ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobců a) J. K., b) O. B., a c) I. L., žalobce a) a c) zastoupeni Mgr. Davidem
Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 615/6, a žalobkyně b)
zastoupena Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně,
Bolzanova 461/5, proti žalovené žalované České republice – Ministerstvu vnitra,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 190/2010, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014, č. j. 20 Co
267/2014-117, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobci se žalobou domáhali po žalované omluvy a zaplacení
zadostiučinění ve výši 50 000 Kč každému ze žalobců s tím, že se všichni
žalobci dne 12. 9. 2009 zúčastnili poklidného spontánního shromáždění na
podporu myšlenky squattingu. Okolo 21.30 hodin speciální pořádková jednotka bez
jakékoliv předchozí výzvy či varování přehradila ulici za jejich zády, čímž byl
znemožněn odchod z místa. Následně byli žalobci i s dalšími zúčastněnými
zajištěni, přičemž s nimi policisté zacházeli velmi hrubě, včetně vulgárního
nadávání. Žalobci a) a c) byli přinuceni lehnout si na zem a žalobkyně b) byla
donucena stát zhruba 2 hodiny u zdi s rukama nad hlavou. Později byli všichni
zajištění naloženi do policejních vozů, kde museli strávit delší dobu ve
vydýchaném vzduchu. Později byli odvedeni do cel, v nichž panovaly nehygienické
podmínky, cely byly v rozporu s normami přeplněny a žádostem o využití toalet
bylo vyhovováno se značným zpožděním. Vybavení cel vylučovalo možnost spánku a
zajištěným nebyla poskytnuta přikrývka. Za celou dobu trvání zajištění žalobci
dostali dva krajíce oschlého chleba. Pro zajištění žalobců nebyl dán žádný
důvod, postup policie při omezení svobody žalobců byl nepřiměřený a v průběhu
zajištění žalobců a jejich pobytu v cele byla porušována jejich zákonná práva
jako osob omezených na svobodě, konkrétně právo na vyrozumění osoby blízké.
Jednáním státních orgánů bylo protiprávním způsobem zasaženo do několika
základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Žalobcům
tak vznikla závažná nemajetková újma.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a vznesla námitku promlčení.
Ředitelka Obvodního ředitelství policie Praha II. se omluvila žalobci a) za
neoprávněné připoutání k tyči a žalobkyni b) za neposkytnutí informace o
předpokládaném úředním postupu v její věci, nucení stát čelem ke zdi s rukama
nad hlavou, ačkoliv pro to neexistoval žádný zákonný důvod, umístění do cely s
větším počtem osob, neposkytnutí dostatečného oděvu a stravy při pobytu v cele,
nezdvořilé chování příslušníka policie na místním oddělení Smíchov. Dopisem ze
dne 15. 10. 2010 adresovaným zástupkyni žalobců se ředitelka Obvodního
ředitelství policie Praha II. omluvila žalobci a) a žalobkyni c) za nesprávný
úřední postup spočívající v přeplněnosti cely a neposkytnutí adekvátní stravy.
Prokázaná pochybení policie byla odčiněna samotným konstatováním porušení práva
a shora uvedenými omluvami.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 10. 2013, č. j. 10 C
190/2010-104, zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná bylo povinna
zaslat každému ze žalobců písemnou omluvu v následujícím znění: „Vážený pane
K./ vážená paní B./ vážená paní L., ve dnech 12. a 13. září 2009 příslušníci
Policie České republiky protiprávně zasáhli do Vašich základních práv a svobod
a osobnostních práv, především do práva na osobní svobodu a zachování lidské
důstojnosti. Za zásah do Vašich práv se Vám tímto hluboce omlouváme.“ (výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 20 Co
267/2014-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
5. Soudy vyšly ze skutkového zjištění, že se žalobci dne 12. 9. 2009
zúčastnili akce na podporu squatterů, ve večerních hodinách byli zadrženi a
propuštěni byli dne 13. 9. 2009. Dopisem ze dne 11. 3. 2010, který byl žalované
doručen dne 16. 3. 2010, žalobci uplatnili nárok na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem. Dopisy ze dne 14. 9.
2010 žalovaná nároky žalobců odmítla.
6. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací s oporou o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněný pod
číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní (dále též jako „R 72/2013“), shledal nárok žalobců na omluvu za
promlčený. Odvolací soud neshledal žalovanou vznesenou námitku promlčení za
rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, neboť žalobcům ve včasném uplatnění nároku nebránila žádná
překážka. Otázka, zda nárok na omluvu podléhá promlčení, nebyla dříve řešena
sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu. K vyřešení došlo teprve ve zmíněném
rozsudku R 72/2013, kde Nejvyšší soud dovodil, že se podle § 32 odst. 3 zákona
č. 82/1998 Sb., promlčuje i nárok na náhradu nebo zadostiučinění nemajetkové
újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy.
Účelem institutu promlčení je vést věřitele k tomu, aby uplatnil své právo bez
zbytečného otálení v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt a zamezit i z
hlediska ochrany dlužníka a právní jistoty existenci dlouhodobě nevypořádaným
právním vztahům. Námitku promlčení lze za rozpornou s dobrými mravy posoudit
jen výjimečně v případě, kdy by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka,
který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku
na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s charakterem uplatňovaného práva a důvody jeho včasného neuplatnění.
Žalobci za absence na daný případ dopadající judikatury nemohli spoléhat na to,
že se jejich nárok na omluvu nepromlčuje a nemohou se v tomto směru dovolávat
mylného právního závěru odvolacího soudu v předchozím rozhodnutí.
7. Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť dřívější rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 10. 2011, č. j. 10 C 190/2009-29, jímž byla žaloba
zamítnuta v celém rozsahu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2012,
č. j. 20 Co 64/2012-48, potvrdil ve výroku o věci samé ohledně zamítnutí
žalobního návrhu, aby byla žalovaná povinna zaplatit každému ze žalobců částku
ve výši 50 000 Kč (výrok I. dřívějšího rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku
o věci samé ohledně zamítnutí žalobního návrhu, aby byla žalovaná povinna
zaslat každému ze žalobců omluvu tam uvedenou, a ve výroku o nákladech řízení
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. dřívějšího
rozsudku odvolacího soudu).
8. Proti výroku I. dřívějšího rozsudku podanou ústavní stížnost a s ní
spojený návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci [žalobce a) a c)
společně a žalobkyně b) samostatně] dovolání, jež jsou po obsahové stránce
totožná. Žalobci (dále též jako „dovolatelé“) podávají dovolání z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
přípustnost dovolání shledávají v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
10. Dovolacímu soudu je konkrétně předkládána otázka, zda může být právo
na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv ze strany státu ve
formě omluvy posouzeno jako promlčené za situace, kdy v době podání žaloby byla
ustálená judikatura taková, že nárok na omluvu se nepromlčuje, respektive zda
námitka promlčení v tomto případě nemá být posouzena jako rozporná s dobrými
mravy. Dovolatelé též poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2819/2009, ve kterém je řešena problematika obdobná a od
jehož závěrů se odvolací soud odchyluje.
11. Dovolatelé rozporují názor odvolacího soudu, dle nějž dovolatelé
nemohli při absenci na daný případ dopadající judikatury spoléhat na to, že se
jejich nárok na omluvu nepromlčuje a nemohou se v tomto směru dovolávat mylného
právního závěru odvolacího soudu v předchozím rozhodnutí. Dle dovolatelů je
pravdou, že se Nejvyšší soud zabýval otázkou promlčení nároku na omluvu až v
průběhu řízení. Předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však dlouhou dobu
vycházela z předpokladu, že osobnostní práva vzniklá postižené osobě
neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou nepromlčitelná, přičemž takovým
právem je i právo na náhradu nemajetkové újmy. V této souvislosti dovolatelé
zmiňují rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003,
a ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 744/2007. Obecně platilo, že právo na
náhradu nemajetkové újmy (a to v jakékoliv podobě) představuje nepromlčitelný
nárok. Zlom nastal v souvislosti s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo
3161/2008. Uvedené rozhodnutí se však vztahovalo pouze na promlčení práva na
náhradu nemajetkové újmy v penězích, jakožto specifické formy zadostiučinění
poskytované za vzniklou nemajetkovou újmu. Jiným formám zadostiučinění se
předmětný rozsudek nevěnoval. Z toho vyplývá, že pro omluvu, případně jiné
formy morální satisfakce, s výjimkou satisfakce peněžité, nadále platilo, že
jsou nepromlčitelné. Tak tomu bylo až do přijetí dalšího zlomového rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, jehož právní
závěr byl převzat do stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 (pozn. žalobce má zřejmě na mysli
skutečnost, že rozsudek R 72/2013, byl na zasedání občanskoprávního kolegia
přijat k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a byla takto
odstraněna dvoukolejnost promlčení nároků na náhradu nemajetkové újmy.
Dovolatelé tvrdí, že v době podání žaloby byli v důvěře ve výklad práva, k
čemuž je nutné přihlížet. V této souvislosti dovolatelé odkazují na nálezy
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, ze dne 23. 1. 2008,
sp. zn. I. ÚS 520/06, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2822/07, a ze dne 31.
8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09.
12. Závěrem dovolatelé uvádějí, že se ve věci jedná o mimořádně závažný
zásah do osobnostních práv, neboť se jedná o policejní násilí a zneužití moci
policie, pročež ve věci bylo třeba postupovat obzvláště citlivě a posoudit
námitku promlčení jako nedůvodnou a rozpornou s dobrými mravy.
13. Žalovaná se k podaným dovoláním vyjádřila tak, že argumentace
žalobců je účelová a byla již vznesena v rámci odvolacího řízení. Žalovaná se
ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a namítá nepřípustnost dovolání, neboť
otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu,
byla již vyřešena v rozsudku R 72/2013.
III. Formální náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění
podmínky stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje též náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky souladu námitky
promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v podobě omluvy uplatněného v
době, kdy neexistovala judikatura Nejvyššího soudu k § 32 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
18. Dovolací soud pro úplnost dodává, že nelze příjmout argumentaci, již
ve svém vyjádření uvedla žalovaná. Skutečnost, že Nejvyšší soud v rozsudku R
72/2013 uvedl, že se podle § 32 odst. 3 OdpŠk promlčuje i nárok na náhradu
nemajetkové újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva
nebo omluvy, a že na vyjádřeném právním názoru rozhodnutí odvolacího soudu
(též) spočívá, není dovolateli rozporována. Promlčitelnost nároku sama o sobě
ovšem neznamená, že námitka promlčení nemůže být posouzena za vznesenou v
rozporu s dobrými mravy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997,
sp. zn. II. ÚS 309/95). Na posouzení mravnosti námitky promlčení rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá taktéž. S názorem žalované, že by dovolání neměla být
shledána přípustnými, nelze souhlasit.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
20. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
21. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
22. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o
vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala
právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li
nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a
třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než
za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu
došlo.
23. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění
nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po
dobu 6 měsíců.
24. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen jako „obč. zák.“), výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
25. Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby
stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního
práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže
však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Právo oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2569/2015). Účelem promlčení je jednak
stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv
(pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů
vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti ze
strany soudů). Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní
jistoty existenci dlouhotrvajících občanskoprávních subjektivních práv a jim
odpovídajících právních povinností (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
26. Dovolací soud v R 72/2013 dospěl k závěru, že se podle § 32 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb. promlčuje i nárok na náhradu nemajetkové újmy osobní
povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy.
27. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09,
vyplývá, že za situace změny judikatury v tom ohledu, že nárok na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podléhá promlčení, by měly obecné soudy otázku
promlčení daného práva v řízeních zahájených před vydáním (resp. publikací)
rozhodnutí s nově judikatorně přijatými názory, posuzovat případ od případu
velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky
promlčení neodporuje dobrým mravům.
28. Dobrými mravy rozumí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák. souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám
zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu,
neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se
podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení
uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka
právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní
normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez
významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v
souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované
rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s
dobrými mravy (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O
jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem
nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku
dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení
tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
29. Nejvyšší soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2819/2009, že ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak
předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text
relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad
takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu
interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm
spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno
vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí, že změna dlouhodobé právní
praxe nebo soudní judikatury za nezměněného stavu právních předpisů může nastat
jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem
chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně. […] Ústavní
soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné
vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti
mohou být […] značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné
za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti
daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora
vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky
promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS
309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského
zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i
pro výkon práva vznést námitku promlčení. Možnost rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky
promlčení může být (zcela výjimečně) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně
poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu
poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů,
z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je podle Ústavního soudu ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem,
skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního
právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9.
2005 […] uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky
promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy
uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil.“
30. Jak bylo uvedeno výše, obecně má institut promlčení stimulovat
věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv, jednak čelit tomu,
aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu
donucujícímu zákroku. V poměrech nároků na náhradu nemajetkových újem poměrně
krátká promlčecí doba dle § 32 odst. 3 OdpŠk odpovídá skutečnosti, že taková
újma je pociťována intenzivně v okamžiku jejího působení a v důsledku plynutí
času se její intenzita snižuje a klesá v zásadě též efektivita prostředků
odčinění. Lze též konstatovat, že se jedná o újmu individuálně pociťovanou, a
tedy obtížně z vnějšku zkoumatelnou či kvantifikovatelnou. Pociťuje-li
poškozená osoba, že jí byla způsobena újma hodná odškodnění, lze po ní
požadovat, aby tak činila v době velmi blízké újmě působící skutečnosti.
31. Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy,
judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8.
2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) vyžaduje, aby
účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné
uplynutí této doby. Judikatura v této souvislosti pojem zavinění (resp.
nezavinění) neužívá ve stejném smyslu jako ustanovení obč. zák. ve vztahu k
odpovědnosti za škodu. Jelikož je prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.
zajišťován soulad jednání s obecnými morálními zásadami a toto ustanovení je
též normativním instrumentem, skrze který jsou obecné soudy povinny nechat
proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace
podústavního práva, je v tomto smyslu třeba vykládat též sousloví „nezavinění
marného uplynutí promlčecí doby“ užívané judikaturou. Uplynutí promlčecí doby
je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy
účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti
věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak
důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo
uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné
(ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku
spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp.
zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30
Cdo 21/2010). Jak vyplývá mimo jiné z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2819/2009, uplynutí promlčecí doby rovněž
není považováno za zaviněné účastníkem, který jednal (resp. včas nejednal),
neboť byl v důvěře v určitý zákon či jeho trvající výklad.
32. Dovolací soud má za to, že omluva je projevem slušnosti, a stát,
způsobí-li újmu, by se za ni měl omluvit i nad rámec výslovného požadavku
poškozeného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn.
30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Má-li být stát určitým etalonem
chování svých občanů, jeví se být nezbytným, aby námitku promlčení nároku na
náhradu nemajetkové újmy osobní povahy v podobě poskytnutí omluvy vznášel z
důvodů důležitých, jež odpovídají smyslu a účelu promlčení. Uvedené by mělo
platit tím spíše v projednávané věci, kde již stát uznal, že z jeho strany k
určitým pochybením došlo, a jedná se o újmu působící událost, jež je občany
vnímána jako významná dysfunkce státu (zde nepřiměřený zásah policejních
orgánů). Na stranu druhou je třeba přihlížet též ke skutečnosti, že činnost
státu by měla být mimo jiného efektivní, vykonávaná nestranně a ve veřejném
zájmu. Významné důvody pro vznesení námitky promlčení nároku na náhradu
nemajetkové újmy osobní povahy v podobě poskytnutí omluvy ze strany státu tak
lze příkladmo shledat v případech, kdy lze mít za to, že se v důsledku
omeškání na straně poškozeného stalo projednání věci neefektivním, neboť se
ztížily možnosti dokazování, nelze již předpokládat, že by omluva mohla účinně
kompenzovat újmu, nebo bude možná pochybnost, zda škodná událost je výlučnou
příčinou tvrzené újmy.
33. S přihlédnutím k výše uvedenému, tj. zejména k charakteru
uplatňovaného práva, dospěl dovolací soud k závěru, že pokud by marné uplynutí
promlčecí doby nebylo možné považovat za zaviněné ze strany dovolatelů, bylo by
na místě aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. a v něm obsažený korektiv dobrých
mravů.
34. Dovolatelé tvrdí, že zmeškali nárok uplatnit v promlčecí době, neboť
se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v
jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen
až v rozsudku R 72/2013, tedy až po okamžiku, kdy nárok soudně uplatnili. V
dovolání je tvrzeno, že nejedná-li se o situaci stejnou, jako ve věci řešené
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2819/2009, jedná
se přinejmenším o situaci obdobnou.
35. Dovolací soud shora uvedené argumentaci přisvědčit nemůže. Je
pravdou, že v poměrech obč. zák. byl dlouhodobě zastáván právní názor, že nárok
na náhradu nemajetkové újmy promlčení nepodléhá, a že byl tento právní názor
překonán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo
3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Skutečnost, že dřívější ustálené
právní názory vyvolávají u účastníků důvěru a ovlivňují jejich jednání, a tedy
že přehodnocení těchto názorů znamená závažný zásah do právní jistoty
účastníků, Nejvyšší soud zohlednil např. právě v rozsudku ze dne 23. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2819/2009. V nyní projednávané věci se ovšem okolnosti liší,
neboť změna byla vnesena zákonem č. 160/2006 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 27.
4. 2006, a kterým byla do OdpŠk vložena úprava odpovědnosti státu a územních
celků v samostatné působnosti za nemajetkovou újmu. Současně bylo upraveno též
promlčení nároku na náhradu uvedené újmy, přičemž rozsudek R 72/2013 poskytl
toliko výklad této speciální právní normy; nelze tedy hovořit o incidentní
retrospektivě.
36. V obecnosti lze příjmout, že účastníci mohou mít určitou důvěru v
to, že výklad nové speciální právní úpravy bude probíhat dle tendencí
interpretace starší obecné právní normy. Dovolací soud též nepřehlédl, že k
výkladu právní normy, v jehož důvěře měli dovolatelé jednat, se přiklonil též
odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 20 Co 64/2012-48. Je
tedy možné přijmout, že v době před vydáním rozsudku R 72/2013 mohly i osoby
práva znalé interpetovat § 32 odst. 3 OdpŠk jako neaplikovatelný na nároky na
náhrady nemajetkových újem v podobě omluvy. Na stranu druhou (a je tak uvedeno
též v rozsudku R 72/2013) ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk je relativně jasné.
Uvedené svědčí o tom, že dovolatelé v době uplatnění svých nároků mohli být v
pochybnostech o výkladu právní normy. Za takových okolností ovšem měli jednat
obezřetně, nikoliv spoléhat na pro ně příznivější výklad právní normy.
Dovolatelé nepoukázali na žádnou překážku, která by jim bránila v tom, aby
jednali v souladu s pro ně méně vyhovujícím výkladem normy, který se později (v
rozsudku R 72/2013) ukázal též jako správným. Okolnosti při uplatnění nároku,
kdy žádost dovolatelů o poskytnutí zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a v podobě
omluvy byla žalované doručena dne 16. 3. 2010 dopisem ze dne 11. 3. 2010
(přičemž promlčecí doba uplynula dne 14. 3. 2010), naopak ukazují na
skutečnost, že dovolatelé mohli nárok uplatnit včas. Dovolací soud se tedy
ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, že marné uplynutí promlčecí doby
zavinili výlučně dovolatelé.
37. Jak vyplývá z výše uvedeného, považuje dovolací soud podání námitky
promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v podobě omluvy za postup nikoliv
zcela vhodný a odpovídající postavení státu jakožto subjektu sui generis,
založeného na úctě k právům člověka a občana. Na stranu druhou, k marnému
uplynutí promlčecí doby došlo výlučně v důsledku jednání dovolatelů, které lze
označit přinejmenším za nedostatečně obezřetné. Tvrdosti, jež je důsledkem
promlčení nároku, se dovolatelé mohli vyvarovat, a vznesení námitky promlčení
proto nelze považovat za výkon práva příčící se dobrým mravům.
38. Dovolací soud neshledal vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
39. Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud proto dovolání
žalobců podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
40. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení
zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů.
Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI.
zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
41. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu