30 Cdo 3692/2017-454
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce V. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Bc.
Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 42 C 361/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 62 Co 375/2016-422, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 62 Co 375/2016-422,
se v části výroku II, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 10. 5. 2016, č. j. 42 C 361/2014-352, ohledně nároku na zaplacení částky 20
000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc
se vrací v daném rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se v řízení na žalované domáhal celkem částky 23 356 829 Kč s
příslušenstvím. Co do částky 356 829 Kč s příslušenstvím uplatňoval nárok o
náhradu škody představované náklady vynaloženými na svou obhajobu v trestním
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 8/2012, jež
skončilo zproštěním obžaloby. Co do částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím
žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku
nesprávného úředního postupu, který žalobce spatřoval v tom, že nejvyšší státní
zástupce a ministryně spravedlnosti v předmětném trestném řízení podali zcela
bezdůvodně mimořádné opravné prostředky (dovolání a stížnost pro porušení
zákona). Ve zbývajícím rozsahu 20 000 000 Kč s příslušenstvím pak žalobce
požaduje náhradu nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku předmětného
nezákonného trestního stíhání. V průběhu řízení žalovaná zaplatila žalobci na
náhradě škody částku 334 807 Kč; co do této částky vzal žalobce žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2016,
č. j. 42 C 361/2014-352, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15
730 Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil řízení co do částky 334 807 Kč
(výrok II), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky
23 006 292 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok IV). Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Proti žalobci
bylo usnesením ze dne 6. 9. 2011 zahájeno trestní stíhání, jež bylo následně
vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 8/2012. Dne 13. 4. 2012
byl vynesen rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným trestným činem podplácení. Proti odsuzujícímu rozsudku se žalobce odvolal a posléze též podal návrh k
Nejvyššímu soudu na rozhodnutí podle § 10 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád). Nejvyšší soud k podanému návrhu rozhodl,
že žalobce je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle čl. 27
odst. 2 Ústavy ČR. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012 byl
odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013
žalobce zprostil obžaloby. Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 26. 3. 2013 zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné; tímto dnem nabylo
usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího právní moci. Dne 21. 6. 2013 bylo proti usnesení Městského soudu v Praze podáno nejvyšším státním
zástupcem dovolání a dne 27. 8. 2013 podala ministryně spravedlnosti proti
totožnému rozhodnutí stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud o obou
opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 Tz
46/2013, tak, že stížnost pro porušení zákona zamítl a dovolání odmítl. Žalobce
uplatnil své nároky u žalované dne 10. 4. 2014. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve zhodnotil, že v posuzovaném
trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání proti žalobci a v souvislosti s tím přiznal žalobci náhradu škody
představované účelně vynaloženými náklady na obhajobu ve výši 15 730 Kč s
příslušenstvím. Tvrzený nesprávný úřední postup, jenž měl spočívat v podání
mimořádných opravných prostředků ministryní spravedlnosti a nejvyšším státním
zástupcem, naopak neshledal, a nárok na náhradu nemajetkové újmy v částce 3 000
000 Kč s příslušenstvím proto zamítl. Co se týče částky přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím,
soud prvního stupně k námitce promlčení vznesené žalovanou hodnotil tento nárok
jako promlčený, když promlčecí doba začala běžet ve smyslu § 32 odst. 3 věty
první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, s ohledem na právního moc usnesení Městského soudu v
Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání, dnem 27. 3. 2013. Lhůta pro podání žaloby
na náhradu nemajetkové újmy tak dle soudu prvního stupně uplynula dne 27. 9. 2013. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody a
nemajetkové újmy u žalované až dne 10. 4. 2014, měl soud prvního stupně jeho
nárok v předmětném rozsahu za promlčený.
Na tom podle soudu prvního stupně nic
nemění ani dopis žalované ze dne 30. 11. 2014, kterým žalovaná pouze uznala, že
v posuzovaném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neuznala
však peněžitý nárok žalobce. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu),
dále jej potvrdil ve výroku III co do částky 3 006 292 Kč s příslušenstvím,
zrušil jej ve výroku III co do částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím a ve
výroku IV o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení odvolací soud souhlasil s hodnocením věci soudem
prvního stupně ohledně nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů obhajoby v
předmětném trestním řízení, jakož i ohledně nároku za tvrzenou nemajetkovou
újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku podání mimořádných opravných
prostředků. Odlišně od soudu prvního stupně však odvolací soud hodnotil
žalobcem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 000 Kč s
příslušenstvím za nezákonně vedené trestní řízení. Konstatoval, že ve smyslu §
32 odst. 3 OdpŠk je nutno vztahovat počátek běhu promlčecí doby k poslednímu
rozhodnutí ve věci, za které se v podmínkách České republiky považuje i
rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích, neboť rovněž takové rozhodnutí
může zvrátit dosavadní průběh řízení, a poškozený je tedy i po právní moci
rozhodnutí v nejistotě ohledně výsledku řízení. Tento svůj názor odvolací soud
podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30
Cdo 243/2015. Podle odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud v posuzovaném
trestním řízení o mimořádných opravných prostředcích až dne 15. 1. 2014,
promlčecí lhůta tak nemohla skončit dříve než za šest měsíců od tohoto data,
přičemž neběžela mezi dnem 10. 4. 2014, kdy žalobce uplatnil svůj nárok u
žalované, a dnem 10. 10. 2014, dokdy mělo být žalovanou o nároku žalobce
rozhodnuto. Podal-li žalobce žalobu dne 13. 4. 2014, je podle odvolacího soudu
zřejmé, že nárok byl v předmětném rozsahu uplatněn včas. Ve shodě se soudem
prvního stupně měl odvolací soud také za to, že k uznání uvedeného nároku
žalovanou nedošlo. II. Dovolání a vyjádření k němu
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud výrokem II zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně částky 20 000 000 Kč s
příslušenstvím a ohledně výroku IV o náhradě nákladů řízení, napadla žalovaná
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce okamžiku rozhodného pro
počátek běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Žalovaná tvrdí, že počátek běhu promlčecí lhůty v posuzované věci je třeba
vázat k okamžiku, kdy se poškozený o vzniknuvší nemajetkové újmě dozví, což je
podle § 32 odst.
3 věta druhá OdpŠk den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, a kterým tak
byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. Žalovaná nepovažuje za relevantní
skutečnost, že po zprošťujícím rozhodnutí byly ze strany státního
zastupitelství a ministryně spravedlnosti podány mimořádné opravné prostředky,
neboť tato skutečnost neměla žádný dopad na existenci pravomocného
zprošťujícího rozhodnutí, ke kterému je navázán počátek běhu promlčecí lhůty
dle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk, neboť tímto dnem se žalobce poprvé mohl
domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V této souvislosti žalovaná
dodává, že rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, jež byla podána
ministryní spravedlnosti, může nadto mít pouze podobu akademického výroku,
který se žádným způsobem nesmí dotknout právní moci napadeného rozhodnutí. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání žalované ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu. Uvádí, že řízení o mimořádných opravných prostředcích je
integrální součástí trestního řízení a až do rozhodnutí o nich nebyl žalobci
znám rozsah škody a nemajetkové újmy. Ze specifičnosti nemajetkové újmy
způsobené nezákonným trestním stíháním pak žalobce dovozuje, že nemajetková
újma může poškozenému vznikat i po pravomocném ukončení trestního stíhání. To
je dle tvrzení žalobce právě jeho případ, když i po právní moci zprošťujícího
rozhodnutí byla jeho nemajetková újma v důsledku podání mimořádných opravných
prostředků dále prohlubována. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se
proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, jímž
byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV o náhradě nákladů řízení,
neobsahuje dovolání zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení proto nelze v tomto rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Dovolací soud se tak zabýval přípustností dovolání pouze v rozsahu, v němž byl
výrokem II napadeného rozsudku zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně
uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 20 000 000 Kč s
příslušenstvím.
IV. Přípustnost dovolání
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky okamžiku rozhodného pro počátek běhu
promlčecí doby nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nezákonným trestním stíháním, neboť odvolací soud se při jejím řešením odchýlil
od judikatury dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné.
Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v
tomto zákoně občanským zákoníkem.
Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“,
právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními
předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje
podle dosavadních právních předpisů.
Podle § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk je-li podmínkou pro uplatnění práva na
náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení
(oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto
zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní
skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková
újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od
skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
V případě odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které
neskončí odsouzením, vychází judikatura Nejvyššího soudu konstantně ze závěru,
že odpovědnostním titulem je usnesení o zahájení trestního stíhání, které se
následně ukázalo být nedůvodným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 35/1991). Okamžik zahájení trestního stíhání je ve smyslu
§ 3079 o. z. rozhodným z hlediska posouzení, podle kterého právního předpisu
postupovat podpůrně při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. (viz § 26 OdpŠk).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011,
uvedl, že subjektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy obviněnému
bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, tedy obdobně
jako u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk. V této souvislosti
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, rovněž
dovodil, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu
subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk a
nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk.
V rozsudku ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, Nejvyšší soud ohledně
počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání konstatoval, že poškozenému
vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání,
nicméně počátek běhu promlčecí doby může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený
mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu.
Nejvyšší soud dále zdůraznil, že promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první
OdpŠk začíná plynout až okamžikem, kdy jsou splněny všechny podmínky pro
uplatnění nároku na zadostiučinění u příslušného orgánu, a takové podmínky jsou
v případě náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání, jež
neskončilo odsouzením, splněny až v okamžiku, kdy nastane právní moc
zprošťujícího rozsudku.
V posuzované věci bylo trestní stíhání žalobce zahájeno usnesením o zahájení
trestního stíhání ze dne 6. 9. 2011. Vzhledem k tomu, že k zahájení trestního
stíhání žalobce došlo před účinností zákona č. 89/2012 Sb., subsidiárně se při
aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na žalobcův nárok použije úprava obsažená v
zákoně č. 40/1964 Sb.
Z dosavadních skutkových zjištění soudů obou stupňů plyne, že zprošťující
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 nabyl právní moci dne 26. 3. 2013. Tento
den je proto rozhodný z hlediska počátku šestiměsíční subjektivní promlčecí
doby podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk. Z ustanovení § 32 odst. 1
věta druhá OdpŠk pak jednoznačně vyplývá, že podání mimořádných opravných
prostředků proti zprošťujícímu rozsudku nemá na počátek běhu promlčecí doby
nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žádný vliv.
Posuzoval-li odvolací soud počátek běhu promlčecí doby v posuzované věci až v
závislosti na okamžiku nabytí právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
1. 2014, sp. zn. 8 Tz 46/2013, jímž bylo rozhodováno o mimořádných opravných
prostředcích, odchýlil se tím od výše uvedených závěrů dovolacího soudu. Odkaz
odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30
Cdo 243/2015, nelze považovat za přiléhavý, neboť se týká, jak z odkazovaného
rozhodnutí výslovně vyplývá, otázky posuzování počátku a konce řízení pro účely
nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti
vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení otázky okamžiku rozhodného pro
počátek běhu promlčecí doby nároku na odčinění nemajetkové újmy je proto ze
strany odvolacího soudu nesprávné.
VI. Závěr
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, v němž byl zrušen rozsudek
soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení částky 20 000 000 Kč s
příslušenstvím a ohledně výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu v
uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V rámci nového projednání věci odvolací soud opětovně posoudí otázku promlčení
nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, včetně hodnocení, zda dopisem
žalované ze dne 30. 11. 2014 došlo k uznání dluhu, jak v řízení tvrdil žalobce.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu