ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobců a) L. N., b) B. M., c) Ing. M. N., d) O. S., e) J. P.,
zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní
138/101, proti žalované České republice - České národní bance, se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 30 C 209/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. 4. 2012, č. j. 22 Co 77/2012 - 186, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, č. j. 22 Co
77/2012-186, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2011, č. j.
30 C 209/2009-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žaloby žalobců L. N. na zaplacení
částky 304.554,20 Kč s přísl., B. M. na zaplacení částky 1,355.266,19 Kč s
přísl., Ing. M. N. na zaplacení částky 228.415,65 Kč s přísl., O. S. na
zaplacení částky 304.554,20 Kč s přísl. a J. P. na zaplacení částky 167.504,81
Kč s přísl. Výše uvedených nároků se žalobci domáhali z titulu náhrady škody způsobené
nesprávným úředním postupem Ministerstva financí, který měl spočívat:
1. ve vydání povolení pro vznik Investiční společnosti FUTURUM AURUM a. s. (dále též jen „Investiční společnost“),
2. v zanedbání dozoru nad Investiční společností a jejím Podílovým fondem,
3. v postupu po odnětí povolení, neboť žalovaná nejmenovala nuceného správce k
zajištění majetku ve fondu, nezajistila včas osobu pro výkon funkce
likvidátora, a návrh na likvidaci podala až dne 11. 3. 1998. Žalobci zakoupili v období mezi březnem 1995 a únorem 1996 podílové listy
Investiční společnosti a stali se tak podílníky Podílového fondu. Po ukončení
likvidace a insolvenčního řízení obdrželi ze své tehdejší celkové investice
nazpět pouze 65,155 %, proto se domáhají náhrady škody spočívající v rozdílu
mezi vloženými finančními prostředky a částkou, která jim byla po likvidaci
fondu zpět vyplacena, tj. 34,845 % nominální hodnoty jimi vlastněných
podílových listů. Dále požadují ušlý zisk za celou dobu, kdy nemohli s
finančními prostředky nakládat, a to ve výši 140 % roční diskontní úrokové
sazby České národní banky. Ministerstvo financí, které povolilo vznik
investiční společnosti a bylo příslušné k dozoru nad činností investičních
společností podle § 36 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a
investičních fondech, ve znění do 30. 6. 1996 (dále jen „zák. č. 248/1992
Sb.“), dle žalobců povinnosti z tohoto dozoru vyplývající vůči investiční
společnosti zanedbalo (bylo naprosto nečinné), a tím umožnilo rozvíjet trestnou
činnost A. K., prokuristy a ředitele Investiční společnosti v období od 1. 7. 1995 do 30. 5. 1996, který zpronevěřil majetek v Podílovém fondu. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a
zopakoval dokazování pro rozhodnutí ve věci podstatnými listinami. Vznik
Investiční společnosti a vydání podílových listů bylo povoleno rozhodnutím
Ministerstva financí dne 1. 11. 1994, Podílový fond vznikl ke dni 1. 3. 1995
dnem prvního prodeje podílových listů. Dne 22. 6. 1995 byla udělena prokura A. K., který zároveň uzavřel manažerskou smlouvu a s účinností ode dne 30. 6. 1995
nastoupil do Investiční společnosti jako její ředitel. V té době byl zároveň
jednatelem a majitelem společnosti 1. FSK, a.s. Dne 31. 7. 1995 uzavřel A. K. dohodu s Bankovním domem SKALA úvěrovou smlouvu, na základě které mu byl
poskytnut úvěr ve výši 38 milionů Kč ve prospěch 1. FSK. Zároveň vinkuloval
částku 40 milionů Kč uložených na dynamickém účtu Investiční společnosti k
zajištění poskytnutého úvěru. Jelikož úvěr nebyl splácen, převedl dne 12. 3. 1996 Bankovní dům SKALA ve svůj prospěch částku 38 milionů Kč.
V průběhu roku
1995 došlo k reklamní kampani a k uveřejňování novinových článků, ze kterých
bylo patrné, že 1. FSK je propojena s Investiční společností a jejím Podílovým
fondem. V březnu 1996 veřejně vystoupil v tisku A. K. a přiznal defraudaci
majetku Podílového fondu. Na základě tohoto veřejného přiznání nařídilo
Ministerstvo financí provedení kontroly, jejímž předmětem bylo prověření
dodržování zákona č. 248/1992 Sb. za období od vzniku společnosti do 11. 3. 1996. Kontrola byla provedena v době od 12. 3. 1996 do 20. 3. 1996. Bylo
zjištěno, že společnost je významně předlužena, a že došlo k porušení § 5 odst. 3 zák. č. 248/1992 Sb., kdy od vzniku Podílového fondu až do dne kontroly
nebyly nakoupeny z prostředků Podílového fondu žádné cenné papíry, Investiční
společnost neukládala všechny peněžní prostředky na zvláštní účty u bank, ale
ponechávala je v pokladně. Tím, že peněžní prostředky podílníků byly použity
jako záruka úvěru třetí osoby, byl porušen § 5 odst. 3 a § 14 odst. 3 zák. č. 248/1992 Sb. Další pochybení spočívalo v tom, že v době, kdy funkci depozitáře
vykonávala Komerční banka Praha, byl zřízen dynamický účet u Bankovního domu
SKALA, v rozporu s ust. § 14 odst. 1 zák. č. 248/1992 Sb. poskytla Investiční
společnost na základě komisionářské smlouvy ze dne 3. 7. 1995 1. FSK zálohu na
nákup cenných papírů ve výši 20 milionů Kč, dále byly poskytnuty na základě
smlouvy ze dne 5. 1. 1996 peněžní prostředky ve výši 50 milionů Kč, v rozporu
se zákonem bylo použito 40 milionů jako záruka úvěru poskytnutého 1. FSK atd. Komerční bance a bankovnímu domu SKALA byla uložena peněžitá pokuta ve výši 1
milion Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 8/98 ze dne 2. 10. 1998 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 145/98 ze dne
22. 3. 1999 byl A. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry a odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Výsledkem provedené kontroly bylo odnětí povolení ke vzniku investiční
společnosti ze dne 18. 6. 1996. Proti rozhodnutí o odnětí povolení podala
Investiční společnost rozklad, který byl rozhodnutím Ministerstva financí ze
dne 31. 1. 1997 zamítnut. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 3. 1997. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998 bylo rozhodnuto
o zrušení Investiční společnosti a nařízení likvidace. Usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 byl zjištěn úpadek Investiční společnosti a na
dlužníka byl prohlášen konkurs. Odvolací soud dospěl k závěru, že v žádném ze žalobci uvedeném případě
není dána příčinná souvislost mezi namítaným nesprávným úředním postupem
žalované a vznikem požadované škody. Dle odvolacího soudu musí být škoda
nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní
příčinou, nesmí jít o příčinu vedlejší, popřípadě příčinu zkoumanou jen v
obecné rovině. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí
škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. Předpokladem pro přiznání náhrady
škody tak musí být zjištění, že takový nesprávný úřední postup je jedinou či
převažující příčinou vzniku škody, což v předmětné věci ani při přijetí tvrzení
žalobců dovodit nelze. Je třeba také vyjít z požadavku adekvátnosti příčinné
souvislosti, tj. z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je
nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout,
že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kriteriem je
předvídatelnost škodního následku. V předmětném případě však byla výlučnou
příčinou vzniku škody protiprávní činnost A. K., neboť předmětná škoda vznikla
výlučně v důsledku defraudace. K jednotlivým nesprávným úředním postupům odvolací soud uvedl, že v
řízení o povolení vzniku Investiční společnosti se nemohlo jednat o
odpovědnostní titul spočívající v nesprávném úředním postupu, ale toliko ve
vydání nezákonného rozhodnutí, k jehož zrušení pro nezákonnost však nedošlo, a
tudíž ani nelze dovodit odpovědnost státu. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
1774/2008 na posuzovanou věc aplikovat nelze, neboť zde došlo k odnětí povolení
z důvodu nedostatků při hospodaření Investiční společnosti se svěřenými
investičními prostředky, tj. z důvodů vzniklých následně po jejím vzniku,
nikoliv z důvodu, že by povolení již od počátku bylo vydáno nezákonně. Mimo
jiné i zde jednoznačně chybí příčinná souvislost mezi vydáním uvedeného
povolení a vznikem škody na straně žalobců. K nedostatečnému výkonu dozoru nad činností Investiční společnosti a
Podílového fondu odvolací soud uvedl, že reklamní kampaň se nijak podstatně
nelišila od jiných známých reklamních kampaní té doby, slibujících nadprůměrnou
výhodnost investic, a neztotožnil se tedy s názorem žalobců, že rozsáhlá
reklamní kampaň měla být důvodem k zásahu Ministerstva financí. Ani skutečnost, že Investiční společnost neplnila svou povinnost zveřejňovat
zprávy o Podílovém fondu v obchodním věstníku, ani případné zjištění, že
investiční fond porušuje statut podílového fondu, nemohly být podnětem k
zahájení řízení, které by vyústilo k odnětí povolení.
Ministerstvo mělo jistě
reagovat na skutečnost, že Investiční společnost porušuje § 25 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb., avšak za situace, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že majetek
Investiční společnosti a Podílového fondu je defraudován činností A. K.,
uvedené pochybení rozhodně neodůvodňovalo odnětí povolení, či jiné rozhodnutí,
které by zabránilo vzniklé škodě. Nejednalo se totiž o natolik závažné
nedostatky v činnosti Investiční společnosti, resp. fondu. Byly tak dány důvody
maximálně pro přijetí mírnějšího opatření, např. pro výzvu k nápravě, která
však uvedené defraudaci nebyla sto zabránit. Důvodem pro postup Ministerstva financí směřující k odnětí povolení nebyly
podle názoru odvolacího soudu ani skutečnosti seznatelné z účetní rozvahy
Podílového fondu ke dni 30. 6. 1995, kterou Ministerstvo obdrželo dne 30. 9. 1995. Z této rozvahy bylo možné zjistit, že Investiční společnost finanční
prostředky nepoužívala ke koupi cenných papírů a neukládala je v plné výši na
zvláštní účty u banky a taktéž nenakupovala žádné podílové listy. Za situace,
kdy investiční společnost sama byla založena necelý jeden rok předtím a
podílové listy se prodávaly teprve od 1. 3. 1995, však sama skutečnost, že
dosud nebyly nakoupeny cenné papíry, bez dalšího shora uvedený postup
Ministerstva neodůvodňovala. Především však z této rozvahy nevyplynulo, že by
byl majetek Investiční společnosti a Podílového fondu defraudován, když v
období, jehož se tato rozvaha týkala, A. K. ve společnosti dosud prakticky
nepůsobil (prokuristou byl od 7. 7. 1995 a ředitelem od 30. 6. 1995). Lze se
domnívat, že zjištění ohledně defraudace majetku by bylo seznatelné až z účetní
závěrky, kterou bylo třeba zveřejnit do tří měsíců po plynutí roku, tj. do
konce března 2006 (správně však 1996, pozn. Nejvyššího soudu), čemuž však
předešel již počátkem března svým prohlášením A. K. Nelze taktéž přehlédnout,
že do 30. 6. 1995 žádný ze žalobců jako podílník dosud své finanční prostředky
do nákupu předmětných podílových listů nevložil. Odvolací soud tedy považuje za
správný závěr soudu I. stupně, že Ministerstvo mělo na nedostatky, které
signalizovala uvedená rozvaha reagovat, tento nesprávný úřední postup však není
v příčinné souvislosti se vznikem škody požadované žalobci. V poslední fázi dozoru, tj. po odejmutí povolení Investiční společnosti,
odvolací soud neshledal nesprávný úřední postup, neboť zákon žalované nedával
oprávnění v této fázi řízení ustanovit nuceného správce. Ani případné dřívější
jmenování likvidátora v období od 1. 3. 1997 do 18. 3. 1998 nemohlo zabránit
defraudaci peněžních prostředků, které společnost neměla. Názor žalobců, že
případný správný úřední postup po 10. 3. 1996 by vedl k dohledání a navrácení
alespoň části neoprávněně odčerpaného majetku z fondu, nelze označit jinak než
jako čistě spekulativní, nemající oporu v provedeném dokazování. Pro
neexistenci příčinné souvislosti nemůže být ani zde dána odpovědnost státu. Žalobcům je třeba přisvědčit v tom, že se jim před soudem I. stupně nedostalo
řádného poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., a přesto soud I.
stupně učinil závěr
o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního u nároku na náhradu škody a
ušlého zisku, jelikož však odvolací soud učinil závěr o neexistenci příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou, nebylo třeba se nadále
tímto pochybením soudu I. stupně zabývat. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu dovoláním,
jež považují za přípustné z důvodu rozporu závěrů odvolacího soudu s
judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nesprávné právní posouzení věci
spatřují v posouzení jednotlivých předpokladů pro založení odpovědnosti státu,
tj. nesprávného úředního postupu, příčinné souvislosti, a vzniku škody. K
nesprávnému úřednímu postupu státu žalobci namítají, že soudy v některých
pochybeních neshledaly nesprávný úřední postup a nesprávně vyhodnotily, jaká
adekvátní opatření měla žalovaná přijmout. K postupu žalované při udělování
povolení dovolatelé uvedli, že trvají na tom, že jde o nesprávný úřední postup,
a odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS
1774/2008. Již před vydáním povolení bylo patrné personální propojení žadatelů
se společností 1. FSK, v dalším odkázali dovolatelé na svá podání před soudy I.
a II. instance. Povolení tedy nemělo být vůbec vydáno. Dovolatelé také
nesouhlasí s tím, že zabránit škodě by bylo možné až na základě odejmutí
povolení dle ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb. Masivní
reklamní kampaň byla žalovanou tolerována v rozporu s ustanovením § 23 zák. č.
248/1992 Sb., proto nelze odpovědnost žalované vyloučit s odůvodněním, že se
reklamní kampaň nijak podstatně nelišila od jiných kampaní té doby. Soud se tím
vyhnul posuzování plnění povinností žalované dle ust. § 25 odst. 6 zák. č.
248/1992 Sb., jelikož se nezabýval otázkou finančních zdrojů Investičního fondu
na úhradu značných nákladů masivní reklamy. Závěr o řádném postupu žalované je
v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1963/2004, i s komentářovou literaturou. Soud nepřipustil nesprávný úřední
postup ani v tom, že žalovaná nekontrolovala zveřejňování zpráv 1x týdně v
obchodním věstníku a nereagovala ani na porušování Statutu fondu, s čímž
dovolatelé nesouhlasí. Odvolací soud rovněž nesprávně neshledal příčinnou
souvislost mezi tím, že žalovaná nereagovala na účetní závěrku, a škodou, když
dle dovolatelů naopak byla povinna předjímat možnost škodního následku. V této
souvislosti dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3.
2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004. Soud nesprávně uzavírá, že při posuzování
nesprávného úředního postupu je nutno vycházet ze skutečností, které byly
orgánu dozoru v té době objektivně známy, avšak pomíjí, že vědomost státu se
předjímá v míře, co vědět měla a mohla, pokud by svoji činnost vykonávala
řádně, nikoliv že něco nevěděla jen proto, že nečinila to, co činit měla.
Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem, ani případné včasné jmenování likvidátora
nemohlo zabránit defraudaci peněžních prostředků, neboť s nimi společnost v té
době již nedisponovala.
Dle dovolatelů měla opatření žalované spočívat v pokynu k řádnému publikování
povinných údajů Investičního fondu, v pokynu k uložení peněžní hotovosti na
účet depozitáře, a v pokynu, aby Investiční fond upustil od nepravdivé reklamy.
V případě nesplnění uvedených opatření pak bylo povinností žalované odebrat
Investičnímu fondu povolení, a tím by bylo možno zamezit škodě. Soud nevzal na
vědomí prokázanou skutečnost, že při jakékoliv dřívější prověrce u Investičního
fondu by byly shledány tytéž závady, pro které žalovaná následně povolení
odebrala. I udělení mírné sankce by mělo za následek podání vysvětlení, další
kontroly, odezvu v tisku apod. Nesprávný je závěr, že žalovaná má reagovat až
na signály přímo svědčící o případné zpronevěře majetku fondu, a že do té doby
nejde o nesprávný úřední postup. Nesprávné úřední postupy žalované v podstatné
míře předcházejí vlastnímu investování většiny či všech podílníků fondu.
Otázkou vzniku škody a ušlého zisku se pak odvolací soud vůbec
nezabýval. Dle dovolatelů však škoda způsobená zpronevěrou peněžních prostředků
vznikala po 1. 7. 1995 a narůstala v průběhu času přílivem nových investic od
podílníků až do 9. 3. 1996. Za otázku dosud neřešenou považují dovolatelé
otázku, zda lze po žalobcích požadovat ještě bližší břemeno tvrzení a důkazní,
pokud jde o přesnou výši majetku, o který se škoda nesnížila. Ušlým ziskem se
soud odmítl zabývat s tím, že žalobci neunesli břemeno tvrzení a břemeno
důkazní.
K otázce příčinné souvislosti dovolatelé namítají, že prvotně měl soud
postupovat podle teorie ochranného účelu, a teprve nelze-li jej konkrétně
určit, tak podle teorie adekvátnosti příčinné souvislosti, přitom nesouhlasí
ani s tím, jak soud aplikoval pravidla pro posuzování předvídatelnosti škodního
následku. Soud akceptoval přístup žalované k výkonu dozoru, který vychází z
presumpce řádnosti jednání investiční společnosti až do doby prokázání opaku, a
porušování různých povinností Investiční společnosti nevzal za relevantní,
ačkoli měl posuzovat předvídatelnost škodního následku, a postupovat podle
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05. Odbor kontroly
nad finančním trhem vznikl právě z důvodu, aby nedocházelo k újmě na majetku
kolektivních investorů, to znamená, že i defraudace byla obecně předvídatelná.
Soud měl tedy provést test kriteriem „optimálního“, tj. hypoteticky zkušeného
pozorovatele. Na otázku, zda byla nečinnost žalované podmínkou „conditio sine
qua non“ pro vznik škody nelze odpovědět tak, že škodu způsobil výlučně Ing. A.
K., neboť to by vylučovalo jakoukoliv odpovědnost dozorového orgánu. Pokud byla
defraudační činnost hlavního škůdce umožněna nečinností žalované, pak je
odpovědnost státu založena vždy. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za
rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1455/2007, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009, podle kterého pro odpovědnost státu postačuje, pokud mohlo být
potencionálně vzniku škody předejito. Podle dovolatelů by se jakékoliv opatření
žalované nutně projevilo v eliminaci vzniku škody či alespoň v jejím snížení.
Odvolací soud nezohlednil, že žalovaná byla povinna zahájit více samostatných
správních řízení s Investičním fondem, a proto ani nevzal v potaz jejich
působení jako vzájemných příčin ani jako příčin vzniku dalších následků. Dále
dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn.
25 Cdo 2101/2002, kde byla shledána odpovědnost za porušení zvláštní
povinnosti. Dle dovolatelů tíží stranu žalovanou břemeno důkazní, že škodě
nemohla zabránit. V řízení však nebylo prokazováno, že pokud by žalovaná své
povinnosti řádně plnila, že by škoda stejně vznikla, tj. že by Ing. A. K.
peníze stejně zpronevěřil ve stejném rozsahu, způsobu, a době.
Dovolatelé navrhli napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek
soudu prvního stupně, zrušit, a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na to, že nosným důvodem
zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu byla absence příčinné souvislosti. S
tímto názorem odvolacího soudu se žalovaná plně ztotožňuje. Otázka příčinné
souvislosti je pak otázkou skutkovou, a nikoliv právní. Odvolací soud správně
vymezil právní skutečnosti, mezi kterými je třeba vztah příčinné souvislosti
zjišťovat. Jako příčinu vzniku škody shledal odvolací soud defraudaci A. K. a
zabýval se otázkou, zda ministerstvo financí mohlo vzniku škody zabránit.
Dospěl k závěru, že žádné z žalobci tvrzených porušení povinnosti investiční
společnosti nemohlo vyvolat takový zásah orgánu státního dozoru, aby se
defraudaci prostředků podílového fondu zabránilo. Nemá tedy smysl zabývat se
otázkou, zda ministerstvo mělo dílčí nedostatky zjistit a reagovat na ně
určitým způsobem. Žalovaná dále setrvává na svém stanovisku, že řízení o
povolení k činnosti Investiční společnosti proběhlo v souladu se zákonem.
Žádosti o vydání povolení bylo vyhověno na základě právního nároku. Toto
rozhodnutí pak nebylo ani zrušeno. Masivní reklamní kampaň pak nepředstavovala
žádné porušení právních předpisů ze strany investiční společnosti. Dílčí
porušení zákona ze strany společnosti mohlo být spatřováno v občasném
nepublikování údajů o prodeji a odkupu podílových listů v Obchodním věstníku,
avšak to také nebyl důvod k zahájení kontroly, o odejmutí povolení nemluvě.
Žádná odpovídající výše základního kapitálu investiční společnosti nebyla
stanovena. Žalobci dále neprokázali, že by vznikla škoda v souvislosti s
okolnostmi jmenování likvidátora a likvidace, a že by v této souvislosti došlo
ze strany žalované k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
V doplnění svého vyjádření pak žalovaná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, v kterémžto případě dovolací soud
dovolání žalobců ve skutkově i právně obdobné věci odmítl.
Na vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu reagovali i dovolatelé, přičemž
uvedli, že proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost. Navrhli, aby
dovolací soud přerušil řízení o jejich dovolání a vyčkal rozhodnutí o uvedené
ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud ve smyslu posledního podání odvolatelů neshledal důvod pro
přerušení řízení a vyčkání rozhodnutí Ústavního soudu, a to především z důvodu
ekonomie řízení. Vyšel z úvahy, že důvody odmítnutí dovolání v obdobné věci
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012,
spočívají v aplikaci § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. přezkumu
přípustnosti dovolání, nikoliv v meritorním přezkumu správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu. Rozhodnutím o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost
nemůže být Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání v obdobné či
totožné věci vázán. Nejvyšší soud přitom neshledal prostor pro aplikaci § 20
odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, když z povahy věci rozhodnutí
o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost žádný právní názor ve smyslu výkladu
konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, na kterém mohl odvolací
soud své rozhodnutí založit a od něhož by bylo potřeba se v novém rozhodnutí
odchýlit, obsahovat nemůže.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o
situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy
tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Pokud jde o postup ministerstva, který vedl k vydání povolení k činnosti
Investiční společnosti, námitky dovolatelů směřující k této otázce přípustnost
dovolání nezakládají. Závěry odvolacího soudu nepředstavují jiné řešení ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídají judikatuře soudu dovolacího
(srov. výše odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013 a sp.
zn. 28 Cdo 2490/2012), pokud odvolací soud uvedl, že zde nemůže být dán vztah
příčinné souvislosti mezi postupem vedoucím k vydání povolení a vyvedením peněz
z fondu.
Rovněž jedná-li se o postup ministerstva po odnětí povolení vydaného podle § 8
zák. č. 248/1992 Sb., je řešení přijaté odvolacím soudem v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, když odvolací soud uzavřel, že žalovaná (resp.
Ministerstvo financí) po odebrání povolení ve smyslu § 37 odst. 1 písm. d) zák.
č. 248/1992 Sb. neměla povinnost ani oprávnění ustanovit správce majetku
investiční společnosti, resp. Fondu. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 2490/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Ani tato
námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky vzniku škody a ušlého zisku,
neboť na řešení těchto otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a proto
ani nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelé nesouhlasí se závěry soudu
prvního stupně, které však není dovolací soud oprávněn přezkoumávat. K otázce
prokazování ušlého zisku se ostatně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013.
Dovolání je však přípustné pro posouzení nesprávného úředního postupu žalované
spočívajícího v zanedbání dozoru nad Investiční společností a jejím Podílovým
fondem v době po vydání povolení ke vzniku podle § 8 zák. č. 248/1992 Sb.,
neboť ohledně uvedené otázky dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké
bylo po jeho rozhodnutí dosaženo v judikatuře soudu dovolacího, konkrétně v
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013. Základní otázkou v tomto
ohledu je, zda dozorové orgány porušily zákonem stanovené (dozorové) povinnosti
(nesprávný úřední postup), a zda v důsledku takového možného pochybení došlo ke
vzniku škody na straně dovolatelů, resp. zda jeho důsledkem bylo to, že nedošlo
k zabránění vzniku škody defraudací finančních prostředků ve fondu.
Za nesprávný úřední postup se považuje porušení pravidel předepsaných právními
normami pro počínání státního orgánu či jeho činnosti. Porušení právní
povinnosti stanovené předepsanými právními normami může spočívat buď v jednání
aktivním, anebo v opomenutí (nečinnosti), pokud existovala povinnost určitým
způsobem jednat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999,
sp. zn. 2 Cdon 804/96). Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 28. 3. 2006, sp.
zn. 25 Cdo 355/2004, uvedl, že disponovalo-li Ministerstvo financí informacemi
svědčícími o tom, že šlo o neobvyklý obchod, případně o jakýkoliv trestný čin,
mělo učinit potřebné kroky, které - byť samy o sobě nebyly způsobilé provedení
transakce zamezit - mohly vést v konečném důsledku k tomu, že by po zásahu
orgánů činných v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. Pokud tak
Ministerstvo v rozporu se zákonem stanovenými požadavky na jeho činnost
neučinilo, šlo o nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup může
představovat i souhrn dílčích pochybení či nedůsledností v postupu orgánu
státu, byť žádný z jednotlivých nedostatků sám o sobě nesprávným úředním
postupem není, lze-li uzavřít, že orgán státu nepostupoval důsledně tak, jak
měl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo
1455/2007). Úkolem žalobce je prokázat, že došlo k určitému skutku, z něhož je
dovozována odpovědnost žalované. Posouzení, zda prokázaný skutek představuje
porušení pravidel předepsaných právními normami, je pak posouzením právním, jež
náleží soudu.
Zanedbání dozoru žalované mělo v daném případě spočívat v několika
skutečnostech, zejména v tom, že:
1. masivní reklamní kampaň byla žalovanou tolerována v rozporu s ustanovením §
23 zák. č. 248/1992 Sb. a s ustanovením § 25 odst. 6 zák. č. 248/1992 Sb.,
neboť žalovaná nezjišťovala, zda má Investiční fond dostatek finančních zdrojů
na úhradu značných nákladů masivní reklamy;
2. žalovaná nekontrolovala zveřejňování zpráv 1x týdně v obchodním věstníku a
ani nereagovala na porušování statutu podílového fondu;
3. žalovaná nechala Investiční fond, aby držel 70 % majetku ve finanční
hotovosti, ač peněžní prostředky měly být uloženy v bance.
Odvolací soud k tvrzeným nesprávným úředním postupům žalované uvedl,
následující:
1. Rozsáhlá reklamní kampaň nebyla důvodem k zásahu dozorového orgánu státu,
tj. neshledal nesprávný úřední postup v nečinnosti žalované.
2. Žalovaná měla reagovat na skutečnost, že Investiční společnost porušuje § 25
odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb., tj. na porušování povinnosti zveřejňovat zprávy o
Podílovém fondu v obchodním věstníku a na porušování statutu podílového fondu,
jinými slovy řečeno, shledal nesprávný úřední postup žalované. Dále však
odvolací soud uzavřel, že uvedené pochybení Investiční společnosti
neodůvodňovalo takový postup žalované, který by byl způsobilý zabránit vzniklé
škodě, neboť by za těchto okolností byly dány důvody maximálně pro přijetí
mírnějšího opatření, tj. např. pro výzvu k nápravě, nikoliv pro odnětí povolení
či jiné rozhodnutí, které by bylo možné zpronevěření peněžních prostředků
zabránit. Nic nenasvědčovalo tomu, že je majetek zpronevěřován.
3. Z účetní rozvahy Podílového fondu zpracované ke dni 30. 6. 1995, jež
žalovaná obdržela dne 30. 9. 1995, bylo možné zjistit, že Investiční společnost
finanční prostředky nepoužívala ke koupi cenných papírů, nenakupovala žádné
podílové listy a neukládala peníze v plné výši na zvláštní účty u banky. Žalovaná měla na nedostatky, které signalizovala účetní rozvaha reagovat, na
druhou stranu, tato skutečnost sama o sobě neodůvodňovala postup žalované
směřující k odnětí povolení, neboť Investiční společnost byla založena necelý
rok předtím a podílové listy se prodávaly teprve od 1. 3. 1995. Nic
nenasvědčovalo tomu, že je majetek zpronevěřován. Přestože tedy mělo
Ministerstvo financí na nedostatky, které signalizovala účetní rozvaha
reagovat, není tento nesprávný úřední postup v příčinné souvislosti se vznikem
škody. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud shledal nesprávný úřední postup žalované
spočívající v naprosté nečinnosti v tom, že nereagovala na porušení § 25 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb. a na nedostatky v účetní rozvaze Podílového fondu,
nezabýval se však náležitě tím, jaká opatření ze strany žalované, která měla k
dispozici podle § 37 zák. č. 248/1992 Sb., mohla vést k zabránění odčerpání
peněžních prostředků z Podílového fondu, a tudíž i k zabránění vzniku škody
podílníků. Obecně dovolací soud považuje za důležité předeslat, že škoda byla způsobena
především a prvotně trestnou činností statutárního orgánu Investiční
společnosti, což ostatně žádná ze stran tohoto řízení nesporuje. Klíčovou
problematikou sporu mezi žalobci a žalovanou potom je, zda se orgán žalované
při výkonu dozoru nad činností Investiční společnosti, resp. Fondu, dopustil
takového nesprávného úředního postupu, který spočívá v tom, že nejednal
dostatečně rychle či nejednal vůbec, a nevyužil tak oprávnění svěřené mu
zákonem při finančním dohledu. Je rovněž třeba připustit, že orgány státního
dozoru pro daný případ v inkriminované době neměly ke své orientaci a práci
zcela podrobný zákonem předepsaný návod k postupu při výkonu dozoru, na což
bylo upozorňováno již v průběhu přijímání zák. č. 248/1992 Sb. Podle § 36 odst. 2 zák. č. 248/1992 Sb., „Při výkonu státního dozoru je
příslušný státní orgán povinen dohlížet na dodržování tohoto zákona a statutu
fondu, dbát na ochranu zájmů podílníků podílového fondu a akcionářů
investičního fondu a při zjištění nedostatků je oprávněn ukládat sankce podle §
37 tohoto zákona.“
Podle § 36 odst. 3 zák. č.
248/1992 Sb., „Při výkonu státního dozoru je
příslušný státní orgán oprávněn požadovat od investiční společnosti a
investičního fondu informace o jejich činnosti a o podílových fondech, které
investiční společnost spravuje, a to v rozsahu potřebném pro výkon státního
dozoru.“
Dovolací soud si je vědom toho, že se zde střetává požadavek, aby výkon
pravomocí dozorového orgánu nebyl liknavý a byl uplatněn tam, kde jsou k tomu
podmínky a kde hrozí poškození klientů nezodpovědným přístupem osob
nabízejících finanční služby, s požadavkem, aby státní orgány nepřekračovaly
meze svých pravomocí, a nezasahovaly tak nepřípustně do obchodních záležitostí
kontrolovaných subjektů (srov. např. rozsudek pátého senátu Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 31. 7. 2008, ve věci Družstevní záložna Pria a ostatní
proti České republice, stížnost č. 72034/01). Ze znění § 36 odst. 2 zák. č. 248/1992 Sb. zároveň vyplývá, že dozorový orgán nemá chránit jen veřejný zájem,
ale i přímo individuální zájmy jednotlivých investorů. „Otázkou však je, zda
dozorovému orgánu svěřená oprávnění (vedle toho, zda byla dostatečně využita)
jsou či byla způsobilá čelit úmyslné trestné činnosti nebo zda byla koncipována
spíše tak, že měla pouze určitými (relativně drobnými) korekturami napomáhat k
vytvoření a udržení zákonem předpokládaného prostředí.“ (viz. článek Petra
Vojtka: Základy odpovědnosti státu za škodu a jejich promítnutí do nedostatečné
dozorové činnosti, včetně regresních nároků, Právní rozhledy 16/2010, s. 571 a
násl.)
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, vyjádřil
názor, podle kterého nástroje, které měly příslušné orgány k dispozici při
výkonu dozoru nad investičními a podílovými fondy před 1. 7. 1996, nelze
hodnotit jako nedostatečné či neadekvátní ke zjištění a zabránění různých
protizákonných operací jednotlivých investičních společností či fondů. Orgány
dozoru byly oprávněny požadovat informace od investičních společností a
investičních fondů o jejich činnosti a o podílových fondech, které investiční
společnosti spravovaly, a to v rozsahu potřebném pro výkon státního dozoru (§
36 odst. 3 zák. č. 248/1992 Sb.). Rozsah uvedeného oprávnění byl tedy nastaven
značně široce (viz i Dědič, J., Barák, J., Zákon o investičních společnostech a
investičních fondech. Komentář. Edice komentované zákony. SEVT, 1992, str. 148
a 149). Při zjištění nedostatků v činnosti investiční společnosti či investičního fondu
byl orgán státního dozoru oprávněn ukládat sankce vypočtené v § 37 odst. 1 a 2
zák. č. 248/1992 Sb. V případě § 37 odst. 1 zák. č. 248/1992 Sb. se jednalo o
odejmutí povolení uděleného podle § 8 zák. č. 248/1992 Sb., a to v případě
nedostatečné výše likvidních prostředků. V odstavci druhém § 37 zák. č. 248/1992 Sb. pak byly zakotveny celkem čtyři druhy sankcí (od uložení
povinnosti napravit zjištěné nedostatky až po odejmutí povolení uděleného podle
§ 8), a to v případě, že investiční společnost, fond či depozitář porušovali
povinnosti uvedené v tomto zákoně. K uložení sankcí v § 37 odst. 2 zák. č. 248/1992 Sb. měl podle § 37 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb.
orgán státního dozoru
dvouměsíční subjektivní a dvouletou objektivní lhůtu. V případě sankce podle §
37 odst. 1 zák. č. 248/1992 Sb. nebyla lhůta stanovena, avšak podle komentářové
literatury to znamenalo, že dozorový orgán měl konat bezodkladně (viz komentář
citovaný výše, str. 153). Dle dovolacího soudu se rovněž mělo jednat o dozor soustavný, založený na
analýze rizika, a nikoliv o dozor jednorázový, který by byl zahajován pouze na
základě vnějšího podnětu (srov. článek Jiřího Herczega: K odpovědnosti státu za
výkon správního dozoru nad kapitálovým trhem, Trestní právo 5/2004, s. 4 a
násl). Nelze tedy souhlasit s náhledem odvolacího soudu, že porušování
povinností ze strany Investiční společnosti a Podílového fondu neodůvodňovalo
přijetí přísnějších opatření proto, že nic nenasvědčovalo tomu, že je majetek
Investiční společnosti a Podílového fondu defraudován. Odvolací soud se zabýval toliko tím, zda žalobci tvrzené skutečnosti měly
vyvolat postup žalované (opatření) spočívající v odejmutí povolení podle § 37
odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb., nezabýval se však tím, zda by i mírnější
opatření mohla zabránit defraudaci peněžních prostředků. Dovolací soud je
přitom přesvědčen o tom, že defraudaci peněžních prostředků některých podílníků
(viz dále) mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného pozastavení
nakládání s majetkem v podílovém fondu ve smyslu § 37 odst. 3 písm. c) zák. č. 248/1992 Sb., ke které měla žalovaná přistoupit přinejmenším po předložení
zprávy o hospodaření Fondu dne 30. 9. 1995 (viz citovaný rozsudek sp. zn. 30
Cdo 82/2013). Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění
vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až
po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito
podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli
koupit, a škoda by jim proto nevznikla. Jestliže, jak bylo shora uvedeno, měl dohled ze strany Ministerstva financí nad
dodržováním zák. č. 248/1992 Sb. sloužit k ochraně zájmů podílníků podílového
fondu, je nepochybné, že selhání Ministerstva financí při tomto dohledu
představuje nesprávný úřední postup, v důsledku kterého mohly být zájmy
některých podílníků poškozeny a mohla jim tak vzniknout škoda, za kterou stát
odpovídá v režimu zák. č. 82/1998 Sb. Otázkou však zůstává, která porušení
zákona ze strany Fondu musela vést Ministerstvo financí k přijetí opatření v
podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje
podílových listů podle § 37 odst. 2 písm. c) zák. č. 248/1992 Sb., nebo v
podobě odejmutí povolení ke vzniku investičního fondu podle § 37 odst. 1 nebo
odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb., jež jediné byly způsobilé vzniku škody
zabránit. Dovolatelé tvrdili, že opatření žalované měla spočívat v pokynu k řádnému
publikování povinných údajů Investičního fondu, v pokynu k uložení peněžní
hotovosti na účet depozitáře, a v pokynu, aby Investiční fond upustil od
nepravdivé reklamy.
V případě nesplnění uvedených opatření pak bylo povinností
žalované odebrat Investičnímu fondu povolení, a tím by bylo možno zamezit
škodě. Tvrdí-li žalobci, že jiná dříve učiněná opatření ze strany žalované by byla
způsobilá zamezit vzniklé škodě, musí tato svá tvrzení prokázat, a v tomto
směru je třeba žalobce o jejich procesních právech poučit podle § 118a odst. 3
o. s. ř. (blíže k této otázce viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
82/2013, str. 18). Z dosud prokázaných skutečností nelze stanovit, zda nesprávný úřední postup na
straně žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobců,
tedy zda žalovaná byla povinna přijmout v důsledku některého konkrétního
pochybení Investiční společnosti opatření podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. c) nebo d), jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se
posléze stali podílníky Fondu. Z dosud prokázaných skutečností nelze ani stanovit rozhodné datum, ke kterému
nejpozději mělo ze strany Ministerstva financí případně dojít k přijetí
opatření podle § 37 odst. 2 písm. c) nebo d) zák. č. 248/1992 Sb., jež by
zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se po daném datu stali
podílníky Fondu. Ke stanovení rozhodného okamžiku je třeba nejprve určit, na
základě k návrhu žalobců případně doplněného dokazování, která skutečnost
musela vést Ministerstvo financí k přijetí uvedených opatření, a následně
určit, do kdy mělo Ministerstvo financí k přijetí zmíněných opatření
přistoupit, když se tak přinejmenším mělo stát ve lhůtě stanovené v § 37 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb. Závěr odvolacího soudu o tom, že rozsáhlá reklamní kampaň nebyla důvodem k
zásahu dozorového orgánu státu s odůvodněním, že se nijak podstatně nelišila od
jiných reklamních kampaní té doby, slibujících nadprůměrnou výhodnost investic,
nepovažuje dovolací soud za správný, neboť chování jiných subjektů nabízejících
finanční služby v dané době nemůže být liberačním důvodem pro odpovědnost státu
za nesprávný úřední postup. V otázce procesních povinností účastníků řízení co do břemene tvrzení a břemene
důkazního lze dovolatele odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012. Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky příčinné souvislosti, neboť tato
otázka byla odvolacím soudem vyřešena nedostatečně a tudíž v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s v mezidobí přijatým rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013. Existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním (odpovědnostním
titulem státu) a vzniklou škodou je nezbytná bez ohledu na to, zda jde o
odpovědnost založenou na zavinění či o odpovědnost objektivní, přičemž
příčinnou souvislost je třeba vždy prokázat. Rozhodující je věcná souvislost
příčiny a následku, zatímco časová souvislost napomáhá při posuzování
souvislosti věcné, není však sama o sobě rozhodující. Existuje-li ve vztahu ke
škodě několik relevantních příčin, je třeba zjistit a vyhodnotit jejich vliv a
odstupňování (gradaci) ve vztahu k následku (škodě).
Příčinná souvislost je
dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a
zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Příčinnou souvislost nelze
např. vylučovat jen z toho důvodu, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již
stávající nepříznivý stav. Protiprávní úkon však nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, že je
jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém výsledku, a to příčinou
důležitou, podstatnou a značnou. „Rozhodující je, zda - nebýt této skutečnosti
- ke škodě by nedošlo, nebo naopak, zda by škodlivý následek nastal i bez této
skutečnosti. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více
skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna
skutečnost vylučuje jinou. Zásadně je třeba vycházet z toho, že každé jednání
či opomenutí, bez něhož by následek nenastal, neztrácí svůj charakter příčiny
jen proto, že k němu přistoupí další okolnost, jež při vzniku škody
spolupůsobí. Podstatné je, zda toto jednání zůstává tou skutečností, bez níž by
ke škodlivému následku nedošlo, nebo zda nová skutečnost působí jako výlučná
příčina, která – bez ohledu na původní okolnosti – samostatně způsobila
následek. V takovém případě došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi vznikem
škody a původními okolnostmi.“ (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, s. 1206). „O škodu způsobenou více škůdci ve smyslu § 438 jde
nejen v případě společného, vzájemně dohodnutého či koordinovaného jednání více
osob (...), ale i v případech na sobě vzájemně nezávislého jednání více osob,
jež ve svém výsledku vedlo ke vzniku jedné a téže škody (souběžné zavinění). Samozřejmým předpokladem je vztah příčinné souvislosti mezi jednáním či
opomenutím každého z nich a škodlivým následkem, za nějž je požadována
náhrada.“ (tamtéž s. 1270). Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uvedl, že
všechny vzájemně související příčiny nemusí být stejně významné, obecné soudy
jsou však povinny řádně odůvodnit existenci či absenci příčinné souvislosti
mezi jednáním potenciálního škůdce a vzniklou škodou. „Základní obsahovou
náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o
kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně
nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. (...) Řešení
této otázky přináší jednak teorie ochranného účelu a jednak teorie adekvátnosti
kausálního nexu.“ (blíže k oběma teoriím viz citované rozhodnutí Ústavního
soudu). Odvolací soud vyšel z teorie adekvátnosti příčinné souvislosti, kterou však na
tento konkrétní případ blíže neaplikoval, a rovnou uzavřel, že v předmětném
případě byla výlučnou příčinou vzniku škody protiprávní činnost Ing. A. K. Přestože tedy mělo Ministerstvo financí reagovat na nedostatky v povinnosti
zveřejňovat zprávy o podílovém fondu v obchodním věstníku a na nedostatky,
které signalizovala uvedená rozvaha, není tento nesprávný úřední postup v
příčinné souvislosti se vznikem škody.
Takový závěr odvolacího soudu je však co
do hodnocení právně podstatných a nepodstatných příčin vzniku škody
nedostatečný, a tudíž nesprávný. Odpovědnost státu nelze vyloučit pouhým
poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem
posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost
pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému, žalobci v tomto
řízení uplatněný nárok je tedy jejich dispozitivním projevem realizace možnosti
vyplývající z § 438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba nalézt, zda jimi vybraný
žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu jim (nepochybně)
vzniklou svým nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o
skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnosti případných
jiných škůdců, a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu
k žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na
vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném poměru, zde je však tvrzeno, že
žalovaný je jedním z nich. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení splnění předpokladů
odpovědnosti státu podle zák. č. 82/1998 Sb. neúplné a nesprávné, postupoval
dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího
soudu, včetně závislých výroků, zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku
odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, když ve věci bude
nadto nutno provádět další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle stejného
ustanovení i rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu vrátil věc
podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr.
František Ištvánek
předseda senátu