30 Cdo 1729/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce V. G., zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně,
Pekařská 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky ve výši 87.195,- Kč,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 20/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. 44 Co 219/2011
- 60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. 44 Co 219/2011 - 60,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou domáhal vůči žalované náhrady škody (ušlého zisku z
podnikatelské činnosti), která mu měla být způsobena tím, že nemohl v době od
února 2005 do února 2008 vykonávat podnikatelskou činnost v důsledku ztráty
bezúhonnosti poté, co byl pravomocně odsouzen pro napomáhání ke spáchání
trestného činu rozsudkem, jenž byl později zrušen. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, č. j. 17 C 20/2010-34, žalobu
zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobce napadeným rozhodnutím rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, dle kterého byl žalobce
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, uznán
vinným, že předal obžalovanému Z. K. k zahrnutí do účetnictví faktury, o nichž
si byl vědom, že obsahují nepravdivé údaje. Tím žalobce dle uvedeného rozsudku
spáchal pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen
„tr. zák.“) a § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., za což byl odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu
v trvání dvou let. Týmž rozsudkem byl hlavní obžalovaný Z. K. zproštěn obžaloby
pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že jako zástupce společnosti ZK
Stavmont spol s r. o., po vystavení uvedených faktur žalobcem zaúčtoval tyto
faktury do účetnictví společnosti a uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané
hodnoty, neboť uvedený skutek není trestným činem. K odvolání dalších
spoluobviněných byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, v odsuzující části týkající se těchto spoluobviněných zrušen
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 41/2005, a
věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí. V části obsahující
odsouzení žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušen nebyl a dne 4. 3. 2005
nabyl právní moci. Na základě stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší
soud dne 10. 10. 2007 pod sp. zn. 4 Tz 61/2007, že usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 41/2005, byl porušen zákon v
neprospěch žalobce, neboť Vrchní soud v Olomouci nerozhodl dle zásady
beneficium cohaesionis rovněž ve prospěch žalobce. Vrchnímu soudu v Olomouci
Nejvyšší soud nařídil zrušit výrok o vině a trestu týkající se žalobce a věc
vrátit Krajskému soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci proto usnesením ze dne
12. 12. 2007, sp. zn. 2 To 41/2005, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, ve výroku o vině a trestu žalobce a věc
vrátil Krajskému soudu v Brně. Krajský soud v Brně rozhodl o obžalobě žalobce
rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 1 T 1/2008, tak, že žalobce byl obžaloby v
plném rozsahu zproštěn. Tento rozsudek odůvodnil Krajský soud v Brně v souladu
s názorem Nejvyššího soudu tím, že došlo-li ke zproštění obžaloby hlavního
pachatele Z.
K., není nadále možné označovat žalobce za účastníka na trestném
činu spáchaném hlavním pachatelem, a to vzhledem k tomu, že dle zásady
akcesority účastenství je trestní odpovědnost účastníka závislá na trestní
odpovědnosti hlavního pachatele. Žalobce byl podnikatelem podnikajícím podle
živnostenského zákona, a to až do 7. 9. 2005, kdy byla žalobci rozhodnutími
Živnostenského úřadu města Brna zrušena živnostenská oprávnění. Podáním ze dne
14. 6. 2010 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody ve výši 87.195,-
Kč. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že nárok žalobce je
nárokem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 7 až § 12
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění zákona č. 539/2004 Sb., (dále jen „OdpŠk“). Škoda dle jeho právního
názoru nebyla způsobena nesprávným úředním postupem dle § 13 OdpŠk, jak uváděl
žalobce v žalobě. Příčinou škody byl dle soudu prvního stupně rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002. Soud však dospěl
k závěru, že nárok na náhradu škody nelze žalobci přiznat, neboť podle
ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím přiznat poškozenému pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti
podat proti nezákonnému rozhodnutí řádný opravný prostředek, nejde-li o případy
zvláštního zřetele hodné. Soud prvního stupně uvedl, že o případ zvláštního
zřetele hodný se v žalobcově případě nejednalo. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
jakkoli shledal jeho rozhodnutí věcně správným, učinil tak na základě jiného
právního posouzení žalovaného nároku. Příčinou vzniku škody nebyl podle odvolacího soudu odsuzující trestní rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, neboť tím byl
žalobci uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody, nikoliv trest zákazu
činnosti. Uvedený rozsudek tedy sám o sobě neznamenal, že žalobce nemohl nadále
vykonávat svou podnikatelskou činnost. Dle názoru odvolacího soudu bylo
důvodem, pro který nemohl žalobce podnikat, až rozhodnutí Živnostenského úřadu
města Brna ze dne 15. 8. 2005, č. j. ŽÚ/75139/05, kterým byla zrušena
živnostenská oprávnění žalobce z důvodu, že žalobce již nadále nesplňuje
podmínku bezúhonnosti. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež považuje za přípustné v
souladu s poučením odvolacího soudu a jež opírá o dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Žalobce
nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, podle kterého je příčinou
vzniku škody rozhodnutí živnostenského úřadu. To je pouze následkem, který
vznikl v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského soudu v
Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen
„o. s. ř.“), viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
právně významné. Na přípustnost dovolání nemá vliv poučení v napadeném rozhodnutí odvolacího
soudu, podle kterého je dovolání proti tomuto rozhodnutí přípustné. Takové
poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003, pod č. 51). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních,
pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda
dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení právní otázky, zda je dána příčinná
souvislost mezi odsuzujícím rozsudkem soudu v trestní věci žalobce ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, a vznikem žalobcem tvrzené škody. Tuto otázku
vyřešil odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2490/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo
2408/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo
4841/2009.)
Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným a také důvodným. Pro daný případ je zásadní posouzení právní otázky, v důsledku jaké skutečnosti
žalobci jako poškozenému vznikla jím tvrzená škoda spočívající v nemožnosti
podnikání. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které
vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat
právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné
souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného
jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za
škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo.
Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z
působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem
škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala
jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné
souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná
příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku
nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy,
jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností
adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí
prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non)
– srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm
označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní
soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti
rozvedl, že „(…) v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny
stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o
příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují
právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto
kritérií na konkrétní případ.“
K tomu, že žalobce v době od února 2005 do února 2008 nemohl vykonávat
podnikatelskou činnost, vedly dvě na sebe navazující skutečnosti, a to
pravomocné odsouzení žalobce pro spáchání trestného činu a rozhodnutí
živnostenského úřadu o odebrání živnostenských oprávnění žalobce. Za relevantní
příčinu vzniku škody není možno považovat rozhodnutí živnostenského úřadu o
zrušení živnostenského oprávnění. Jeho vydání bylo totiž pouze nutným důsledkem
skutečnosti, že žalobce po pravomocném odsouzení přestal splňovat podmínku
bezúhonnosti, vyžadovanou § 6 odst. 1 písm. c) zák. č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání, ve znění zák. č. 167/2004 Sb. (dále jen „živnostenský
zákon“), pro provozování živnosti fyzickými osobami. Živnostenský úřad proto
nemohl postupovat jinak než podle § 58 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona
žalobci jeho živnostenská oprávnění zrušit. V úvahu nepřipadal ani postup podle § 29 odst. 1 ve spojení s § 40 zákona č. 71/1967 Sb., na který poukazuje v napadeném rozhodnutí odvolací soud, neboť v
době, kdy bylo vedeno řízení o zrušení živnostenského oprávnění žalobce, byla
předběžná otázka ztráty bezúhonnosti žalobce již pravomocně vyřešena a
živnostenský úřad byl rozhodnutím vydaným v trestním řízení vázán (§ 40 odst. 1
zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Rozhodnutím živnostenského úřadu o odebrání živnostenského oprávnění žalobkyně
tedy nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jejím odsouzením pro
spáchání trestného činu a tvrzenou škodou.
Proto je za relevantní příčinu, na
základě které došlo k dalším událostem, jež mohly vést ke vzniku žalobcem
tvrzené škody, nutno považovat právě rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, o vině žalobce a o jeho odsouzení pro trestný čin,
jak správně dovodil soud prvního stupně.
Protože je právní posouzení nároku žalobce v otázce příčinné souvislosti
nesprávné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu