30 Cdo 3762/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobkyně R. R., právně zastoupená JUDr. Janou Strachoňovou
Drexlerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 4/389, proti žalované České
republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, na
Poříčním právu 1/376, o náhradu škody ve výši 455.586,- Kč a náhradu
nemajetkové újmy ve výši 250.000,- Kč, ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 8/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. července 2013, č.j. 68 Co 264/2013 – 145, t a k t o :
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze
dne 26. února 2013, č.j. 21 C 8/2011 – 111, žalobu o zaplacení 455.586,- Kč
jako náhradu škody spočívající v ušlém výživném a částku 250.000,- Kč jako
přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala jednak náhrady škody ve výši 455.586,- Kč s tvrzením, že
Městský soud v Brně v době její nezletilosti rozhodoval o jejích poměrech,
určení otcovství a její výživě a výchově a určení jejího jména, dále byla
žalobkyně svěřena do výchovy matky a otci bylo stanoveno hrazení výživného. V
roce 1997 Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 20 Co 110/96 změnil rozsudek
soudu prvního stupně a otci žalobkyně uložil povinnost přispívat na její výživu
částkou 200.000 Lir měsíčně a současně stanovil povinnost doplatit dluh na
výživném od 26. 5. 1990 do 31. 1. 1994 ve výši 12,834.264 Lir ve lhůtě jednoho
roku od právní moci rozsudku. Otec tuto povinnost nesplnil a matka žalobkyně se
proto rozhodla v roce 2003 řešit otcův dluh na výživném a obrátila se na Úřad
pro mezinárodně právní ochranu dětí (dále jen „UMPOD“). Žalobkyně popsala
činnost UMPOD a dovozovala, že výživné nebylo úspěšně vymoženo v důsledku jeho
nesprávného úředního postupu a jí tak náleží náhrada škody ve výši 455.586,- Kč
coby součtu dlužného výživného a náhrada za nemateriální újmu ve výši 250.000,-
Kč, když jí UMPOD včas nepotvrdil, že její otec zemřel a žalobkyně tak žila dva
roky v nejistotě a nevědomosti ohledně smrti svého otce a nadto byla po několik
let zcela bez prostředků.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudkem ze dne 24.
července 2013, č.j. 68 Co 264/2013 – 145, rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V posuzované věci odvolací soud uvedl, že ve věci vymáhání výživného lze
shledat nesprávný úřední postup UMPOD, když prodlevy mezi jednotlivými úkony
byly nepřiměřené, nicméně tento postup není v příčinné souvislosti s tím, že se
žalobkyni nedostalo plnění ze strany jejího otce. Pokud otec žalobkyně nesplnil
svoji povinnost za života, bylo na žalobkyni, aby svůj nárok uplatnila jako
pohledávku v dědickém řízení. Argumentace žalobkyně, že neměla jistotu o jeho
smrti neobstojí, když bylo zjištěno, že jí zastupující matka měla informace o
totožnosti otce i jeho pravděpodobném datu úmrtí a bylo tak na ní, aby
zajistila uplatnění práva tehdy nezletilé žalobkyně v dědickém řízení. Navíc,
žalovaná řádně uplatnila námitku promlčení, která není v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když nelze dovodit žádné
okolnosti, které by bez zavinění znemožnily uplatnění práva v zákonné lhůtě a
odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně řádné dovolání (dále jen „dovolatelka“)
k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatelka se dovolává do
všech výroků soudu prvního stupně, když má za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud náležitě
vyřešena a to, zda a kdy může být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a
otázku naplnění příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním
postupem. Dovolatelka má za to, že věc bylo třeba zkoumat z hlediska jejího
souladu s dobrými mravy, neboť žalobkyně v té době byla jen několik měsíců
zletilá a vlivem věku a ekonomické situace nedokázala své právo uplatnit, a
proto uplatnění námitky promlčení vůči ní je nepřiměřeně tvrdým postihem. Dále
dovolatelka uvádí, že nebyl důvod, proč by k reálnému vymožení výživného v
případě žalobkyně jednající prostřednictvím UMPOD nedošlo, protože v době
konání UMPOD měl její otec příjem a majetek a dle dovolatelky je irelevantní,
zda byla pohledávka žalobkyně uplatněna v rámci dědického řízení po otci
dovolatelky. Dovolatelka proto navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu,
jakož i soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu projednání.
Žalovaná podala k dovolání vyjádření, ve kterém uvedla, že se domnívá, že se
odvolací soud nikterak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu a že správně
konstatoval neexistenci příčinné souvislosti mezi škodou a úředním postupem
UMPOD.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s.
ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu,
dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud
rozhodnul o náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu
k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj
neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Dovolání není přípustné ani ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, která má být
posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud. Problematikou uplatnění námitky
promlčení v rozporu s dobrými mravy se dovolací soud ve své rozhodovací praxi
již zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 329/2010 či usnesení ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009). Jak
vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4112/2010, proti němuž byla dne 10. 8. 2011 odmítnuta ústavní stížnost sp. zn. I ÚS 2364/2011, tak námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem
práva v rozporu s dobrými mravy a dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li
někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Navíc uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti
němuž byla dne 10. 8. 2011 odmínuta ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 2369/2011). Nadto lze konstatovat, že dovolatelka neuvedla žádné výjimečné okolnosti, pro
které by se námitka promlčení příčila dobrým mravům, když nelze přihlédnout k
tvrzení dovolatelky, že byla čerstvě zletilá a matka v té době prodělávala
závažné onemocnění, jelikož podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. se jedná o
nově tvrzené skutečnosti, které žalobkyně včas neuplatila před soudem prvního
stupně, ačkoli ji nic nebránilo, aby tak učinila. Dovolatelkou namítaná druhá otázka, tj. otázka příčinné souvislosti – vztahu
mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli
právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21
Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025),
přičemž odvolací soud nepochybil ani při posuzování příčinné souvislosti mezi
jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobkyně. Lze tedy uzavřít, že se odvolací soud v hodnocení otázek příčinné souvislosti a
vznesení námitky promlčení ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy
neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a ten proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.