohla
být založena odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci jeho
trestním stíháním, neboť nebylo postaveno na jisto, že trestní stíhání bylo
nezákonné. I v daném případě tak byl nesprávně určen počátek běhu promlčecí
doby, a proto žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací v dovolacím řízení postupoval a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině přípustnosti dovolání.
Při posouzení přípustnosti dovolání v části směřující proti výroku I. rozsudku
odvolacího soudu vycházel dovolací soud z toho, že není rozhodující, jak
rozsudek odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního
stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva
a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné pod č. 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zatímco soud
prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobcem uplatněný není promlčený, ale
nebyla naplněna podmínka odpovědnosti státu za způsobenou nemajetkovou újmu,
odvolací soud uzavřel, že podmínky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu jsou
naplněny, ale nárok je promlčen. Rozsudek odvolacího soudu je tak rozsudkem
měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a dovolání je proto
přípustné (viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp.
zn. 23 Cdo 4893/2010; zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz).
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i
jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádná taková procesní pochybení však nezjistil a
dovolatel je ani nenamítal. Proto se dovolací soud zabýval právním posouzením
věci samé, a to v rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu napaden (§ 242
odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud neměl důvodu odchylovat se od své stávající judikatury, z níž
vycházel i odvolací soud. Ta stojí na stanovisku, že subjektivní promlčecí doba
u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo
odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému
(obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž
bylo trestní stíhání zastaveno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
jako R 20/2011; lze navíc poukázat na to, že obdobný závěr byl přijat již v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4707/2007, proti
němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 29. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 921/10, dostupném na internetových stránkách
Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).
V následných rozhodnutích pak Nejvyšší soud doplnil, že není rozumného důvodu
pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na
náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy
podle § 32 odst. 3 OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011 nebo i Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu
veřejné moci. Komentář. 3. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 325 a 326).
K témuž závěru Nejvyšší soud dospěl – jak správně poukázal odvolací soud – již
v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009. V něm byl vysloven
závěr, že žalobkyni počala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu
nemajetkové újmy dnem následujícím po dni, kdy byl v její přítomnosti vyhlášen
zprošťující rozsudek soudem prvního stupně, přičemž právní moci tento rozsudek
nabyl později. Od tohoto závěru se však Nejvyšší soud v souladu s § 20 odst. 1
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů,
odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Z něj jednoznačně vyplývá, že poškozenému
vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání
(resp. je v rámci takového trestního stíhání omezen na osobní svobodě vzetím do
vazby), nicméně že počátek běhu promlčecí doby může být vázán až k okamžiku,
kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u
příslušného orgánu. Jinak by totiž mohla promlčecí doba uběhnout před tím, než
by poškozený vůbec mohl své právo uplatnit. Nejvyšší soud pak v témže rozsudku
velkého senátu (byť aplikací § 101 obč. zák.) dovodil, že promlčecí doba začala
plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku.
Jestliže stávající judikatura stojí na závěru, že promlčecí doba podle § 32
odst. 3 věty první OdpŠk začíná plynout až okamžikem, kdy jsou splněny všechny
podmínky pro uplatnění nároku na zadostiučinění u příslušného orgánu, a
jestliže Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu vyšel z toho, že takové
podmínky jsou splněny až v okamžiku, kdy nastane právní moc zprošťujícího
rozsudku (což nepochybně platí i pro usnesení o zastavení trestního stíhání),
pak závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, se
nemohou uplatnit.
Dovolací soud znovu zdůrazňuje, že v citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyšší
soud sice aplikoval § 101 obč. zák., a nikoliv § 32 odst. 3 větu první OdpŠk,
posledně uvedené ustanovení však ve spojení s uvedenými judikatorními závěry je
založeno na téže konstrukci.
V souzeném případě nabyl zprošťující rozsudek (vyhlášený dne 20. 4. 2009)
právní moci dne 14. 5. 2009 (jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně).
Promlčecí doba počala plynout dne 15. 5. 2009 a dnem podání žádosti o
kompenzaci k žalované (tj. dnem 12. 11. 2009) došlo k jejímu stavění ve smyslu
§ 35 OdpŠk na dobu šesti měsíců, tedy do dne 12. 5. 2010. Poté pokračovalo
plynutí šestiměsíční promlčecí doby, z níž zbývaly dva dny, a promlčecí doba by
tak marně uplynula dne 14. 5. 2010. V týž den (tedy dne 14. 5. 2010, poslední
den lhůty) uplatnil žalobce své právo žalobou u soudu, a proto nemohlo dojít k
jeho promlčení.
Odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel z právních závěrů v mezidobí
překonané judikatury Nejvyššího soudu. Jeho rozsudek je proto nesprávný a
dovolání je důvodné.
Dovolací soud postupoval proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.
s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle § 243b odst. 3 věty
první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. prosince 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda
senátu