USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R.
J., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného opatrovníkem městem Blanskem, se
sídlem v Blansku, nám. Svobody 3, právně zastoupeného Mgr. Petrou Plhoňovou,
advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova 2302/6, proti žalované SEDLAK
Reality, s. r. o., se sídlem Olomučany 300, identifikační číslo osoby 634 69
693, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.
zn. 4 C 26/2010, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 28. listopadu 2017, č. j. 37 Co 343/2016-471, a proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 37 Co 342/2016-475, t a k t o:
I. Dovolání žalované se odmítají.
II. Řízení o návrhu žalované na přerušení řízení o povolení vkladu vlastnického
práva vedené u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště B., se zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované proti
usnesení Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) ze dne 28. listopadu
2017, č. j. 37 Co 343/2016-471, jímž bylo odmítnuto odvolání žalované proti
usnesení Okresního soudu v Blansku (dále již „soud právního stupně“) ze dne 12.
července 2016, č. j. 4 C 26/2010-430 (kterým bylo rozhodnuto o vyloučení
označeného podání žalované k samostatnému řízení), není ve smyslu § 238 odst. 1
písm. e) o. s. ř. přípustné.
Rovněž dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. listopadu
2017, č. j. 37 Co 342/2016-475, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 12. července 2016, č. j. 4 C 26/2010-424 (jímž bylo určeno, že
žalobce je vlastníkem označeného nemovitého majetku a rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení), a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že v dovolání
žalovaná jednak namítá (což se týká i tvrzeného souběhu řízení) jiné (procesní)
vady řízení, které samy o sobě (vzhledem k § 242 odst. 3 o. s. ř.) nemohou
naplňovat předpoklad přípustnosti jejího dovolání, přičemž namítá-li, že
„dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak“,
nerozvádí, o jakou právní otázku se jedná, jak byla dosud dovolacím soudem
vyřešena a z jakého důvodu podle žalované by měla být takto specifikovaná
právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že ohledně uplatněné čtvrté varianty předpokladu
přípustnosti dovolání žalovaná své dovolání právně relevantním způsobem
neprecizovala.
K argumentaci žalované směřující do skutkového zjištění, z něhož při meritorním
rozhodování vycházel odvolací soud, a do hodnocení důkazů, nutno uvést, že
dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových
zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem
prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková
zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může
hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem,
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo
možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné
(k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22
Cdo 2376/2004, in https://nsoud.cz). Z toho vyplývá, že ani prostřednictvím
této dovolací argumentace se žalované přípustnost jejího dovolání nepodařilo
založit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Řízení o podaném návrhu žalovanou na přerušení (shora) označeného vkladového
řízení Nejvyšší soud podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil,
neboť pro absenci funkční příslušnosti Nejvyššímu soudu nepřísluší o takovém
návrhu rozhodnout. Byl zde tedy detekován nedostatek funkční příslušnosti,
který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy
zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolací soud již nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti
napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím
(odmítnutím dovolání) byl konzumován.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu