30 Cdo 2616/2022-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce A. K.,
narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 12 C 74/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 88/2022-590, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice, ve prospěch účtu Obvodního
soudu pro Prahu 8, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku, jejíž výše bude
uvedena v samostatném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, a to do patnácti
dnů od právní moci takového usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
12. 2021, č. j. 12 C 74/2017-517, vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci částku 1 784 351,28 Kč (výrok I rozsudku), žalované nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku) a uložil jí povinnost zaplatit České
republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení, které [za
žalobce] platil stát, částku, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení do
tří dnů od právní moci takovéhoto usnesení (výrok III rozsudku). Doplňujícím
rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 1. 2022, č. j. 12 C 74/2017-530, pak bylo
rozhodnuto též o tom, že žaloba se co do částky 215 648,72 Kč zamítá (výrok I
doplňujícího rozsudku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II doplňujícího rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i
státu před soudy obou stupňů řízení (výrok II, body 1 až 3 rozsudku odvolacího
soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce - mimo jiné -
domáhal náhrady škody ve výši 2 000 000 Kč z titulu nesprávného úředního
postupu státu vedoucího ke ztrátě hodnoty členství v blíže specifikovaném
bytovém družstvu spojeném s právem nájmu družstevního bytu. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla dovoláním, které Nejvyšší soud podle
§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl. Otázka vážící se k posouzení opodstatněnosti námitky promlčení nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu. Je sice pravdou, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že
by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo
poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15), nicméně na straně druhé je uvedený
judikatorní závěr (jak se odráží i v odborné literatuře, na níž žalovaná v
dovolání jinak příhodně odkazuje) spojován se zjištěním, že poškozenému
(žalobci) nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Praxe
dovolacího soudu vychází rovněž z toho, že námitka promlčení je v rozporu s
dobrými mravy v těch výjimečných případech, kdy je uplatnění námitky promlčení
výrazem zneužití práva žalované na úkor poškozeného (žalobce), který marné
uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Pojem „dobré mravy“ vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých
rozhodnutí (srov. například rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96,
a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či usnesení ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 33 Odo 29/2005). Setrvale přitom upozorňuje, že § 3 odst. 1 zák. č. 40/1961 Sb., občanský zákoník, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy
skutečně v rozporu.
Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak
povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné
instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim
vytknout zjevnou nepřiměřenost či dokonce excesivnost v jejich úvahách (z četné
rozhodovací praxe srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 18/2014); o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Nelze rovněž pominout ani recentní judikaturu Ústavního soudu, podle níž na
stát jako účastníka v soudním řízení, zvláště jde-li - jako je tomu i v
poměrech právě projednávané věci - o řízení o náhradu škody, jež měl svou
činností způsobit, jsou kladeny vyšší nároky než na subjekt jiný [srov. za
všechny např. jeho nálezy ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, ze dne
14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS
2216/09 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo
2826/2017] na níž navázala rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, byť tento byl
zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, jež
se ovšem s právními východisky v něm uvedenými na téma dobrých mravů zcela
ztotožnil). Ústavní soud ve výše označené judikatuře shrnul, že stát jako
subjekt sui generis, při hodnotách, na nichž je založen, v jeho výsostném
postavení, musí vystupovat jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li
by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při [např. námitku
promlčení by tak měl vznášet na svoji obranu jen z důležitých důvodů (srov. odst. 32 a 37 zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp
zn. 30 Cdo 4776/2014, a na něj navazující, již citovaný, nález sp. zn. II. ÚS
76/17)]. Ústavní soud proto nesouhlasil (rozuměj ve zcela výjimečných
případech) s jinak dovozovaným závěrem obecných soudů, že by eventuální výkon
práv státu jako účastníka řízení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu
postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem
takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka
řízení. Naopak podpořit je podle Ústavního soudu zapotřebí – zvláště ve vztahu
ke státu jako účastníku řízení o náhradě škody (újmy), kterou způsobil –
výklad, podle něhož taková námitka by byla rozporná s dobrými mravy i jen
tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý
[srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000]. Vztaženo do poměrů projednávané věci odvolací soud zhodnotil jednak zvláště
nepříznivý zdravotní stav žalobce (poškozeného), přitom z lékařských zpráv
založených ve spisovém materiálu je seznatelné, že žalobce byl i v rozhodné
době, kdy mělo dojít k promlčení nároku tzv. polymorbidním pacientem s
podstatnou ztrátou zraku a praktickou slepotou jednoho oka, přetrvávající téměř
trvalou ztrátou sluchu v rozsahu 91,4 % (operace provedeny 12. 5. 2006 a 25. 10.
2006), trpícím dále úplavicí cukrovou, arteriální hypertenzí, ischemickou
chorobou dolních končetin, anémií, astmatem, ischemickou chorobou srdeční a
dále hyperplázií prostaty. V rozhodné době (rok 2017) se rovněž potýkal s
poraněním páteře. Žalobce je podle zjištění odvolacího soudu osobou zvláště
tělesně postiženou pobírající invalidní důchod III. stupně. Odvolací soud při
zvažování opodstatněnosti námitky promlčení přihlédl nejen ke zvláště
nepříznivé zdravotní situaci žalobce, ale i k jeho špatné situaci majetkové,
neopomenul zhodnotit ani jeho situaci sociální (pramenící mimo jiné z toho, že
v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci pozbyl práva na
užívání družstevního bytu). Náležitě a citlivě odvolací soud zohlednil
žalobcovu snahu zajistit si v rozhodném období potřebnou právní pomoc. Odvolací
soud vzal dále na zřetel, že výše popisované velmi závažné zdravotní
indispozice na straně žalobce mu objektivně ztěžovaly možnost plnohodnotné
komunikace s úřady, kterýžto handicap byl dále umocněn vedle praktické hluchoty
též jeho tzv. těžkou koktavostí. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že
podstatně snížená postulační schopnost nezastoupeného účastníka řízení je
důvodem pro to, aby mu byl v soudním řízení ustanoven opatrovník (viz § 29
odst. 3 in fine o. s. ř.), je přitom zřejmé, že tentýž deficit zatěžuje
účastníka i v době před uplatněném nároku u soudu. Výše popsané okolnosti pak
rovněž vedly ke snížení míry porozumění žalobce při projednávání i běžných
záležitostí např. s orgány veřejné moci. Závěr odvolacího soudu o tom, že
námitka promlčení je žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy, tak není,
oproti mínění dovolatelky, spojován výlučně s okolnostmi na straně žalobce,
nýbrž i s těmi, jež se pojí s obtížemi žalobce při uplatňování svých práv,
které již lze dílem přičítat i samotnému státu. Nejvyšší soud v té souvislosti
nad rámec důvodů napadeného rozsudku odvolacího soudu a jeho věci přiléhavé
argumentace obsažené v předchozím rozhodnutí z 23. 1. 2020, č. j. 22
Co255/2019-254, vychází také ze znění článku 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob
se zdravotním postižením [New York, 2006, v České republice publikována pod č. 10/2010 Sb. m. s. a závazná od 28. 10. 2009], podle něhož státy, které jsou
smluvní stranou této úmluvy, zajistí osobám se zdravotním postižením účinný
přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i
prostřednictvím procedurálních a věku odpovídacích úprav, s cílem usnadnit jim
účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků a svědků při
všech soudních řízeních, a to i ve fázi vyšetřování a předběžného řízení. Lze
tedy k této dílčí otázce uzavřít, že odvolací soud se od ustálené judikatury
dovolacího soudu a Ústavního soudu s ohledem na jím zjištěné jedinečné
okolnosti právě projednávané věci neodchýlil. Ke zpochybňované příčinné souvislosti z hlediska předpokládané (ne)důvodnosti
podané vylučovací žaloby nelze dovolání žalované projednat. Posuzované dovolání
v tomu odpovídajícím rozsahu totiž neobsahuje náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s.
ř., neboť žalovaná náležitě nevymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná sice v úvodu
podaného dovolání tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, leč k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní)
ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý
dovolací důvod (resp. pro každou jednotlivou otázku) samostatně, kterážto
podmínka ve vazbě na položenou dílčí otázku splněna nebyla. Ve vztahu ke zpochybnění příčinné souvislosti tentokrát spojovaném s tím, že
stát je až posledním dlužníkem a žalobce se měl nejprve pokusit domoci svého
nároku proti L. B., s níž uzavřel neplatnou smlouvu, je třeba předeslat, že
obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a
vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a
ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, uvedl, že nelze vyloučit
odpovědnost státu pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto
není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává
občanský zákoník přednost pravidlu společné a nerozdílné (tzv. solidární)
odpovědnosti vůči poškozenému. Uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze
škůdců je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z
ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba zjišťovat, zda jimi vybraný
žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou jeho
nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové
předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnost případných jiných
škůdců, a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k
žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na
vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném vnitřním poměru, nikoliv pro
posouzení, zda stát je jedním z nich. Tyto situace je přitom třeba odlišit od
těch situací, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť (až) v
důsledku jeho pochybení došlo toliko ke ztrátě již existující pohledávky
poškozeného za jeho přímým dlužníkem. Jen v takových případech je podmínkou
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody
spočívající v tom, že žalobci nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své
pohledávky vůči svému přímému dlužníkovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto je třeba v nyní rozhodované věci vyjít
ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jež podle § 241a odst. 1 věta první o.
s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), který příčinu vzniku škody výlučně
vztáhl k nesprávnému úřednímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 z května
2008, jenž následně vedl k nesprávnému provedení dražby bytové jednotky
náležející družstvu, k níž žalobci podle dřívějších soudních rozhodnutí
svědčilo právo nájmu. Odpovědnost státu za škodu vzniklou nesprávným úředním
postupem tak pojmově nemohla vyloučit existence nároků z neplatné smlouvy o
bezúplatném převodu bytové jednotky mezi žalobcem A. K. a L. B. ze dne 29. 6.
2006. Právě a jen nesprávný úřední postup státu vedl /primárně/ k tomu, že se
poškozený žalobce nemohl vůči L. B. již domoci vyklizení či zpřístupnění
družstevního bytu a v důsledku realizované dražby nemovitosti pozbyl do té doby
mu svědčící členství v bytovém družstvu spojené s právem nájmu družstevního
bytu.
K přerušení příčinné souvislosti totiž dochází jen tehdy, jestliže nová
okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody
bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
Pro posouzení faktické kauzality je třeba na prvním místě identifikovat
následek, tj. určit, v čem spočívá tvrzená škoda a následně zjistit, zda je
nesprávný úřední postup příčinou této škody, nebo zda byla škoda zapříčiněna
jinou okolností. Řečeno jinak, pro závěr o naplnění podmínky příčinné
souvislosti je stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený
spatřuje porušení právní povinnosti [zde nevyrozumění exekutora o podané
vylučovací žalobě], jevila jako nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma
(následek) nastala právě tímto způsobem v daném čase a místě, respektive, že
vůbec nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30
Cdo 1729/2013). Uvedeným judikatorním závěrům se odvolací soud v nejmenším
nezprotivil, jestliže ve skutečnosti, jež časově předcházela nesprávnému
úřednímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 8, skutečnost vedoucí k přerušení
kauzálního nexu nespatřoval. Ani tato otázka tak přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. nebyla způsobilá založit.
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s.
ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být
vyhověno. Jestliže bylo dovolání Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po
předložení věci odmítnuto, nebylo již třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti
rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu