30 Cdo 2486/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se
sídlem v Brně, Kounicova 13/271, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 160.500 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 173/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 13 Co
551/2012-46, takto:
I. Dovolání se co do výroku ve věci samé zamítá a co do výroku o náhradě
nákladů řízení odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 15 C
173/2012-25, že se žaloba, aby žalovaná Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti zaplatila žalobci částku ve výši 160.500 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 7,5 % od 7. srpna 2012 do zaplacení, zamítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 13 Co 551/2012-46,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Z obsahu spisu plyne, že se žalobce žalobou doručenou soudu prvního stupně dne
27. července 2012 domáhal po žalované zaplacení částky 160.500 Kč s
příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku
nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2011, sp. zn. 3
T 102/2011 o ponechání žalobce ve vazbě. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána
stížnost ke Krajskému soudu v Brně, která byla zamítnuta. Obě rozhodnutí byla
následně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. II. ÚS
2288/2011. Žalobce tak byl nezákonně držen ve vazbě od 25. května 2011 do 8.
září 2011, celkem tedy 107 dní.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, když uvedl, že žalobce byl sice držen ve
vazbě 107 dní nezákonně, nemajetková újma mu však tímto postupem vzniknout
nemohla, a to z toho důvodu, že celková délka vazby, a to nejen období založené
nezákonnými rozhodnutími, ale celé období pobytu ve vazbě bylo započítáno do
trestu odnětí svobody, k němuž byl žalobce odsouzen. Soud prvního stupně uvedl,
že žalobce byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou, kde jsou
podmínky pobytu srovnatelné s podmínkami pobytu ve vazbě, ani po této stránce
mu tedy žádná újma nevznikla.
Odvolací soud oproti tomu došel k názoru, že nemajetková újma žalobci
nepochybně vznikla, nicméně již byla dostatečně kompenzovaná v rámci trestního
řízení, když v rozsahu trvání nezákonné vazby byl žalobci zkrácen trest odnětí
svobody. Odvolací soud uvedl, že náhrada v penězích je způsobem odškodnění
zásadně subsidiárním a zákon prostředky nápravy nikterak výslovně nevymezuje.
Dle odvolacího soudu proto může být tímto kompenzačním prostředkem také
započtení doby trvání vazby. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a
včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
dosud řešena.
Dovolatel uvádí, že danou otázkou, která v praxi dovolacího soudu nebyla dosud
řešena, je, zda lze započtení doby strávené v nezákonné vazbě do uloženého
trestu odnětí svobody, tedy postup nutný a zákonem stanovený, považovat za
dostatečnou kompenzaci nemajetkové újmy, která žalobci vznikla v souvislosti s
nezákonnými rozhodnutími, jimiž byl žalobce ponechán ve vazbě. Dovolatel uvádí,
že dle jeho názoru započtení vazby do uloženého trestu odnětí svobody za
kompenzaci nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) považovat nelze, neboť k
započtení dochází toliko ze zákona bez ohledu na to, zda byla vazba zákonná či
nezákonná. Při akceptaci názoru odvolacího soudu by se tedy žalobci nedostalo
ničeho navíc, než kdyby vazba byla vykonána zákonně. Dovolatel odkazuje na
usnesení (dovolatel mylně uvádí „nález“) Ústavního soudu ze dne 16. listopadu
2011, sp. zn. II. ÚS 3307/11, kde Ústavní soud uvedl, že smyslem institutu
zápočtu vykonané vazby a trestu je naplněním zásady zákazu dvojího potrestání
za tentýž čin, nikoliv sanace porušení osobní svobody jednotlivce. Ze všech
výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek změnil tak,
že žalovaná je povinna uhradit žalobci částku 160.500 Kč spolu s úrokem z
prodlení jdoucím z této částky počítaným od 8. srpna 2012 do zaplacení ve výši
repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního
pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení,
zvýšené o sedm procentních bodů a náklady právního zastoupení dle advokátního
tarifu a paušální částku ve výši 300,- Kč za každý úkon právní pomoci dle
advokátního tarifu, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 27. února 2013, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č.
404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů
odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a
v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, a
proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání v tomto rozsahu odmítnout. Ve zbývající části shledal dovolací soud dovolání dovolatele přípustným. Dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 7 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim
vznikla škoda. Podle ustanovení § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dovolatel se s právním posouzením věci odvolacím soudem ztotožňuje potud, že
nezákonným vzetím do vazby mu byla způsobena nemajetková újma. Neztotožňuje se
však s odvolacím soudem v jeho závěru, že dostatečným zadostiučiněním za
způsobenou nemajetkovou újmu je započtení doby strávené ve vazbě do doby
uloženého trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil k zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu. Uvedl, že základním vodítkem pro určení vhodné formy
satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy
takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na
prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování
porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování
porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň
účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda
nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním
uloženého trestu, a podobně. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou
lišit podle toho, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené
délky řízení či z důvodu jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného
rozhodnutí. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální
satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční
náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a
nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k
vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo. Právní úprava §
31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně
již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy
zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé
nemajetkové újmě.
Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek
odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice
že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování
porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Podle ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto
řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého
trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu
uloženého trestu započítání možné. S ohledem na výše uvedené, jakož i na dikci samotného ustanovení § 31a OdpŠk,
lze odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že jiné formy náhrady samotné zákonné
ustanovení nijak nevymezuje, a lze proto uvažovat o celé škále možných
prostředků, které jsou způsobilé odškodnit způsobenou nemajetkovou újmu. Dovolací soud dospěl k názoru, že odvolací soud věc správně posoudil, když
uvedl, že nemajetková újma způsobená nezákonnou vazbou v trvání 107 dní byla
dostatečně zhojena započtením doby strávené dovolatelem ve vazbě na trest
odnětí svobody, ke kterému byl dovolatel v řízení odsouzen. Dovolací soud je
shodně s odvolacím soud toho názoru, že je lhostejno, zda byl žalobce omezen na
svobodě v rámci vazby či v rámci výkonu trestu odnětí svobody, když omezení na
svobodě v rámci vazby bylo kvalitativně stejné, neboť podmínky pobytu jsou
srovnatelné v případě vazby i v případě věznice s ostrahou, kam byl dovolatel k
výkonu trestu zařazen. Dovolatel byl tak omezen na svobodě stejný počet dní,
jako kdyby ve vazbě nebyl, neboť tato doba byla do doby výkonu trestu započtena
a omezení bylo kvalitativně stejné. Dovolatel ani sám netvrdil, že by mu
nezákonným pobytem ve vazbě vznikla újma kvalitativně jiná, než následným
pobytem ve výkonu trestu (tj. omezení osobní svobody, práva na soukromí a práva
na rodinný život). Jediným rozdílem tak zůstává konkrétní období, kdy byl
dovolatel na svobodě omezen. Bylo by tedy možné si představit, že by osobě
omezené na svobodě nezákonnou vazbou mohla vzniknout újma, která by započtením
nebyla dostatečně odčiněna, právě v souvislosti s tím, že by v rozhodné době,
kdy byl na svobodě omezen nezákonnou vazbou, například zmeškal nějakou
důležitou životní událost. Takovou okolnost však dovolatel netvrdil ani
neprokazoval, a proto dovolací soud uzavřel, že započtení doby, kterou
dovolatel strávil ve vazbě na dobu výkonu trestu, lze považovat za dostatečné
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání co
do výroku ve věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.