30 Cdo 2819/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně I. Č., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem
v Brně, Bolzanova č. 5, proti žalované Městské nemocnici Ostrava, se sídlem v
Ostravě 1, Nemocniční č. 20, IČO 00635162, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova ul. č. 26, o ochranu osobnosti, vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 187/2005, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co
13/2008-109, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co
13/2008-109, se ve výrocích označených II. až V. zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. října 2007, č.j. 23 C 187/2005-55,
uložil žalované zaslat žalobkyni omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku
tohoto rozhodnutí (výrok I.) a zaplatit jí z titulu náhrady nemajetkové újmy v
penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) částku 500.000,- Kč (výrok II.); žalobu na zaplacení dalších 500.000,-
Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
placených státem (výroky IV. a V.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008,
č.j. 1 Co 13/2008-109, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil,
zatímco ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila
žalobkyni částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích,
zamítl; výroky III. až V. rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho závěrem, že sterilizace je závažným zásahem do života
ženy i její rodiny. Velmi podrobně a přiléhavě pak rozvedl na případech
romských žen i celospolečenské a ústavněprávní aspekty tohoto problému. S
ohledem na prokázaný zásah do osobnostních práv žalobkyně dospěl k závěru, že
je namístě přisouzení morální satisfakce ve formě omluvy žalobkyni.
Odvolací soud se však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
něhož se nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje. Uvedl, že na
rozdíl od práva na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, promlčuje se právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích v obecné tříleté promlčecí době (§ 101
o.z.). Jestliže v dané věci vznikla nemajetková újma dne 7. července 1997,
avšak žaloba byla podána až dne 21. listopadu 2005, stalo se tak po uplynutí
promlčecí lhůty. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou v řízení před soudem
prvního stupně proto odvolací soud označil za důvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 24. února 2009,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to do výroku II. ve věci samé) podala
žalobkyně dne 24. dubna 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
tj. vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má především za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
důvodnost námitky promlčení pro tento případ, stejně jako závěr, zda uplatněná
námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto, aby dovolací
soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil v dotčené části a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání
žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v
napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Je skutečností, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn.
30 Cdo 1542/2003 (resp. v dalších rozhodnutích tohoto soudu), bylo judikováno,
že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva
na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se
nepromlčuje. Poté ovšem došlo ke změně judikatorní situace mimo jiné v
souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu
č. 7/2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a
relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti
fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku,
a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se
uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v
závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování
žalovaného.
Důvodem změny rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby v této části
bylo, že v souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku s posledně
uvedeným názorem ztotožnil a při svém rozhodování (ostatně i v souladu se svou
předchozí rozhodovací praxí) ve věci samé z něj vyšel. K vyloženému právnímu
závěru dovolací soud v posuzované věci přihlédl i při svém rozhodování o tomto
dovolání a pro stručnost na něj odkazuje.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že akceptace námitky promlčení uplatněné
žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR, je ohrožením zásady
právní jistoty účastníků řízení, která patří mezi základní principy právního
státu, poukazuje dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2009
III. ÚS 2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo vyloženo, že ke znakům právního
státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip
ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v
článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu obsahuje s ním
rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v
určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán.
Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo
fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale
zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci,
včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních
úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů,
přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní
jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní
situace. Platí, že změna dlouhodobé právní praxe nebo soudní judikatury za
nezměněného stavu právních předpisů může nastat jen ze závažných a
principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v
žádném případě se však tak nesmí dít svévolně.
Jak vyplývá z předchozího výkladu, ke změně judikatury Nejvyššího soudu ČR
týkající se otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích,
došlo právě z důvodů, které má na mysli Ústavní soud.
V souvislosti s otázkou odůvodněnosti další námitky žalobkyně, pokud se
vztahuje k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., lze poukázat na to, že
ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je
nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu,
které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické
okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to
však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro
spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině
jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého -
podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení
spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud
zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém
uvedl: „Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v
rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.
Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura
obecných soudů. Uplatnění námitky promlčení může být (zcela výjimečně) výkonem
práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze
prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání
vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo
možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku
dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení
tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je podle Ústavního soudu ustanovení § 3
odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout
ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního
práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud,
že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však
nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí
stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové
újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské
péče, Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud
zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v
uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně
za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive
před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného
práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku
posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost
otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Zásada souladu
výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných
případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění
pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních
pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu
subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter
legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se
dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn.
II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně
uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i
právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními
zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém
souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000
[…]).“
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad v
tomto ohledu plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správný (§ 243b odst. 2
o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej v této části z
uvedeného důvodu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a
vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu