U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) A. M. a b) M. M., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Soukupem,
advokátem se sídlem v Praze 9, Na Harfě 7, proti žalovanému J. J., zastoupenému
JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Želénská 1291, za účasti
Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem
v Praze 1, Templová 747, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 103/2008, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.
června 2010, č. j. 24 Co 234/2010-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.435,- Kč k rukám JUDr. Radka Spurného, advokáta se sídlem v
Duchcově, Želénská 1291, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.222,- Kč k rukám JUDr. Radka Spurného, advokáta se sídlem v
Duchcově, Želénská 1291, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
72.000,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 10. 2007, č. j.
4 T 199/2007-189, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 11. 12. 2007, č. j. 11 To 513/2007-274, byl žalovaný uznán vinným trestným
činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona, který spáchal tím, že
dne 3. 6. 2007 jako řidič vozidla jel v rozporu s ust. § 4 písm. a) a b), § 18
odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb. rychlostí 59 km/hod. a důsledkem toho po
spatření chodkyně M. N., vstupující do vozovky s největší pravděpodobností
zprava a přecházející vozovku bez ohledu na projíždějící vozidlo žalovaného
středem křižovatky mimo vyznačený přechod pro chodce, ač se tento nacházel ve
vzdálenosti kratší než 50 m, nedokázal vozidlo před ní zastavit, což by byl
schopen při respektování povolené rychlosti učinit a zabránit tak střetu, při
kterém jmenovaná utrpěla četná zranění, kterým téhož dne podlehla; v trestním
řízení bylo s ohledem na 50 % spoluzavinění poškozené (matky žalobců) přiznáno
žalobci a) odškodnění ve smyslu § 444 odst. 3 obč. zák. ve výši 126.882,- Kč
(včetně nákladů pohřbu) a žalobci b) odškodnění ve výši 120.000,- Kč a se
zbytkem svého nároku byli žalobci odkázáni na řízení ve věcech
občanskoprávních. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaný jako
řidič i jako provozovatel vozidla odpovídá za škodu způsobenou usmrcením matky
žalobců (§ 420, § 427 obč. zák.), avšak na vzniku škody se podílela i
poškozená, která vstoupila do vozovky před přijíždějícím vozidlem mimo přechod
pro chodce, avšak s ohledem na to, že v silničním provozu jsou na řidiče
kladeny vyšší nároky, než na chodce, celkovou míru spoluzavinění matky žalobců
na dopravní nehodě (§ 441 obč. zák.) soud stanovil na 30 % a žalobcům přiznal
zbývající adekvátní část odškodnění (a to na jednorázové částce podle § 444
odst. 3 obč. zák. i na pohřebném podle § 449 odst. 2 obč. zák.); ve zbytku
žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 6. 2010,
č. j. 24 Co 234/2010-171, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soud je podle § 135 odst. 1
o. s. ř. vázán výrokem trestního rozsudku, a to jeho právní i skutkovou částí,
soud prvního stupně správně vycházel z obsahu výroku soudu v trestní věci, a to
i ohledně rychlosti jízdy žalovaného a vstupu chodkyně do vozovky při vědomí
přijíždějícího vozidla mimo blízký přechod pro chodce. Vzhledem k tomu, že
zásadní příčina vzniku nehody vzešla z jednání matky žalobců, nelze uvažovat o
tom, že by matka žalobců svým chováním vznik škody vůbec nezavinila.
Tento rozsudek napadli oba žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., z důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Reprodukují průběh trestního a tohoto řízení a citují pasáže z
odůvodnění rozhodnutí soudů. Poukazují na to, že v odvolacím trestním řízení
vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové předložili znalecký posudek, z
něhož vyplývalo výlučné zavinění nehody žalovaným, byli však odkázáni s druhou
polovinou nároku na odškodnění na řízení občanskoprávní s tím, že dokazování by
bylo nad rámec adhezního řízení. Tím byli utvrzeni v tom, že mohou pokračovat
ve sporu o celý zbytek nároku, nikoli jen o její 30% část. Namítají, že
odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval jejich odvolací
námitkou, že je třeba provést další dokazování, jak uvedl ve svém rozhodnutí
soud v trestním řízení, když je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že dovolání žalobců není
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť projednávaná věc nemá po právní stránce
zásadní význam. Žalobci porovnávají rozhodnutí trestního a civilního senátu
odvolacího soudu, mezi nimiž rozpor není. Trestní soud odkázal žalobce s jejich
nárokem na civilní řízení, neboť dokazování by přesáhlo rámec trestního řízení,
avšak v tom nelze spatřovat možnost přezkoumávat v civilním řízení výrok o vině
v trestním rozsudku. Navrhl, aby soud dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné
a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastník sdělil, že se ztotožňuje v plném rozsahu se stanoviskem
žalovaného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání žalobců se v dané věci řídí podle § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným, nevymezují. Pokud polemizují s posouzením rozsahu, v jakém je soud
podle § 135 odst. 1 o. s. ř. v občanskoprávním řízení vázán rozsudkem trestního
soudu, tato otázka nemá zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť
byla opakovaně Nejvyšším soudem řešena. Soud rozhodující v občanskoprávním
řízení o nároku na náhradu škody není při svém rozhodnutí vázán ve smyslu § 135
odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem v otázce existence a míry spoluzavinění
poškozeného na vzniku škody a není vázán ani výší škody, je-li v trestním
rozsudku uvedena. Je vázán výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku,
přičemž z výroku o vině se vychází jako z celku, tedy z jeho právní i skutkové
části. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej
spáchal, je dán rozsahem, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu
zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu
škody (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn.
Cpj. 35/78, uveřejněnou pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2088/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, uvedená
rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se od této ustálené
judikatury nikterak neodchyluje, a není proto důvodu pro závěr, že by toto
rozhodnutí mělo pro posouzení této otázky zásadní význam ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že trestní senát tím, že se zbytkem uplatněného nároku je
odkázal na civilní řízení, utvrdil je v pokračování ve sporu o celých 50 %
jejich nároku. K tomu lze pouze uvést, že pokud soud v trestním řízení nepřizná
poškozenému v plném rozsahu uplatněný nárok, je podle § 229 odst. 2 trestního
řádu povinen odkázat poškozeného s jeho nárokem či jeho zbytkem na řízení ve
věcech občanskoprávních, aniž tím jakkoli předjímá výsledek případného dalšího
soudního sporu. Výrok podle § 229 trestního řádu nezakládá domněnku důvodnosti
nároku.
Námitky proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zakládají dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však tímto důvodem založit nelze; přezkoumávání
těchto okolností je zákonem výslovně vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a
přípustné není ani v rozsahu, v němž směřuje proti výroku o náhradě nákladů
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo
105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady ve vztahu k žalobci a)
sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce
5.062,50 Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4.
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., zaokrouhlená podle
§ 16 odst. 2 této vyhlášky a krácená dvakrát o polovinu podle § 15, § 14 odst.
1 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč,
tj. celkem 5.362,50 Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % z této
částky (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 6.435,- Kč, a ve vztahu k žalobci
b) sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v
částce 4.885,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod
4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., zaokrouhlená
podle § 16 odst. 2 této vyhlášky a krácená dvakrát o polovinu podle § 15, § 14
odst. 1 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), náhrady hotových výdajů podle § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,-
Kč, tj. celkem 5.185,- Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % z
této částky (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 6.222,- Kč; vedlejšímu
účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu