30 Cdo 3416/2017-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců
a) E. M. K., zastoupené Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou se sídlem v Plzni,
Bezručova 33, b) N. K., c) K. K. a d) J. K., proti žalované Fakultní nemocnici
Plzeň, se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 1128/13, IČO 00669806, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna
Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřěžní 665/21, IČO 47116617, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 10/2013, o
dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září
2015, č.j. 1 Co 219/2014-295, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Plzni (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2014, č. j. 19 C 10/2013-225, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali
proti žalované omluvy a náhrady nemajetkové újmy a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Žalobci uplatněný nárok odůvodňovali tvrzeně postupem non lege artis
při porodu nezl., který se narodil ve Fakultní nemocnici v Plzni a téhož dne
tam zemřel. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k
závěru, že péče poskytnutá žalovanou byla provedena lege artis a k žádnému
pochybení ze strany žalované nedošlo. Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. září
2015, č.j. 1 Co 219/2014-295, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud
prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, založeným na
provedených důkazech, včetně znaleckých posudků. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 30. prosince 2015 dovolání,
jehož přípustnost shledávají v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť podle jejich
názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené dovolací praxe dovolacího
soudu. Ve svém dovolání poukazují na to, že k prokázání svého tvrzení
předložili také znalecký posudek, ze kterého jednoznačně vyplývá jednání
žalované non lege artis, ale soud neprovedl výslech znalce s poučením o
následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku, že znalecký posudek podaný
soudem ustanoveným znaleckým ústavem Fakultní nemocnice v Olomouci nesplňuje
náležitosti znaleckého posudku a navíc ho provedli podjatí znalci. Připomínají
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 a ze
dne 9. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, v nichž Nejvyšší soud stanovil
kritéria pro hodnocení přesvědčivosti znaleckých posudků, a konečně za
pochybení obecných soudů shledávají to, jak se vypořádaly s jejich námitkou
ohledně nesprávné medikace. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné a
navrhla, aby je dovolací soud odmítl. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2017, č.j. 19 C
10/2013-380, bylo řízení o dovolání žalobců b, c) a d) zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř.
(jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze
dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud
požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z dovolání žalobkyně a) (dále též „dovolatelky“) je zřejmé, že nesouhlasí s pro
ní nepříznivým rozhodnutím obou soudů a její námitky tak směřují především
proti skutkovému zjištění soudů; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně
přípustnost dovolání založit nemůže. Pokud se domnívá, že soudy obou stupňů v rozporu s uvedenými rozsudky
dovolacího soudu nesprávně hodnotily znalecký posudek, z něhož při svém
rozhodování vyšly, je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, s odkazem na svou předchozí
judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá
volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. Toto hodnocení je věcí
nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku
je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení
či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však
v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud
přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o.s.ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Pokud dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům
nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady
řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou
existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pokud nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, dovolací soud
připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze
usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen
polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím
dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (§ 241a
odst. 1 o.s.ř.). Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně a) ve své podstatě
nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu
Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.