30 Cdo 1291/2017-135
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně L. Č., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 19 C 187/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. 10. 2016, č. j. 58 Co 286/2016 - 107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 19 C
187/2014 - 85, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti
žalované spočívající ve zveřejnění omluvy konkrétního znění (výrok I),
zaplacení žalobkyni přiměřeného zadostiučinění ve výši 20 000 Kč s
příslušenstvím (výrok II), zaplacení žalobkyni částky ve výši 6 800 Kč s
příslušenstvím na náhradě nákladů právního zastoupení v předsoudním stádiu
řízení (výrok III), a dále byla žalobkyni uložena povinnost uhradit žalované
částku ve výši 900 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok IV).
2. Žalobkyně se domáhala shora uvedených nároků z titulu nesprávného
úředního postupu Okresního soudu v Přerově v průběhu řízení vedeného pod sp.
zn. 2 T 141/2012, přičemž nesprávný úřední postup měl spočívat v zatčení
žalobkyně dne 2. 4. 2013 (v rozporu s trestním řádem a doručení předvolání k
hlavnímu líčení žalobkyni při tomto úkonu) a závadovém doručování soudních
písemností žalobkyni, které zatčení předcházelo. Trestní řízení bylo ukončeno
rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 6. 2013, č. j. 2 T 141/2014 –
205, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č.
141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“).
3. K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím
soudem potvrzen (výrok I) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, tedy že nárok žalobkyně byl uplatněn opožděně a byl tedy po
námitce žalované shledán promlčeným. Ve vazbě na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „OdpŠk“), soud dovodil, že promlčecí lhůta v trvání 6 měsíců
počala běžet ode dne, kdy se žalobkyně o nemajetkové újmě dozvěděla. Odvolací
soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tímto dnem byl nejpozději
den zatčení žalobkyně, tedy 2. 4. 2013, neboť k dalším úkonům, z nichž
dovozovala vznik nemajetkové újmy, došlo před tímto zatčením. Míra újmy se
neodvíjela od konečného rozhodnutí v trestní věci, rozsah nemajetkové újmy tak
byl žalobkyni znám již v době tohoto úkonu. Pokud tedy žalobkyně uplatnila svůj
nárok u žalované v rámci předběžného projednání dne 17. 12. 2013 a následně
žalobou u soudu dne 16. 6. 2014, bylo tak učiněno opožděně.
4. Stejně tak souhlasil odvolací soud s názorem nalézacího soudu, že
úkonem zatčení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že tento úkon vyvolala
žalobkyně sama svým obstrukčním jednání, neboť trvala na doručování do místa
jejího trvalého bydliště, kde si však zásilky nevyzvedávala. Odvolací soud
proto uzavřel, že nárok žalobkyně je promlčený a zároveň i nedůvodný, jelikož
absentuje jeden z předpokladů odpovědnosti státu, a to nesprávný úřední
postup.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala dovolání
žalobkyně a navrhuje zrušení jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i soudu
prvního stupně a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání shledává žalobkyně ve skutečnosti, že „soudy v jí
napadaných rozhodnutích postupovaly v rozporu s konstantní judikaturou.“ Dle
názoru žalobkyně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu § 241a o. s. ř.
6. Žalobkyně uvádí, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu stojí na
závěru, že stát odpovídá za škodu, která byla způsobena zahájením trestního
stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, stejně tak za vedení takového
trestního stíhání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1487/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo
2688/2008). Žalobkyně z uvedeného pak vyvozuje, že jí tedy svědčí nárok na
odškodnění zatčení, ke kterému došlo v průběhu takového trestního stíhání.
7. Žalobkyně namítá, že soudy obou stupňů postupovaly formalisticky a
rezignovaly na požadavek řádného doručování účastníku trestního řízení. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo
1896/2009, pak žalobkyně dovozuje počátek běhu promlčecí lhůty od pozdějšího
data než soud odvolací (i nalézací), neboť „vědomost poškozeného o nemajetkové
újmě nemusí z časového hlediska spadat vždy v jedno s protiprávním úkonem či se
zákonem kvalifikovanou škodní událostí…“. Počátek promlčecí lhůty naopak
žalobkyně shledává ke dni vyhlášení zprošťujícího rozsudku v posuzovaném
trestním řízení, kterému byla žalobkyně přítomna, tedy 17. 6. 2013. Tento svůj
závěr opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo
1029/2008.
8. Žalobkyně dále uvádí, „že pro posouzení opodstatněnosti zatčení je
rozhodující výsledek trestního řízení, tedy to, že obžalovaný nebyl odsouzen…“
a že „je možné konstatovat, že je tedy zcela jedno, jestli újma vznikla z
nezákonného rozhodnutí o zatčení anebo ze zatčení, jež bylo výsledkem
nesprávného úředního postupu. Újma onoho dne vznikla jedna a bylo by přepjatým
formalismem, pokud by ve věci mělo být rozlišováno, jaký druh vady zatčení
způsobil.“
9. Následně žalobkyně předkládá argumentaci pro svůj závěr, že
rozhodnutí trestního soudu o příkazu k jejímu zatčení bylo nezákonné a podává
svůj detailní popis citové újmy, jež se jí v den zatčením dostalo.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
13. Dovolání je přípustné pro řešení otázky běhu, resp. počátku běhu
promlčení lhůty ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
určitým úkonem učiněným v průběhu trestního stíhání, které neskončilo
pravomocným odsouzením, neboť tato otázka doposud nebyla v judikatuře
Nejvyššího soudu řešena.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání není důvodné.
15. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda,
poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu.
17. Podle § 32 odst. 3 platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o
vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala
právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li
nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a
třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než
za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu
došlo. Věta druhá tohoto ustanovení se na projednávanou věc neuplatní, neboť se
vztahuje na situace, kdy nebylo vydáno rozhodnutí či nebyl učiněn úkon ve
stanovené či přiměřené lhůtě.
18. Je ustálenou soudní praxí, že podle OdpŠk odpovídá stát i za škodu
způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Jelikož zákon tento nárok výslovně
neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy
odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno
rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak počíná běžet ode dne následujícího po
dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání
nabylo právní moci (blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 962/2012).
19. V posuzované věci se však jedná o odlišně konstruovaný nárok, neboť
žalobkyně nežádá zadostiučinění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání jako
celek, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě
nebyl trestným činem, ale žádá odškodnění za několik úkonů, které vůči ní byly
učiněny v průběhu trestního stíhání. V takovém případě se podmínky odpovědnosti
státu, tedy i otázka promlčení odvíjejí od každé takové samostatné příčiny.
Samotný výsledek trestního stíhání pak není podstatný, neboť nárok na náhradu
dané újmy lze žádat i v případě, že trestní stíhání nebylo zastaveno nebo
nedošlo ke zproštění obžaloby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016). Je však nutno poznamenat, že v případě, kdy
stát odpovídá za újmu způsobenou samotným trestním stíháním, není výsledné
zadostiučinění součtem samostatně určených odškodnění, ale poskytuje se náhrada
újmy za trestní stíhání jako celek. Tomuto přístupu ostatně odpovídá i
judikaturou dosažený závěr, že ne každý úkon v trestním stíhání je považován za
nezákonný, ačkoli trestní stíhání jako takové je ve smyslu shora uvedeného za
nezákonné považováno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30
Cdo 3310/2013).
20. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je nutno rozlišit situace,
kdy je možno újmu odškodnit v rámci trestního řízení (např. započtením vazby či
zohledněním nepřiměřené délky řízení do výše a formy trestu), a kdy nikoli.
Není totiž možno vázat počátek běhu promlčecí lhůty např. na okamžik prohlášení
rozhodnutí o vazbě za nezákonné (viz shora uvedený nález Ústavního soudu),
pokud je možno tuto újmu zohlednit v rozhodnutí, kterým se trestní řízení
skončí. Lze proto uzavřít, že může-li být újma vzniklá nezákonným omezením
osobní svobody odškodněna rozhodnutím v trestním řízení, započne promlčecí
lhůta běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí. Pokud
však takové odškodnění není možné, bude se promlčecí lhůta počítat od zrušení
(změny) nezákonného rozhodnutí, resp. od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku
újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, dozví (v případě nesprávného úředního
postupu).
21. Aplikací shora uvedených závěrů na konkrétní skutkové okolnosti
posuzovaného případu nelze dojít k odlišnému závěru, než který přijal soud
odvolací, neboť s ohledem na znění § 39 TZ není možno jednání, které žalobkyně
označuje jako nezákonné, zohlednit ve výši a formě trestu a zároveň nemajetková
újma vznikla žalobkyni bezprostředně (nejpozději) v návaznosti na její zatčení,
což dokládá sama žalobkyně ve svých skutkových tvrzeních, např. v samotném
dovolání na straně 4 a 5 žalobkyně popisuje průběh zatčení a výslovně uvádí,
jaká citová újma, nejistota a/nebo strádání jí tímto postupem bylo způsobeno, a
to přímo v den zatčení, na straně 3 dovolání žalobkyně uvádí, že „újma onoho
dne vznikla jedna a bylo by přepjatým formalismem, pokud by ve věci mělo být
rozlišováno, jaký druh vady zatčení způsobil“, případně v článcích III a V
žaloby se žalobkyně vyjadřuje k dehonestaci své osoby a dalších útrapách, jež
se jí mělo dostat během eskorty a následném zadržení.
22. Nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že jí nemajetková újma vznikla
až dne 17. 6. 2013, kdy byl vyhlášen rozsudek v trestní věci, neboť, jak bylo
dovozeno již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011,
újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s omezením osobní svobody
zakládajícím nárok na její náhradu. Pokud se žalobkyně dovolává rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, je nutno
konstatovat, že dané rozhodnutí je ke skutkovým okolnostem posuzované věci
nepřiléhavé a právní věta byla vytržena z kontextu, jelikož se citované
rozhodnutí týká nepřiměřené délky řízení a věnuje se vztahu OdpŠk a zákona č.
160/2006 Sb.
23. Vhledem ke shora řečenému je nutno uzavřít, že závěr přijatý
odvolacím soudem o promlčení nároku žalobkyně byl správný. Jelikož dovolací
soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a)
o. s. ř. a dovolání zamítl.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, §
151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně,
jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované
v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu