30 Cdo 1588/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M. ve věci žalobce: V. G., zastoupený JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1-Novém Městě, Opletalova 1683/41, proti žalované: Česká
republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 273 780 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C
230/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
11. 2015, č. j. 64 Co 289/2015-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 64 Co
289/2015-76, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2015, č. j.
27 C 230/2013-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 27 C 230/2013-51,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované nahradit
mu škodu a zadostiučinění za vzniklou majetkovou újmu ve výši 273 780 Kč s
příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí bylo založeno na skutkovém zjištění, že žalobce byl na základě
usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 3. 2012, č. j. 33 Nt
1211/2012-14, vzat do vazby, přičemž stížnost žalobce proti uvedenému
rozhodnutí ke Krajskému soudu v Praze byla usnesením ze dne 16. 5. 2012, č. j. 14 To 263/2012-33, zamítnuta. Nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2053/12, byla citovaná vazební rozhodnutí zrušena pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Trestní řízení proti uprchlému
žalobci ke dni vydání rozsudku prvostupňového soudu stále nebylo ukončeno a
spis byl vrácen státnímu zástupci k došetření. Soud se po rekapitulaci
příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a o. z. věnoval nároku žalobce na náhradu škody za ušlý zisk, kdy na základě
právních závěrů o předpokladech založení odpovědnosti státu obsažených v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 605/2009 nebo č. j. 28 Cdo 4358/2009 ze dne 8. 6. 2011 uzavřel, že uplatnění nároku žalobce je
předčasné, jelikož trestní stíhání, v jehož průběhu bylo vydáno rozhodnutí o
vzetí do vazby (následně pro nezákonnost zrušené), stále neskončilo a tudíž
není známo, zda trestní stíhání skončí či neskončí odsouzením poškozeného. Soud
vyloučil aplikaci § 8 OdpŠk na danou skutkovou situaci s odůvodněním, že § 9 –
12 OdpŠk jsou speciálními ustanoveními upravujícími nároky, resp. práva na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném
opatření. Dále uvedl, že pro přiznání nároku na náhradu škody je rozhodující
existence rozhodnutí o vzetí do vazby, které bylo shledáno nezákonným, a
ukončení trestního řízení zastavením, zproštěním obžaloby nebo postoupením
jinému orgánu ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 OdpŠk. Nárok na ušlý zisk byl
zamítnut s tím, že bez ohledu na skutečnost, že byl nárok uplatněn předčasně
pro doposud neskončené trestní stíhání, žalobce v řízení netvrdil a ani
neprokazoval, že před vzetím do vazby dosahoval zisku a tudíž, že v důsledku
vzatí do vazby o tento zisk přišel. K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na nákladu nákladů řízení. Odvolací soud se plně
ztotožnil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 2, když potvrdil, že byl na věc
správně aplikován § 9 OdpŠk, neboť § 8 OdpŠk je obecným ustanovením, které se
použije na všechna nezákonná rozhodnutí s výjimkou rozhodnutí o vazbě, trestu
nebo ochranném opatření.
Znovu zopakoval, že rozhodujícím pro přiznání práva na
náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě je výsledek trestního řízení, v
němž byl žalobce vzat do vazby a uzavřel, že jelikož trestní řízení, jež je
nyní vedeno proti žalobci jako proti uprchlému, doposud neskončilo, není splněn
základní předpoklad pro náhradu škody. Nemajetkovou újmou se odvolací soud v
odůvodnění rozsudku nezabýval.
Proti rozsudku Městského soudu podal dovolání žalobce, když napadl celý rozsah
rozhodnutí a žádá zrušení jak rozsudku Městského soudu, tak i rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 a navrácení věci k dalšímu řízení prvostupňovému
soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. vymezil tak, napadený rozsudek
závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která nebyla v
rozhodování dovolacího soudu doposud řešena, a to:
1/ zda ustanovení § 9 odst. 1 OdpŠk je ustanovením speciálním k ustanovení § 8
odst. 1 OdpŠk, tj. zda se ustanovení § 9 odst. 1 OdpŠk zahrnuje všechny případy
neoprávněného/nezákonného vzetí do vazby, a tedy
2/ zda podmínkou pro vznik škody a nemajetkové újmy a odpovědnosti státu za
tuto škodu a nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného rozhodnutí spočívající ve
vzetí do vazby je zprošťující či jiné obdobné rozhodnutí v trestní věci, v
rámci něhož byl dovolatel vzat do vazby,
3/ zda může škoda či nemajetková újma a s tím související odpovědnost státu za
škodu a nemajetkovou újmu vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným
rozhodnutím spočívajícím ve vzetí do vazby nezávisle na výsledku samotného
trestního řízení o věci, tj. i pokud trestní řízení v dané věci bude ukončeno
odsuzujícím rozhodnutím a tedy nárok poškozeného spadá pouze pod ustanovení § 8
OdpŠk.
Dovolatel uvádí, že odvolací soud nesprávně interpretoval § 9 OdpŠk, kdy do
rozsahu jeho hypotézy zahrnul všechna řízení, ve kterých byla na obžalovaného
uvalena vazba. Přitom odvolací soud opomenul, že citované ustanovení by se mělo
spíše vztahovat na případy, kdy byla obžalovaná osoba vzata do vazby řádně (bez
porušení procesních předpisů), ale na konci trestního řízení nebyla pravomocně
vyslovena její vina. Obě ustanovení tak míří do skutkově jiných situací. Dále
odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli se v odůvodnění svého rozhodnutí opíral o
judikaturu Nejvyššího soudu, bylo vybráno rozhodnutí, které se vztahuje ke
skutkově zcela odlišným případům. Dovolatel se obšírně zaobíral argumentací
podkládající shora uvedené závěry založené na jazykovém, logickém a
teleologickém výkladu, a uzavřel, že soud měl hodnotit jeho nárok na základě §
7, resp. 8 OdpŠk a upozornil, že se soud vůbec nezabýval nárokem žalobce na
nemajetkovou újmu.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné, byť z důvodu jiného, než uplatněného v dovolání, neboť
odvolací soud se odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud není vázán v dovolání
uvedeným důvodem přípustnosti dovolání.
Dovolání je důvodné.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1194/2006, se
věnuje skutkově takřka shodné situaci, v níž odvolací soud postupoval obdobně
jako odvolací soud v této věci. Pro vznik nároku podle § 9 OdpŠk je podle něj
podstatné, zda byla na poškozeném vazba vykonána, zda mu v příčinné souvislosti
s tím vznikla škoda, přičemž rozhodujícím kritériem je pozdější výsledek
trestního řízení. Základní podmínkou pro vznik práva na náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě je takový výsledek trestního řízení, při němž nedochází k
odsouzení dotyčné osoby, resp. k pravomocnému vyslovení jeho viny za skutek (v
souvislosti s nímž byl vzat do vazby). Této situaci odpovídá zastavení
trestního stíhání, zproštění obžaloby či postoupení věci jinému orgánu. Protože
v době rozhodování odvolacího soudu o nároku žalobce nebylo trestní řízení
vedené proti němu skončeno, nebyla splněna základní podmínka pro přiznání
nároku podle § 9 odst. 1 OdpŠk. Vzhledem však k tomu, že nálezem Ústavního
soudu ČR ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2053/12, bylo zrušeno rozhodnutí o
vzetí žalobce do vazby pro nezákonnost (srov. § 8 OdpŠk), bylo třeba posoudit
uplatněný nárok i z hlediska § 7 odst. 1 uvedeného zákona, podle nějž právo na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém
bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Z tohoto hlediska se však
odvolací soud věcí nezabýval a uplatněný nárok po právní stránce neposoudil
podle ustanovení zákona, upravujících náhradu škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím. Jeho právní posouzení věci je proto neúplné, a tedy nesprávné.
V návaznosti na shora citované rozhodnutí lze tedy uzavřít, že podmínka zrušení
rozhodnutí pro nezákonnost je v zásadě splněna bez ohledu na výsledek dalšího
řízení a výsledek případného pokračování v řízení je významný z pohledu
charakteru utrpěné újmy (k tomu blíže Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 97-98.)
V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu posoudí soud prvního
stupně oba nároky žalobce (jak majetkovou škodu, tak i nemajetkovou újmu) ve
vazbě na § 7 a 8 OdpŠk a poučí žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř., pokud je to s
ohledem na jeho dosavadní procesní postup nezbytné (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012, část občanskoprávní a obchodní, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010,
uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní).
S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu
odvolacího. Jelikož se důvody zrušení napadeného rozhodnutí vztahují i na
rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento v souladu s § 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř. zrušen a věc byla vrácena k novému projednání Obvodnímu soudu
pro Prahu 2.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
Nejvyšší soud zde připomíná, že žalobce v řízení uplatnil dva nároky – na
náhradu ušlého zisku a na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy. Ohledně
druhého z nich bude v řízení třeba vyčkat výsledku trestního řízení, neboť
nelze vyloučit, že nezákonná vazba bude odškodněna jejím započtením na případný
výkon trestu odnětí svobody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 2486/2013).
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech řízení před soudy
všech stupňů, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu