U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem
v Lounech, Mírové nám. 48, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 105.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1309/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září
2008, č. j. 12 Co 496/2006-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. 2003 do zaplacení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že sdělením obvinění dne 6. 9. 1999 bylo
zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1
trestního zákona; téhož dne byl žalobce zadržen a usnesením Okresního soudu v
Lounech ze dne 8. 9. 1999, č. j. Nt 747/99-8, byl vzat do vazby, z níž byl
propuštěn dne 5. 6. 2001. O obžalobě, podané pro daný skutek, rozhodl Okresní
soud v Lounech rozsudkem ze dne 20. 1. 2003, č. j. 2 T 192/2000-459, jímž
žalobce obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil. Před vzetím do
vazby, od října 1998 byl žalobce bez zaměstnání, neměl žádný výdělek, ba ani
příslib uzavření pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele.
Žádosti o odškodnění za vykonanou vazbu, kterou u Ministerstva spravedlnosti
žalobce uplatnil dopisem ze dne 31. 3. 2003, žalovaná nevyhověla.
Žalobou uplatněný nárok posoudil odvolací soud podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody
za vykonanou vazbu podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. žalobci nepřísluší,
neboť v době vzetí do vazby neměl žádný výdělek a neprokázal ani sjednání
budoucího zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele; výkonem vazby mu proto žádná
majetková újma (škoda) nevznikla. Jestliže žalobce – pokračoval odvolací soud –
neprokázal skutečnosti o vzniku škody, nelze mu přiznat ani náhradu škody
paušální částkou podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání. Co
do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co
do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal nesprávnost skutkového
závěru soudu o uzavření pracovního poměru a tvrdil, že v době, kdy byl vzat do
vazby, měl dohodnuto uzavření pracovní smlouvy se společností SAPID, spol. s r.
o.; dospěl-li odvolací soudu k jinému závěru, při němž zpochybnil věrohodnost
žalobcem označených důkazů, jde o závěr, který – podle názoru žalobce – nemá
oporu v provedeném dokazování. Žalobce dodal, že vzhledem k délce vazby bylo
pro něj obtížné opatřit věrohodné důkazy o svém možném pracovním uplatnění. S
odkazem na novelizaci zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006
Sb., dovozoval, že jednotlivá ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. musí být
vykládána ve prospěch poškozených, jimž za vykonanou vazbu vždy přísluší
alespoň paušální náhradu ušlého zisku. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II odvolacího soudu, jímž tento
soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu
usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných
v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání
proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Proti výroku I odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé (ve výroku I) potvrzen (aniž jde o případ přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
takovém závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom, může dovolací soud posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst.
3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími
důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné
(určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že
jedním z předpokladů vzniku nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o
vazbě podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je vznik majetkové újmy (zde
ušlého zisku), který prokazuje poškozený. Tomu, kdo vznik škody neprokázal,
nelze podle názoru odvolacího soudu poskytnout odškodnění ani paušální částkou
podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. –
které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel – může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav věci
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo
proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo
jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006 – před
novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) se náhrada ušlého zisku poskytuje
ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné
výchovy nebo ochranného léčení, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena
náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů.
Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě
předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ rozhodnutí o vzetí do vazby, ač
trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2/ vznik škody a
3/ příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní
břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek leží na žalobci
(poškozeném). Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v
ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb. pro tento účel stanovil, se těchto
podmínek odpovědnosti nikterak nedotýká ani je nenahrazuje; jde o institut,
který má garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody, aniž by bylo
třeba provádět dokazování ke zjištění její výše. Nárok na náhradu ušlého zisku
v paušalizované podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny
předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně
toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s
ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné
souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého
zisku tím zákon nezakládá, což kromě výkladu textu zákona i jeho smyslu vyplývá
i z důvodové zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu škody v souvislosti
s výkonem vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel (shodně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1965/2006; nebo usnesení ze
dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 772/2006). Lze proto uzavřít, že k náhradě
škody podle ustanovení § 9 a § 30 zákona č. 82/1998 Sb. nestačí samotný fakt,
že žalobce byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž že musí být prokázána majetková
újma, která by nenastala, pokud by žalobce do vazby vzat nebyl.
Na právě uvedených závěrech nic nezměnila ani novelizace zákona č. 82/1998 Sb.
provedená zákonem č. 160/2006 Sb., jímž bylo (mimo jiné) dotčeno i ustanovení
§ 30 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že nyní se poskytuje náhrada ušlého zisku v
prokázané výši a není-li to možné (rozumějme prokázat její skutečnou výši), pak
za každý započatý den náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170,- Kč,
přičemž i nyní musí být pro vznik odpovědnosti státu současně splněny shora
uvedené podmínky, tj. i vznik škody (v podobě ušlého zisku).
V posuzované věci odvolací soud také správně dovodil, že k odškodnitelné
ztrátě na výdělku za dobu vazby může výjimečně dojít i tehdy, nepracoval-li
poškozený v době vzetí do vazby, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit
a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Poškozený ovšem musí prokázat,
že měl již uzavřenu pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl
dosáhnout určitého příjmu, a vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit,
případně alespoň že měl uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u
konkrétního zaměstnavatele sjednáno (tzn. že se s ním předběžně dohodl na době
nástupu a pracovním zařazení) a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu
uzavřít (srov. např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25
Cdo 2035/2000, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla zamítnuta
nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02; obdobně též
rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1072/2003, ústavní stížnost proti
tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5.
2005, sp. zn. IV. ÚS 162/04).
Závěr odvolacího soudu, že v době vzetí do vazby žalobce neměl žádný výdělek a
že neprokázal ani sjednání budoucího zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele,
je závěrem skutkovým (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů),
který v tomto dovolacím řízení – v němž žalobci dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. k dispozici není – dovolacímu přezkumu nepodléhá, byť žalobce
tyto své námitky nesprávně podřazuje důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a) a §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Jelikož v označených právních otázkách rozsudek odvolacího soudu vychází z
ustálené judikatury a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu
přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b
odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu