30 Cdo 1107/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobců a) P. V., b) D. V., a c) T. V., všech zastoupených advokátem, proti
žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp.zn. 15 C
14/2004, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 4. října 2005, č.j. 1 Co 121/2005-61, t a k t o :
I. Dovolání žalobce P. V. se zamítá.
II. Žalobce P. V. je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaného jeho zástupci,
advokátu, částku 3.175,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26.
ledna 2005, č.j. 15 C 14/2004-40, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali,
aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému ze žalovaných omluvu ve
znění: \"V průběhu jednání u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 5. 5.
2004 ve věci 2 C 941/2003 jsem se při své účastnické výpovědi vyjádřil, že
bratr P. V. našeho otce fyzicky napadal, aby jej přiměl k získání majetku po
otci. Dále jsem uvedl, že rodina P. V. otci všechno ukradla. Konečně jsem
uvedl, že bratr P. naši rodinu vydíral závětí v souvislosti s trestním řízením.
Tato má urážlivá tvrzení nebyla pravdivá a já se touto cestou bratru P.,
synovci D. a neteři T. V., omlouvám.\" Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2005, č.j. 1 Co 121/2005-61, k
odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku
o nákladech řízení jej zrušil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud věc posuzoval podle ustanovení § 11 násl. občanského zákoníku
(dále jen \"o.z.\"). Zejména připomněl, že předpokladem odpovědnosti podle
ustanovení § 13 uvedeného zákona je existence neoprávněného zásahu objektivně
způsobilého narušit, popřípadě ohrozit, osobnostní práva chráněná zmíněným
ustanovením. Konstatoval, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do
osobnostních práv fyzické osoby je okolnost, že k zásahu došlo v rámci
přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, či cizích nebo veřejných,
při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené
povinnosti. Přihlédl ke skutečnosti, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný
předmětné výroky uvedl v rámci své výpovědi jako účastník řízení ve smyslu
ustanovení § 131 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") ve věci vedené
u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 941/2003. Tyto výroky
představují obranu žalovaného a souvisí s předmětem řízení v označené věci,
když se žalovaný v postavení žalobce domáhal určení, že je dědicem po
zůstaviteli A. V. a že závěť ze dne 14. prosince 2001 je neplatná. Odvolací
soud dovodil, že v dotčených výrocích nelze spatřovat neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobců, a to i přes použité výrazové prostředky
expresivnější povahy. Výroky byly užity při výkonu práva účastníka
občanskoprávního řízení a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětné
výroky při své účastnické výpovědi učinil svévolně, aniž byl přesvědčen o
jejich správnosti. Proto bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrzeno s tím, že subjektivní pocit žalobců o
narušení jejich osobnostních práv není pro posouzení věci právně významný.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 23. listopadu 2005 a
téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal první žalobce dne 9.
ledna 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., když se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Dovolací důvod opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř., když je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního
významu považuje, zda je možné domáhat se ochrany osobnosti proti účastníkům
soudního řízení, pokud jsou jeho projevy (ať již písemné nebo ústní) hrubě
urážlivé a lživé, či zda je třeba takovéto projevy akceptovat jako \"standardní
procesní ochranu\". Dovolatel s odkazem na stanovisko bývalého Federálního
Nejvyššího soudu uveřejněné pod Cpj 138/69 konstatuje, že je oprávněn se bránit
těmto zásahům, byť proneseným v průběhu soudního řízení, neboť je třeba je
považovat za zásah do osobnostních práv. Za tohoto stavu proto navrhl, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný písemným podáním ze dne 28. února
2006. Má zato, že předmětným sporem chce žalobce fakticky docílit lepšího
postavení ve sporu o dědictví, kde již nejde o čest, ale o majetek. Sám se
ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhuje proto, aby podané dovolání
bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, a žádá o přisouzení náhrady nákladů řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v
této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle dovolacího
soudu napadený rozsudek je třeba kvalifikovat jako rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) v řešení otázky
posuzování možného excesu v souvislosti s výkonem zákonem stanoveného práva či
povinnosti. Dovolací soud pak uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze
přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že dovolání prvního žalobce není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z
obsahu spisu seznány nebyly, ač dovolatel ve svém dovolání výslovně uplatnil
též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. vytýká,
že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Domnívá se, že odvolací soud měl podle ustanovení § 118a
odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzvat k vylíčení všech rozhodných skutečností a navrhnout
důkazy k prokázání svévole žalovaného. Tato výtka však není přiléhavá již z
toho důvodu, když (jak bude zmíněno dále) podstata rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na úvaze, zda sporem dotčené výroky žalovaného byla vybočením (excesem)
z výkonu jeho práv účastníka občanskoprávního řízení.
Pokud předmětné dovolání dále vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z.,
podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od
neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1
tohoto ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle
ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby,
který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Některé zásahy,
byť se zdánlivě třeba jevící, že odporují objektivnímu právu, přesto nelze
posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících
neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež
vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících
porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních
veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách
anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je
zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou
překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j.
30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s
takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při
posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. Právě
o otázku možného excesu jde v souzeném případě, kdy bylo nutno vycházet ze
zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13
o.z. přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným
osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.
V souzené věci je nezvratné, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv prvního
žalobce mělo dojít při výkonu jiného subjektivního práva, resp. povinnosti,
stanovených zákonem v rámci občanského soudního řízení, tj. při účastnické
výpovědi žalovaného před soudem v občanském soudním řízení. Je nepochybné, že s
ohledem na výše vyložené, nelze vyloučit možnost odůvodněnosti sankcí podle
ustanovení § 13 o.z., avšak jen v případě excesu osoby, která by se takového
zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby dopustila. To ostatně
odpovídá i konkrétním závěrům dovolatelem zmiňované Zprávy o rozhodování soudů
ve věcech ochrany osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne
18. září 1969, sp.zn. Cpj 138/69, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, závěrů a
zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí
Nejvyššího soudu za období 1964 až 1969, vydaný tehdejším Nejvyšším soudem
ČSSR, SEVT, Praha 1980, str. 192 násl.
I v tomto materiálu se výslovně uvádí, že neoprávněnost zásahu je vyloučena
tehdy, pokud k zásahu došlo v rámci úředního jednání a jestliže zásah nevybočil
z mezí daných platnými předpisy. Je nepochybné, že o exces v těchto případech
může jít tehdy, pokud např. vypovídající bez vztahu k předmětu výslechu
nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo
se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti. Kritériem je
proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě
podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu
zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná
o exces z takovýchto možností. V případě úkonů osob zúčastněných na soudním
jednání je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah
bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností. Z
tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních
výrazů. Určujícím tak v tomto případě je zvážení obsahu příslušného sdělení a
jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho
akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při svém rozhodování z
uvedených zásad vycházel, věc takto posuzoval a dospěl tak k odůvodněnému
závěru, že v dané věci není možno považovat uplatněný nárok za opodstatněný.
Svůj závěr též přesvědčivě zdůvodnil.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České
republiky dovolání prvního žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem
o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho
zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování
advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z
peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci
(odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty
všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny
za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle
§ 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba
odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však v tomto případě byl učiněn pouze
jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této
vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalovaného snížit o 50 %, t.j. na
částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1
vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též
paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů
dovolacího řízení žalovaného činí 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu