25 Cdo 1930/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) H. Š., b) nezletilé R. Š., c) nezletilého J. Š., d) J. Š., e) Z.
Š., f) Z. Š., všech společně zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se
sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalovaným 1) SALOMON s. r. o., se
sídlem Hvozdnice 162, IČO 27131939, a 2) M. S., oběma zastoupeným Mgr. Marií
Klinerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1, za účasti Allianz
pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, jako
vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o zaplacení 1.375.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 141/2014,
o dovolání žalobkyně a) a žalobců d) a f) proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 25 Co 284/2015–218, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) a žalobců d) a f) proti výroku III rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 25 Co 284/2015–218, se
zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 25 Co
284/2015–218, se mění ve výroku II v části týkající se žalobkyně a) jen tak, že
rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalobkyně a) je
povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 128.033 Kč.
III. Žalobkyně a) a žalobce d) jsou povinni zaplatit žalovaným na
náhradě nákladů dovolacího řízení každý 18.290 Kč k rukám Mgr. Marie Klinerové,
advokátky se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
IV. Žalobce f) je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 16.045 Kč k rukám Mgr. Marie Klinerové, advokátky se sídlem
Praha 1, V Jámě 699/1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Ve vztahu mezi žalobci a), d) a f) a vedlejší účastnicí nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, č. j. 7 C 141/2014–108, Okresní soud Praha-západ
zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému 1) nebo
žalovanému 2) zaplatit žalobkyni a) částku 240.000 Kč, žalobkyni b) částku
240.000 Kč, žalobci c) částku 240.000 Kč, žalobci d) částku 240.000 Kč,
žalobkyni e) částku 240.000 Kč a žalobci f) částku 175.000 Kč, a státu,
žalovaným ani vedlejšímu účastníku na straně žalovaných nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení. Soud tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali
jednorázového odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. jako pozůstalí po
poškozeném J. Š., jenž zemřel dne 7. 6. 2012 při dopravní nehodě. Poškozený se
při jízdě na motocyklu v obci zcela nepřiměřenou rychlostí střetl s
protijedoucím vlevo odbočujícím automobilem, jejž řídil žalovaný 2) a jehož
provozovatelem je žalovaná 1). Soud uzavřel, že odpovědnost za škodu není dána
ani u jednoho ze žalovaných, neboť jedinou příčinou nehody bylo porušení právní
povinnosti poškozeným (nepřiměřená rychlost). Po právní stránce pak dovodil, že
žalovaná 1) neodpovídá jako provozovatel vozidla podle § 427 obč. zák., neboť
šlo o střet provozů podle § 431 obč. zák., který zavinil výhradně poškozený.
Žalovaný 2) neodpovídá za škodu dle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť se
nedopustil protiprávního jednání. Při rozhodování o nákladech řízení soud
postupem dle § 150 o. s. ř. nepřiznal procesně úspěšným žalovaným náhradu
nákladů řízení, neboť ve ztrátě poškozeného shledal okolnosti hodné mimořádného
zřetele.
K odvolání žalobců i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9.
2015, č. j. 25 Co 284/2015-218, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o
věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu k žalobcům b) a c), změnil
jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že uložil zaplatit náhradu
nákladů řízení státu a žalovaným žalobkyni a) do výše 50 % a žalobcům d) a f) v
plné výši a těmto žalobcům uložil ve stejném poměru i povinnost nahradit
náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právními závěry ohledně odpovědnosti
obou žalovaných, neboť příčinou střetu vozidla provozovaného žalovanou 1) s
motocyklem byla výlučně nepřiměřeně rychlá jízda poškozeného řidiče motocyklu.
Žalovaný 2) se nedopustil žádného protiprávního úkonu, není tedy naplněna
nezbytná podmínka odpovědnosti za škodu dle § 420 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl
od okresního soudu však odvolací soud zkoumal podmínky pro nepřiznání náhrady
nákladů řízení žalovaným u každého ze žalobců zvlášť a dospěl k závěru, že u
nezletilých dětí poškozeného, jež nemají vlastní příjem a samy o vedení sporu
nerozhodly, a u jeho matky ve starobním důchodu, tedy u žalobců b), c) a e)
jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž lze nepřiznat náhradu
nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku, a výrok rozsudku okresního soudu v
tomto rozsahu potvrdil. Naopak u žalobkyně a) (zčásti) a u žalobců d) a f)
důvody hodné zvláštního zřetele neshledal, neboť takovým důvodem nemůže být
pouze okolnost, že žalobcům zemřel blízký rodinný příslušník. Žalobcům bylo
známo již z výsledků trestního řízení, že na nehodě měla jednoznačný podíl
nepřiměřená rychlost motocyklu řízeného poškozeným, a že se tedy nepochybně
poškozený přinejmenším výrazně spolupodílel na vzniku škody, přesto uplatnili
nárok dle § 444 odst. 3 obč. zák. v plné výši. Odvolací soud uzavřel, že osobní
a majetkové poměry žalobce d) neodůvodňují použití § 150 o. s. ř., o
majetkových poměrech žalobce f) nebylo soudu nic známo, nebyl tedy dán důvod
pro aplikaci § 150 o. s. ř. a u žalobkyně a) soud zvážil, že je podnikatelkou,
podniká a spravuje majetek dětí svých a poškozeného, shledal tedy, že jsou u ní
důvody pro použití § 150 o. s. ř. z jedné poloviny. Shodně pak rozhodl odvolací
soud rovněž o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobkyně a) a žalobci d) a f)
dovolání do výroku o věci samé a dále do části výroků o nákladech řízení,
kterou jim byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Přípustnost shledávají v řešení otázky odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem dopravních prostředků, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v řešení otázky výše odměny
za zastupování advokátem a posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele pro
výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení, která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, respektive při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé zpochybňují závěr
odvolacího soudu, že věc je třeba posuzovat dle § 431 obč. zák., neboť toto
ustanovení upravuje vypořádání mezi provozovateli, jejichž provozy se střetly,
avšak poškozený nebyl provozovatelem motocyklu a žalobci od počátku uplatňovali
své nároky dle § 427 obč. zák. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že
jedinou příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlá jízda poškozeného, a
dovozují porušení právní povinnosti žalovaným 2). Dovolatelé dále nesouhlasí s
určením nákladů řízení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění
pozdějších předpisů, neboť se domnívají, že k tomuto postupu nebyl důvod. Uvádějí okolnosti, pro něž měl odvolací soud od uložení náhrady nákladů všem
žalobcům upustit. Navrhují proto, aby dovolací soud určil poměr účasti
účastníků dopravní nehody na vzniklé škodě a změnil rozhodnutí odvolacího soudu
v napadeném rozsahu tak, že se žalobě alespoň zčásti vyhovuje a žalovaným se
nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dovolatelé dále požádali o odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že se ztotožňují se skutkovými
i právními závěry odvolacího soudu. Dovolací námitky žalobců považují za
šikanózní
a poukazují na majetkové poměry žalobců, jež soudu doložili z oficiálních
zdrojů. Dále uvedli, jaký nepříznivý dopad mělo dosavadní řízení do soukromé
sféry rodiny žalovaného 2). Navrhují proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání
zamítl. Vedlejší účastník na straně žalovaných ve svém vyjádření také odmítl
odpovědnost žalovaných za vznik škody a navrhl dovolání v celém rozsahu
zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné dle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky vzniku a rozsahu nároku na
jednorázové odškodnění pozůstalých dle § 444 odst. 3 obč. zák. při střetu dvou
provozovatelů dopravních prostředků a otázky odepření náhrady nákladů řízení,
avšak ve vztahu k věci samé není důvodné, zatímco ve vztahu k nákladům řízení
je zčásti důvodné. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal
a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením. Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obč. zák.“), neboť právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními
právními předpisy. Z provedeného podrobného dokazování uzavřely soud prvního stupně i odvolací
soud, že žalovaný 2) se při odbočování vlevo na přilehlé parkoviště nedopustil
žádného protiprávního jednání. Jediným viníkem dopravní nehody byl poškozený
motocyklista, který doplatil na svoji vlastní hrubou nedbalost, když jel v obci
nedovolenou a zcela nepřiměřeně vysokou rychlostí. Námitky dovolatelů, jimiž se
snaží vykonstruovat porušení povinnosti žalovaným 2) jsou námitky zpochybňující
proces hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav. Takovými námitkami však nelze
úspěšně rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, neboť dovolání může být
přípustné pouze pro řešení otázek právních.
Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil
podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně
aplikoval.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posuzoval ve vztahu k žalovanému 1)
dle ustanovení § 427 obč. zák. o odpovědnosti osob provozujících dopravu a
jejich odpovědnosti za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu a ve
vztahu k žalovanému 2) z hlediska obecné odpovědnosti za škodu dle § 420 obč.
zák. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného prvoinstančním soudem a
další dokazování neprováděl, při právním posouzení však odvolací soud aplikoval
ustanovení § 431 obč. zák. o střetu provozů dvou nebo více provozovatelů a o
jejich vypořádání podle účasti na způsobení vzniklé škody, aniž by blíže
osvětlil svůj závěr, že poškozený J. Š. byl provozovatelem poškozeného
motocyklu.
Dovolatelům lze přisvědčit, že ustanovení § 431 obč. zák. dopadá na případy
střetu provozů dopravních prostředků, z nichž jejich provozovatelům, popřípadě
některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným
provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Pokud poškozený J. Š. nebyl
provozovatelem motocyklu, nelze ani nárok na jednorázové odškodnění dle § 444
odst. 3 obč. zák. posuzovat dle tohoto ustanovení. V této části proto shledal
Nejvyšší soud dovolání žalobců přípustným, nikoli však důvodným.
Uvedené pochybení odvolacího soudu totiž nemělo vliv na výsledek řízení, neboť
i při posouzení odpovědnosti žalovaného 1) z hlediska § 427 obč. zák. je třeba
zohlednit případné spoluzpůsobení škody poškozeným podle § 441 obč. zák.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že byla-li škoda způsobena
také /či výlučně/ zaviněním poškozeného, v tomto rozsahu je vyloučena
odpovědnost žalovaného (škůdce). Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním
poškozeného a škůdce a stanovení podílu, jímž sám poškozený přispěl ke
škodlivému následku. Zvažovat je třeba veškeré příčiny vzniku škody,
spočívající jak v jednání škůdce, tak v jednání poškozeného, a stejně jako u
škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo příčinou
(jednou z příčin) vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002, uveřejněný pod číslem 15/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže výlučnou příčinou nehody byl riskantní a bezohledný způsob jízdy
poškozeného motocyklisty a řidič ani provozovatel automobilu žádný podíl na
nehodě neměli, byl nárok žalobců důvodně zamítnut. Nárok na jednorázové
odškodnění dle § 444 odst. 3 obč. zák. je totiž odvozen od nároku samotného
poškozeného. Dovolací soud k tomu pouze konstatuje, že rychlost poškozeného
byla zcela zjevně nepřiměřená, neboť poškozený nedokázal reagovat na nečekanou
překážku na vozovce za situace, kdy vozidlo žalovaného zasahovalo do vozovky
(jízdního koridoru motocyklisty) cca jeden metr.
Námitka dovolatelů, že rozhodnutí o výši odměny advokáta dle vyhlášky č.
177/1996 Sb. nemá oporu v zákoně, je nedůvodná, neboť odvolací soud rozhodl v
souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněným pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Podle tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu se po
zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem při rozhodování o náhradě
nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že
vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. 5.
2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako
neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č.
Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud
uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za
zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup
dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (Závěry
Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15,
připouštějící za určitých okolností odchylku od uvedených zásad se vztahují
pouze na řízení zahájená před 7. 5. 2013, a proto se v projednávané věci
neuplatní.)
Konečně námitka dovolatelů, že odvolací soud pochybil při vyhodnocení okolností
hodných mimořádného zřetele dle § 150 o. s. ř., je důvodná, ovšem z jiných
důvodů, než namítají dovolatelé.
Výkladu § 150 o. s. ř., resp. klíčového pojmu důvody zvláštního zřetele hodné,
se v minulosti již věnoval Nejvyšší soud, Ústavní soud i odborná literatura
(Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009; David, L., Hrušáková, M., a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009).
Důvody hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se
jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu
účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013).
Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně
– zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a
to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu
poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u
soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu
řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných
zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o
takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé
ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení
podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě
požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze
svého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo
2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06,
„obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve
věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze
považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu
libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve
věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k
náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150
o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady
rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi
řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí
výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by
jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.“
Závěr, že okolností hodnou zvláštního zřetele je situace a postavení žalobců,
kteří se nemohou smířit se ztrátou člena rodiny, nemá oporu v platném právu a
neobstojí ve světle citované judikatury. Odvolací soud sice tento závěr
korigoval, avšak jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není správné.
Majetkové, osobní ani sociální poměry žalobců a), d) a f) aplikaci § 150 o. s.
ř. neodůvodňují. Postup odvolacího soudu, který blíže nezkoumal majetkové
poměry žalovaných, neodůvodnil, proč lze spravedlivě požadovat na úspěšných
žalovaných, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesli ze svého,
neodpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Namítají-li dovolatelé, že vycházeli z výroku rozsudku trestního soudu, který
je s jejich nároky odkázal do civilního řízení, rozhodovací praxe dovolacího
soudu je ustálena v závěru, že pokud soud v trestním řízení nepřizná
poškozenému v plném rozsahu uplatněný nárok, je podle § 229 odst. 2 trestního
řádu povinen odkázat poškozeného s jeho nárokem či jeho zbytkem na řízení ve
věcech občanskoprávních, aniž tím jakkoli předjímá výsledek případného dalšího
soudního sporu. Výrok podle § 229 trestního řádu nezakládá domněnku důvodnosti
nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25
Cdo 4151/2010). Již z výsledků trestního řízení naopak věděli žalobci, že
viníkem dopravní nehody byl poškozený, přesto podali žalobu na celou částku
jednorázového odškodnění dle § 444 odst. 3 obč. zák.
Dovolací soud připomíná, že žalobci v řízení před soudem prvního stupně
vyčíslili své náklady řízení za každého žalobce zvlášť a to v celkové částce
544.017 Kč, přestože všechny úkony vykonal jejich advokát také pouze jednou. K
postoji účastníků řízení pak nezbývá než dodat, že jsou to žalobci, kdo se
odmítá smířit se skutečností, že jejich rodinný příslušník přišel o život pouze
vinou své hrubé nedbalosti. Ačkoli takový postoj snad lze z lidského hlediska
chápat, nelze jej pokládat za důvod zvláštního zřetele hodný pro odepření
náhrady nákladů řízení a v konečném důsledku tak přenášet náklady nedůvodně
podaných žalob na žalované, kteří se v dané situaci ocitli zcela bez své viny.
Z již doložených majetkových poměrů žalobců není zjevné, že by dovolatelé byli
v takové majetkové a osobní tísni, jež by odůvodňovala výjimečné nepřiznání
náhrady nákladů procesně úspěšnému účastníku podle § 142 o. s. ř. Dovolací soud
tedy neshledal existenci takových okolností hodných mimořádného zřetele, aby
bylo možno spravedlivě žádat po žalovaných, aby nesli vlastní náklady řízení ze
svého. Jelikož v civilním řízení neplatí zákaz zhoršení postavení dovolatele
(možnost změny výroku o povinnosti hradit náklady řízení v neprospěch
odvolatele/dovolatele v minulosti připustil i Ústavní soud v usnesení ze dne
12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 230/04.), shledal dovolací soud podmínky pro
konečné rozhodnutí ve věci dle § 243d písm. b) o. s. ř. a změnil napadené
rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni a) tak, že jí uložil plnou náhradu nákladů
řízení žalovaným.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení bylo zatíženo vadou, neboť
žalobci b) a c) jsou nezletilí a podání žaloby jejich jménem neschválil soud.
Tvrzení odvolacího soudu, že o podání žaloby jménem nezletilých žalobců bylo
rozhodnuto soudem, je pro nedostatek bližšího odůvodnění (odkazu na příslušné
soudní rozhodnutí) nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011,
vyslovil závěr, že podání jakékoliv žaloby bezesporu není běžnou záležitostí,
která může mít daleké dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a
povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady
soudního řízení) a v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011,
připomněl, že ačkoli ustanovení § 28 obč. zák. pojednává výslovně jen o
nakládání s majetkem, není důvod se zřetelem k ustanovení § 36 zákona o rodině
(povinnost a oprávnění rodičů k zastupování a ke správě záležitostí
nezletilých) do okruhu právních úkonů, k jejichž platnosti je potřeba schválení
soudu, nezahrnout i jiné, než jen ryze majetkové záležitosti, jestliže jsou s
to zasáhnout do majetkové sféry nezletilého, tj. včetně závazků a pohledávek
(srovnej též Sborník III, Nejvyšší soud, SEVT, 1980, str. 277). Jak dovolací
soud již opakovaně uzavřel, ani skutečnost, že řízení o náhradu škody nebo jiné
újmy je osvobozeno od soudního poplatku a že neúspěšným nezletilým žalobcům v
těchto řízeních zpravidla není uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (§
142 o. s. ř.) se nedotýká povinnosti platit náklady řízení (§ 140 odst. 1 o. s. ř.), bude-li nezletilý např. zastoupen advokátem, ať již prostřednictvím
rodičů, či uzavře-li nezletilý smlouvu o zastoupení osobou s odbornými
znalostmi po 1. 1. 2014 sám (srov. § 894 odst. 2 o. z.). Bez ohledu na případný
výsledek řízení nelze ani přehlédnout, že nezletilému mohou být uloženy k
náhradě náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili
svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim
přihodila (§ 147 odst. 1 o. s. ř.). Podání žaloby z důvodu tvrzené majetkové a
nemajetkové újmy se tedy týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze
je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy
jeho majetku. Proto i pro podání žaloby z důvodu tvrzené majetkové a
nemajetkové újmy je třeba schválení opatrovnického soudu podle ustanovení § 179
o. s. ř. (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014). Obdobné závěry je třeba učinit i ve vztahu k
podání žaloby jednorázové odškodnění nemajetkové újmy způsobené usmrcením
blízké osoby. Pokud soud prvního stupně přistoupil k projednání žaloby podané
jménem nezletilých žalobců, aniž si vyžádal schválení opatrovnického soudu
podle ustanovení § 179 o. s. ř., zatížil řízení vadou, která obecně mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nelze však pominout, že řízení o žalobě nezletilých již proběhlo, jeho náklady
vznikly a musí být uhrazeny podle pravidel, která jejich náhradu upravují,
ochranná funkce souhlasu soudu s podáním žaloby za nezletilého se tedy již
nemůže uplatnit.
Zrušení napadeného rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního
stupně, které je postiženo toutéž vadou) by tudíž postrádalo rozumný smysl,
nemohlo by naplnit účel sledovaný zákonem, bylo by zcela formální, prodloužilo
by řízení a přivodilo vznik dalších nákladů, což by v konečném důsledku bylo v
rozporu se zájmy (nejen) nezletilých účastníků i se zásadou rychlosti a
hospodárnosti řízení. Za této situace nutno považovat odstranitelný nedostatek
podmínky řízení spočívající v absenci souhlasu soudu péče o nezletilé s podáním
žaloby za nezletilé žalobce za vadu řízení, která však nemůže být ve stádiu
dovolacího řízení smysluplně napravena, a proto nemůže být jediným důvodem ke
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně (srov. mutatis
mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 8681).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců ve věci samé podle ustanovení
§ 243d písm. a) o. s. ř. zamítl, ve výroku o nákladech řízení jej změnil dle
§ 243d písm. b) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst.
3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na zamítnutí
dovolání mají žalovaní vůči žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny
advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) byla vypočtena
podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů a činí 9.260 Kč u žalobců a) a d) a 8.100 Kč u žalobce f). U každého
ze žalovaných je pak částka snížena dle § 12 odst. 4 vyhlášky o 20 % pro
společné zastupování více osob. Advokát žalovaných učinil ve věci jeden úkon
právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 23. 2. 2016, za který mu náleží
odměna podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky. K tomu náleží paušální náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21%
náhrada za DPH ve výši 3.174 Kč, respektive 2.785 Kč, celkem tedy výše náhrady
nákladů dovolacího řízení u žalobců a) a d) činí 18.290 Kč a u žalobce f)16.045
Kč. Vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2017
JUDr.
Robert Waltr
předseda senátu