Nejvyšší soud Usnesení trestní

4 Tz 61/2007

ze dne 2007-10-10
ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.61.2007.1

4 Tz 61/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 10. října 2007

v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka

Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr

spravedlnosti ve prospěch obviněných V. G. a Ing. L. G., proti usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 41/2005 v návaznosti

na výrok o vině a trestu obou obviněných z rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, a podle § 268 odst. 2, § 270 odst. 2 tr.

řádu rozhodl t a k t o :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To

41/2005, a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v

ustanoveních § 254 odst. 1 tr. řádu, § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a § 148

odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. v

neprospěch obviněných V. G. a Ing. L. G.

Vrchnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e rozhodnout o

chybějících výrocích v napadeném usnesení tak, že podle § 261 tr. řádu zruší v

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, výroky

vině a trestu, jež se týkají obviněných V. G. a Ing. L. G., a v této zrušené

části věc podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátí Krajskému soudu v Brně.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, byli

obvinění V. G. a Ing. L. G. oba uznání vinnými pomocí k trestnému činu zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona

k § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb..

Za tento trestný čin byli odsouzeni podle § 148 odst. 3 tr. zákona ve znění

zákona č. 265/2001 Sb. – obv. V. G. k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku

s tím, že podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zákona byl výkon tohoto trestu

podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let a současně byl nad ním vysloven

dohled, obv. L. G. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s tím, že podle § 58

odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněn

odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roku.

Podkladem výroku o vině se stala zjištění uvedená pod body 4) a 5) výroku

uvedeného rozsudku, že

4) obžalovaný V. G.

s vědomím nepravdivosti údajů o uskutečněných zdanitelných plněních vykázaných

ve fitktivních fakturách jím jako živnostensky registrovanou fyzickou osobou V.

G., P., B., vystavených, a to

- č. 01/97 ze dne 8. 1. 1997 na částku 4.458.880,40 Kč.

- č. 4/97 ze dne 2. 4. 1997 na částku 356.033,40 Kč,

- č. 5/97 ze dne 2. 4. 1997 na částku 137.588,- Kč,

- č. 6/97 ze dne 2. 4. 1997 na částku 157.016,40 Kč,

- č. 7/97 ze dne 3. 4. 1997 na částku 1.995.624,- Kč,

- č. 8/97 ze dne 4. 4. 1997 na částku 1.888.889,40 Kč,

- č. 9/97 ze dne 4. 4. 1997 na částku 2.485.140,- Kč,

tyto v blíže nezjištěné době na blíže nezjištěném místě předal obžalovanému Z.

K. k jejich zahrnutí do účetnictví spol. Z. S. spol. s.r.o., B., R. za účelem

uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, jak se i následně stalo,

když výše uvedené faktury byly podkladem pro uplatnění nároku na vrácení

nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za společnost Z. S. spol. s.r.o., B.,

R. ve zdaňovacím období 1/97 a 4/97 u Finančního úřadu B.., v celkové výši

2.070.014,60 Kč, k čemuž však ve skutečnosti díky bdělosti pracovníků

finančního úřadu nedošlo;

5) obžalovaná Ing. L. G.

s vědomím nepravdivosti údajů o uskutečněných zdanitelných plněních vykázaných

ve fiktivní faktuře

- č. 12/97/2 ze dne 12. 2. 1007 na částku 3.660.000,- Kč

vystavené jí samou jakožto jednatelkou společnosti H., spol. s.r.o., B., P.,

tuto fakturu v blíže nezjištěné době na blíže nezjištěném místě předala

obžalovanému Z. K. k jejímu zahrnutí do účetnictví spol. Z. S. spol. s.r.o.,

B., R., za účelem uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, jak se i

následně stalo, když výše uvedená faktura byla podkladem pro uplatnění nároku

na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za spol. Z. S. spol.

s.r.o., B., R. ve zdaňovacím období 2/97 u Finančního úřadu B.. ve výši

660.000,- Kč, k čemuž však ve skutečnosti díky bdělosti pracovníků finančního

úřadu nedošlo.

Uvedeným rozsudkem byl mimo jiné obviněný Z. K. uznán vinným pokusem trestného

činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k §

148 odst. 2, 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za skutky uvedené pod

body 3 a,b,c výroku tohoto rozsudku.

Tímtéž rozsudkem byl obviněný Z. K. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn

obžaloby Krajského státního zástupce v Brně ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 2 KZv

34/98 pro skutky obžalobou právně kvalifikované jako dílem dokonaný a dílem

nedokonaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §

148 odst. 1, 4 trestního zákona, § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 4 trestního

zákona (obsažené pod bodem 4 b,c obžaloby), kterých se měl dopustit tak, že

- jako zástupce společnosti Z. S. spol. s.r.o. se sídlem B., R., zahrnul do

účetnictví společnosti Z. S. spol. s.r.o. fiktivní faktury vystavené obviněným

I. V. za společnost A. s.r.o. a R. s.r.o.,a to

- č. 960024 ze dne 30. 12. 1996 na částku 1.204.140,- Kč,

- č. 970009 na částku 2. 427.800,- Kč,

- č. 8-96 ze dne 30. 9. 1996 a 4. 10. 1996 znějící na částku 761.534,- Kč a

2.053.273,40 Kč,

- č. 9-96 ze dne 9. 10. 1996 na částku 1.076.922,- Kč,

- č. 5-96 ze dne 10. 10. 1996 na částku 1.154.280,80 Kč,

- č. 12-96 ze dne 25. 10. 1996 na částku 1.027.732,- Kč,

- č. 11-96 ze dne 30. 10. 1996 na částku 947.234,40 Kč,

- č. 15-96 ze dne 31. 10. 1996 na částku 976.804,50 Kč,

- č. 14-96 ze dne 8. 11. 1996 na částku 2.740.500,- Kč,

- č. 15-96 ze dne 28. 11. 1996 na částku 1.202.250,- Kč,

- č.16-96 ze dne 28. 11. 1996 na částku 336.000,- Kč,

-č. 17-96 ze dne 28. 11. 1996 na částku 472.500,- Kč,

- č. 18-96 ze dne 30. 11. 1996 na částku 971.250,- Kč,

- č. 19-96 ze dne 30. 11. 1996 na částku 1.018.500,- Kč,

- č. 23-96 ze dne 8. 12. 1996 na částku 147.000,- Kč,

- č. 27-96 ze dne 20. 12. 1996 na částku 735.000,- Kč,

- č. 1-97 ze dne 6. 1. 1997 na částku 1.005.280,- Kč,

- č. 97/2/S ze dne 17. 2. 1997 na částku 4.646.010,60 Kč

a uplatnil na podkladě těchto fiktivních dokladů odpočet daně z přidané hodnoty

ve spojení s dalšími žalovanými skutky v částce 21.438.850,60 Kč, který mu však

nebyla po kontrole Finančním úřadem v B. vyplacena,

jako zástupce společnosti Z. S. spol. s.r.o. po vystavení fiktivních faktur

obviněným I. V. pro firmy V. G. majitele obviněného V. G. a společnost H.

s.r.o. zastoupené Ing. L. G. za dodavatele společnosti A. s.r.o. a R. s.r.o.

fiktivní faktury č.

- č. 970001 ze dne 8. 1. 1997 na částku 4.442.044,40 Kč,

- č. 970002 ze dne 12. 2. 1997 na částku 4.797.390,90 Kč,

- č. 970007 ze dne 12. 3. 1997 na částku 2.200.328,60 Kč,

- č. 970003 a 970004 ze dne 14. 2. 1997 na částku 2.400.960,- Kč a 112.240,- Kč,

- č. 4-97 ze dne 19. 2. 1997 na částku 1.137.040,- Kč,

obvinění V. G. a Ing. L. G. přefakturovali společnosti Z. S. s.r.o. fiktivní

zboží a služby fakturami č. 01/97 ze dne 8. 1. 1997 na částku 4.458.880,40 Kč,

č. 12/97/2 ze dne 12. 2. 1997 na částku 3.660.000,- Kč, č. 4/97, 5/97, 6/97 ze

dne 2. 4. 1997 na částky 356.033,40 Kč, 137.588,- Kč a 157.016,40 Kč, č. 7/97

ze dne 3. 4. 1997 na částku 1.995.624,- Kč, č. 8/97, 9/97 ze dne 4. 4. 1997 na

částky 1.888.889,40 Kč a 2.485.140,- Kč, které obviněný zaúčtoval do účetnictví

firmy a zahrnul do přiznání k dani z přidané hodnoty a neoprávněně uplatnil

odpočet daně z přidané hodnoty v částce 2.730.014,60 Kč, přičemž k vyplacení v

důsledku kontroly Finančního úřadu B. nedošlo, neboť v žalobním návrhu označené

skutky nejsou trestným činem.

Ve vztahu k obviněnému V. G. nabyl citovaný rozsudek právní moci dne 4. 3.

2005, a Ing. L. G. dne 3. 3. 2005. Proti rozsudku naopak podali odvolání

obvinění I. V., Z. K., D. M. a v jejich neprospěch, toliko však do výroku o

trestu, podal odvolání i krajský státní zástupce v Brně.

Vrchní soud v Olomouci v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2005 usnesením sp.

zn. 2 To 41/2005, z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek podle

§ 258 odst. 1 písm. b, c), d) tr. řádu částečně zrušil v odsuzující části ve

vztahu k obviněným I. V., Z. K. a D. M., a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc ve

zrušené části vrátil Krajskému soudu v Brně.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti

podle § 266 odst. 1 tr. řádu ve prospěch obviněných V. G. a Ing. L. G. v

návaznosti na výrok o vině a trestu těchto obviněných z rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, stížnost pro porušení

zákona.

Uvedl v ní, že podle jeho názoru byl napadeným usnesením Vrchního soudu v

Olomouci v neprospěch obviněných V. G. a Ing. L. G. porušen zákon v

ustanoveních § 254 odst. 1 tr. řádu a v řízení předcházejícím též v

ustanoveních § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c)

tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a v § 12 odst. 12 tr. řádu.

Dle názoru ministra spravedlnosti se těmito ustanoveními zákona krajský a

vrchní soud důsledně výše citovanými zákonnými ustanoveními neřídily a

nastolily tak právní stav, kdy hlavní pachatel byl pro předmětný skutek

obžaloby zproštěn (resp. trestní stíhání bylo proti němu zastaveno z důvodu

překážky věci rozhodnuté), avšak u obviněných V. G. a Ing. L. G., kteří byli

uznáni vinnými pouze pro účastenství v užším smyslu, a to v jeho nejméně

závažné formě, zůstal odsuzující rozsudek nedotčen navzdory tomu, že trestnost

jejich jednání je založena na zásadě akcesority účastenství.

Podle názoru stěžovatele se prvního pochybení dopustil Krajský soud v Brně,

když nesprávně interpretoval obsah ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu, a

aplikoval toto ustanovení na předmětný skutek (který ovšem nelze

charakterizovat jako pokračující trestný čin). Místo aby při zjišťování

skutečného stavu věci ohledně skutku popsaného v bodě 4c) obžaloby popsal

takový rozsah trestné činnosti, jaký vyplynul z výsledků dokazování a oprostil

jej od skutkových tvrzení obžaloby, jež se prokázat nepodařilo, vyhlásil

ohledně jednoho a téhož skutku současně výrok odsuzující (pro zúžený popis

skutku) a zprošťující (pro původní popis skutku podle obžaloby). Tím porušil

pravidlo zakotvené v § 225 odst. 1 in fine, podle něhož rozhodne soud v hlavním

líčení rozsudkem, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby

zprošťuje – čili jedním z obou možných způsobů, neboť ohledně jednoho a téhož

skutku není možno vyslovit oba výroky současně.

Tuto vadu sice správně ve svém rozhodnutí definoval odvolací soud, ovšem dle

názoru ministra spravedlnosti nepostupoval ve své přezkumné činnosti podle §

254 odst. tr. řádu natolik důsledně, aby z ní vyvodil všechny zákonné

důsledky. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 2 tr. řádu sice částečně

zrušil vadný rozsudek Krajského soudu v Brně, ovšem pouze v odsuzující části

ohledně obviněných I. V., Z. K. a D. M., avšak zcela přehlédl, že s ohledem na

zásadu akcesority účastenství vyjádřenou v ustanovení § 10 odst. 1 tr. zákona,

je trestnost pomocníků obviněného K., tj. obviněných V. G. a Ing. L. G.,

odvislá od existence odsuzujícího rozhodnutí pro skutek, k jehož spáchání měli

jako pomocníci přispět. Praktickým dopadem této zásady měla být aplikace

ustanovení § 261 tr. ř., což však neučinil.

Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České

republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 41/2005, byl v neprospěch obviněných

V. G. a Ing. L. G. porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu a v řízení

předcházejícím rovněž v ustanoveních § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 148

odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a v § 12

odst. 12 tr. řádu, podle § 270 odst. 2 tr. řádu přikázal vrchnímu soudu

doplnit usnesení ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 41/2005, o výroky, jimiž se

podle § 261 tr. řádu ruší odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.

1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, rovněž ve výrocích o vině a trestu ohledně

obviněných V. G. a Ing. L. G., a tito obvinění se podle § 226 písm. b) tr.

řádu zprošťují obžaloby.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost

těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v

rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí

předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona je účastníkem na dokonaném trestném činu

nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného

činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v

předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací

soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch

oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost

postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám,

které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na

správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Toto ustanovení tr. řádu, jehož nedůsledná aplikace odvolacím soudem je

předmětnou stížností pro porušení zákona napadána, sice na jedné straně vychází

z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp.

vytýkanými vadami, na druhé straně však toto ustanovení nebrání odvolacímu

přezkoumat napadený rozsudek při náležitém respektu k obsahové souvislosti

jednotlivých částí napadeného rozsudku a ke vzájemným návaznostem jednotlivých

výroků, pokud vada jednoho z nich ovlivňuje správnost výroku jiného, byť

odvoláním přímo nenapadnutého. S odkazem na dikci uvedeného ustanovení tedy

není možno dopustit navození „právního“ stavu, kdy hlavní pachatel byl pro

předmětný skutek zproštěn obžaloby (z důvodu, že žalovaný skutek není trestným

činem) a současně ponechat v platnosti rozhodnutí, jímž byli obvinění

(„pomocníci“) uznání vinnými pro účastenství v užším smyslu, neboť takovému

stavu brání zásada akcesority účastenství.

V posuzovaném případě Vrchní soud v Olomouci zcela důvodně poukázal na vadu

rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívající v tom, že tento soud učinil

ohledně téhož skutku jak rozhodnutí o vině, tak rozhodnutí o zproštění

obžaloby. Vrchní soud v této souvislosti rovněž dospěl i ke správnému závěru,

že zprošťující část rozhodnutí soudu prvního stupně je pravomocná a nelze ji

zvrátit řádným opravným prostředkem, neboť vytváří překážku věci rozhodnuté

uvedenou v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Jestliže však Vrchní soud v Olomouci zrušil odsuzující výrok o skutku popsaném

v bodě 4c) obžaloby ohledně obviněného Z. K., pak měl současně dospět k závěru,

že důvod tohoto zrušení prospívá i obviněným V. G. a Ing. L. G., a to s ohledem

na akcesoritu účastenství, vyjádřenou v ustanovení § 10 odst. 1 tr. zákona.

Tato zásada znamená v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na

trestní odpovědnosti hlavního pachatele. V konkrétním případě pak trestnost

obviněných V. G. a Ing. L. G. byla odvislá od existence dokonaného či alespoň v

pokusu spáchaného trestného činu obviněným K. Jestliže vrchní soud jednak

zrušil výrok o vině u obviněného Z. K. v odsuzující části rozsudku Krajského

soudu v Brně, přičemž zprošťující část téhož rozsudku, jež se rovněž týkala

obviněného K. byla v právní moci, a jednak nadto sám právně pregnantně

konstatoval ohledně konkrétního skutku tohoto obviněného pro futuro překážku

věci pravomocně rozhodnuté, bylo jeho povinností ve vztahu k obviněným G.

aplikovat zásadu stanovenou § 261 tr. ř. o beneficiu cohaesionis.

Podle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch

některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě,

rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně tak rozhodne ve

prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch

zúčastněné osoby.

Podstatou této citované právní zásady je změna rozsudku i ve prospěch té osoby,

která nepodala odvolání, pakliže jí prospívá důvod, pro který byl změněn

rozsudek ve prospěch osoby, která odvolání podala. Okolnost, že u osob, jež

odvolání nepodaly, a jímž odvolací důvod prospívá, mezitím rozhodnutí nabylo

právní moci, není procesně významná, neboť aplikace uvedené zásady je průlomem

do právní moci rozsudku. V takovém případě je takovéto pravomocné a vykonatelné

rozhodnutí zrušeno. (srov. Š., P., a kolektiv, Trestní řád: komentář II. díl,

5. vydání – Praha, C.H.Beck, str.1974 a násl.).

Pokud vrchní soud neaplikoval uvedenou procesní zásadu, jež tvoří výjimku z

omezení přezkumné povinnosti odvolacího soudu, nepostupoval důsledně v

intencích ustanovení § 254 odst. 1, věta druhá tr. řádu. Důsledkem tohoto

porušení zákona je pak i vada řízení, které předcházelo rozhodnutí vrchního

soudu, spočívající v existenci pravomocného výroku o vině pomocí k trestnému

činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 10 odst. 1 písm.

c) tr. zákona a § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č.

265/2001 Sb.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedené argumentaci vyslovil podle § 268 odst. 2

tr. řádu, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2

To 41/2005, a v řízení předcházejícím, byl v neprospěch obviněných V. G. a

Ing. L. G. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. řádu, § 10 odst. 1

písm. c) tr. zákona a § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, ve znění

zák. č. 265/2001 Sb.

S ohledem na to, že výše uvedené porušení zákona je odstranitelné pouze v

rozhodovací působnosti soudu druhého stupně, přikázal Nejvyšší soud podle § 270

odst. 2 tr. řádu Vrchnímu soudu v Olomouci doplnit usnesení ze dne 30. 5. 2005,

sp. zn. 2 To 41/2005 o chybějící výroky, jimiž se podle § 261 tr. řádu zruší

odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T

3/2002, rovněž ve výrocích o vině a trestu ve vztahu k obviněným V. G. a Ing.

L. G., a v takto zrušené části věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátí Krajskému

soudu v Brně.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby přikázal

Vrchnímu soudu v Olomouci rozhodnout podle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť není

možno přehlédnout, že stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí bylo

učiněno formou usnesení poté, co ve věci bylo konáno neveřejné zasedání,

přičemž zprošťující výrok musí být učiněn rozsudkem - § 120 odst. 3, § 225

odst. 1 tr. řádu, a takovýto meritorní výrok nelze učinit v neveřejném zasedání.

Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je Vrchní soud v Olomouci vázán výše uvedeným

právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem a je povinen provést procesní úkony

Nejvyšším soudem nařízené.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á