USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. K.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem
Lazarská 1719/5, Praha 1, proti žalované: Česká pojišťovna, a. s., IČO
45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 46/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 11 Co
268/2018-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
co do částky 1.596.000 Kč žalobu zamítl a výroky III a IV rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Žalobkyně utrpěla v 17 letech při dopravní nehodě těžkou újmu
na zdraví, pro kterou byla opakovaně operována a hospitalizována v
Psychiatrické nemocnici Bohnice a která zanechala trvalé následky v narušeném
způsobu chůze a v psychické oblasti (změna osobnosti). Obvodní soud rozdělil
dle žaloby nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU)
na oblast fyzických a psychických následků, vyšel ze znaleckých posudků a
bodového ohodnocení 1900 bodů u psychických následků a náhradu zvýšil o další
trojnásobek a z ohodnocení 1500 bodů u fyzických následků a náhradu zvýšil o
další pětinásobek, ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j.
11 Co 268/2018-106, změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (dalších) 45.600 Kč, ve výroku II tak,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (dalších) 111.000 Kč, jinak jej
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se předně ztotožnil
se závěrem obvodního soudu, že věc je třeba posuzovat dle právní úpravy účinné
v době vzniku škody, neboť nejde o natolik mimořádný a závažný případ, aby
odůvodňoval užití nové právní úpravy. Dále vytkl soudu prvního stupně nesprávný
postup při mimořádném zvýšení náhrady za ZSU bez navýšení dle § 6 odst. 1
vyhlášky č. 440/2001 Sb. a rozčlenění odškodnění za ZSU na fyzické a psychické
následky, neboť dle ustálené rozhodovací praxe je nárok na náhradu za ZSU
jediným nárokem, který lze mimořádně zvýšit jedině jako celek. Základní bodové
ohodnocení ZSU činí 1500 a 2375 bodů, tomu odpovídá 465.000 Kč, z nichž
žalobkyně obdržela 180.000 Kč a 144.000 Kč, bylo jí přisouzeno 84.000 Kč, a
jelikož požadovala 273.6000 Kč, zbývá jí na základním odškodnění ZSU doplatit
45.600 Kč. Odvolací soud připomenul, že zvýšení odškodnění okolo desetinásobku
je vyhrazeno případům, kdy je poškozený téměř vyřazen ze života a jeho
předpoklady jsou zcela ztraceny, že v mnohem závažnějších případech poškozených
s těžšími následky bylo přiznáno toliko odškodnění ve výši sedminásobku, a
proto v případě žalobkyně, jež není zasažena v oblasti intelektu, gnostických a
komunikačních schopností, je zaměstnána, je schopná se o sebe postarat a přes
fyzický handicap a nutnost určité pomoci druhých osob zapojovat se do života,
je na místě zvýšit základní odškodnění za ZSU 465.000 Kč o trojnásobek, tedy na
částku 1.395.000 Kč, z níž zbývá doplatit 111.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
při výkladu § 2957 o. z. a § 3079 odst. 2 o. z. nelze ztotožňovat mimořádné
důvody a okolnosti hodné zvláštního zřetele, a že má dovolací soud posoudit již
rozhodnutou otázku posouzení přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. jinak
než učinil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo
1965/2016, uveřejněného pod číslem 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Dovolatelka má za to, že důvody pro
použití přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. mají být jiné, než uvedené
v § 2957 o. z. a nemá se jednat o vyšší míru výjimečnosti, ale o důvody zcela
jiné. Není však schopna uvést jaké, když dle jejího názoru vlastně nejsou
známé. Dovolatelka v závěru spekuluje, zda záměrem zákonodárce nebylo ztotožnit
důvody pro užití přechodného ustanovení s důvody ke zvýšení náhrad za ZSU dle
původní úpravy, neboť by takový výklad bylo možno považovat za spravedlivý. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou
osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
a 4 o. s. ř., není však přípustné. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, a podle podzákonného předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo
1965/2016, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, a ze dne 22. 2. 2017,
sp. zn. 25 Cdo 1970/2015). Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti
stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o
náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž
došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného
člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud přehodnotil svůj předchozí závěr ohledně
aplikace přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z., aniž by uvedla konkrétní
důvody, které by měly vést k aplikaci nové právní úpravy, neboť dle jejího
názoru vlastně nejsou známé. Z rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo
1965/2016, je však zřejmé, že dovolací soud neztotožňuje okolnosti a mimořádné
důvody hodné zvláštního zřetele, ale naopak pro mimořádné důvody vyžaduje vyšší
míru výjimečnosti, což dovozuje i na základě důvodové zprávy. Jednou z podmínek
užití § 3079 odst. 2 o. z.
je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního
zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s
dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské
cítění (viz odkaz na § 2 odst. 3 o. z.). Důvodová zpráva k této poněkud
expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí pr?i?pady, kdy s?ku?dce zpu?sobil
s?kodu u?myslne? z touhy nic?it, ubli?z?it nebo z jine? pohnutky zvla?s?t? zavrz?eni?hodne?. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou
pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí
zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém
postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (Šámal P. a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, 731 s.). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, dále
dovolací soud uvedl, že uvedené přechodné ustanovení je třeba vyložit ústavně
konformním způsobem tak, že umožňuje za podmínek popsaných shora přiznat a
podle nového zákona právně kvalifikovat náhradu takové nemajetkové újmy, která
mohla být přiznána již dříve, byť neměla vedle ochrany osobnosti své výslovné
zákonné podřazení (např. náhrada za ztrátu osoby blízké, nároky obětí trestné
činnosti). Z toho zároveň vyplývá, že toto přechodné ustanovení nesměřuje k
automatickému opuštění systému určení výše náhrady za bolest či ztížení
společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. V dosud neskončených
věcech. Jednak se o tom nezmiňuje ani důvodová zpráva, která jinak považovala
za nezbytné vyložit, kam v tomto směru míří, jednak nároky nemajetkového
charakteru při poškození zdraví, jde-li o bolest a ztížení společenského
uplatnění, nejsou vlastně nové (srov. § 2958 o. z.), odlišná jsou jen pravidla
pro určení výše náhrady (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018,
sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, a rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo
1965/2016). Především však nelze akceptovat, aby škoda na zdraví způsobená
třeba i ve stejný den byla odškodněna na základě rozdílných právních úprav
pouze v závislosti na tom, zda o odškodnění bylo požádáno a rozhodnuto před
nabytím či po nabytí účinnosti nové právní úpravy. Takový závěr nelze považovat
za spravedlivý. V daném případě nebyly tvrzeny, respektive prokázány žádné skutečnosti hodné
mimořádného zřetele, jež by odůvodňovaly postup podle přechodného ustanovení §
3079 odst. 2 o. z. Závěr odvolacího soudu tak je v tomto případě v souladu s
konstantní judikaturou dovolacího soudu. Tento závěr činí dovolací soud při
vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle
podzákonného přepisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v
odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15.
Tento systém je
použitelný za předpokladu, že soud provede objektivizaci obtíží poškozené a
takto zjištěnou částku individualizuje odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke
konkrétním poměrům poškozené, čímž dospěje k odůvodněné a proporcionální výši
náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016, Soubor C 16287,
či usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2912/2015, Soubor C 16078). Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval i Ústavní soud například v
usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15. Závěr odvolacího soudu o
neexistenci mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele odůvodňujících užití
§ 3079 odst. 2 o. z. je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu a není důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně ve věci úspěch
neměla a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.