30 Cdo 1109/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce M. Š.,zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní
společnosti R – P., spol. s.r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 11/2001, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, č.j. 1 Co
4/2002-128, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, č.j. 1 Co 4/2002-128,
ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a
ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č.j. 34 C 11/2001 – 95, ve
vyhovujícím výroku
ve věci samé v části potvrzené uvedeným rozsudkem odvolacího soudu a ve výroku
o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2001, č.j. 34 C 11/2001 – 95,
uložil žalované uveřejnit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí v
týdeníku R. ve zvýrazněné úpravě omluvu tohoto znění: V čísle 29/2000 týdeníku
R. byl na straně 5 dne 18. září 2000 uveřejněn článek \" Všichni premiérovi
gangsteři\".
V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že pan Ing. Miroslav
Šlouf je hrozbou zaměstnávající šéfku americké diplomacie M. Albrightovou,
přičemž jde přesněji řečeno o gangstery, se kterými navazuje kontakty v USA,
které pak spolu
s českou vládní delegací vozí k tajuplným kšeftům, např. do embargovaného
Iráku. Dále bylo mimo jiné uvedeno, že pan Ing. M. Š. na svých amerických
cestách pravidelně přespává u pana M. J. v jeho vile na Long Islandu, že se
vydával za zástupce americké telekomunikační společnosti V., a že protlačil
pana M. J. do české vládní delegace, která pod vedením K. náměstka K. tajně
navštívila Irák. Na celé titulní straně stejného čísla uvedeného týdeníku byl v
souvislosti se zmíněným článkem uveřejněn zvýrazněný dopis (správně zřejmě
nadpis) shodný
s názvem článku \"Všichni premiérovi gangsteři\" s karikaturou pana Ing. Š.
V č. 40/2000 týdeníku R. byl na straně 4 ze dne 25. září 2000 uveřejněn článek
\"M. z hotelu M.\". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom,
že BIS měla pana M. J. pod kontrolou 5 let, zhruba od chvíle, kdy se kamarádil
s panem Ing. M. Š.
V č. 42/2000 týdeníku R. byl na straně 5 dne 15. října 2000 uveřejněn článek
\"Pět mužů z Bagdádu\". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o
tom, že pan Ing. M. Š. rád pobývá v domě pana M. J., českoamerického
podnikatele a odsouzeného gangstera, na Long Islandu.
Tyto informace jsou nepravdivé, neověřené a pravdu zkreslující a za jejich
zveřejnění se panu Ing. M. Š. omlouváme.
Soud prvního stupně pak žalobu zamítl v části, pokud bylo požadováno, aby výše
uvedená omluva obsahovala i větu: Obrazovým doprovodem tohoto článku byla
fotografie pana Ing. M. Š. Žaloba byla též zamítnuta v části, pokud žalobce
požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích.
O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna
2002, č.j. 1 Co 4/2002 - 128, kterým rozsudek soudu prvního stupně zčásti
změnil potud, že zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila omluvu žalobci ve
zvýrazněné úpravě, aby omluva obsahovala text: \"že pan Ing. M. Š. na svých
amerických cestách pravidelně přespává u pana M. J. v jeho vile na Long
Islandu\", \"v souvislosti se zmíněným článkem uveřejněn zvýrazněný dopis
shodný s\", \"V č. 42/20000 týdeníku R. byl na straně 5 uveřejněn článek \"Pět
mužů z Bagdádu\". V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom,, že
pan Ing. M. Š. rád pobývá v domě p. Jedličky, českoamerického podnikatele a
odsouzeného gangstera, na Long. Islandu\" a \"Tyto informace jsou nepravdivé,
neověřené a pravduzkreslující\", přičemž čtvrtá věta omluvy zní: \"Na celé
titulní straně stejného čísla uvedeného týdeníku byl název článku \"Všichni
premiérovi gangsteři\" s karikaturou pana Ing. Š.\" a poslední věta omluvy zní:
\"Za zveřejnění těchto informací se panu Ing. M. Š. omlouváme\".
Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a současně bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí, pokud jím bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, odůvodnil zejména tím, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do
svých osobnostních práv v karikatuře ve spojení s nadpisem na první straně
týdeníku R. č. 39/2000 a v obsahu článku \"Všichni premiérovi gangsteři\",
uveřejněném v tomto čísle, v obsahu článku \"M. z hotelu M.\", uveřejněném v
čísle 40/2000
a v obsahu článku \"Pět mužů z Bagdádu\", uveřejněném v čísle 42/2000 uvedeného
týdeníku, a to v konkrétně uvedených údajích.
V této souvislosti odvolací soud především dospěl k závěru, že v řízení nebyla
prokázána pravdivost toho, pokud je žalobci podsouváno, že vědomě vyhledával a
navazoval v USA kontakty s gangstery a umožňoval jim účast na vládních akcích.
Jednalo se proto o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť je
z objektivního hlediska způsobilý ohrozit osobnostní práva každé fyzické osoby.
V řízení též nebyla prokázána pravdivost údaje, že se žalobce vydával za
zástupce americké telekomunikační společnosti V. Přitom neoprávněným zásahem
do osobnostních práv fyzické osoby je zásadně každý nepravdivý výrok, za
splnění předpokladu jeho objektivní způsobilosti poškodit, popřípadě ohrozit
osobnostní práva, což je dáno i v tomto případě. Nebylo též prokázáno, že by
žalobce \"protlačil\" pana Jedličku do vládní delegace. Použitý výraz ve
spojení s pracovním zařazení žalobce je zavádějící, kdy naznačuje \"protekční\"
jednání. Je proto též neoprávněným zásahem
do osobnostních práv žalobce.
Pokud se týče zveřejněného tvrzení, že BIS měla prý pět let pana Jedličku pod
kontrolou (zhruba od chvíle, kdy se skamarádil se žalobcem), pak odvolací soud
poukázal na to, že námitka žalovaného, že se tento výrok žalobce netýká, není
správná. Jde totiž o dovětek v závorce, který se týká žalobce, a je ve vztahu
k němu zavádějící. Navozuje totiž dojem, jakoby jedním z důvodů kontroly pana
J. ze strany BIS bylo právě jeho kamarádství se žalobcem. Odvolací soud takto
dovodil, že nejen pro žalobce, ale pro každou fyzickou osobu by takový údaj, že
je někdo sledován od chvíle, kdy se s ním přátelí, znamenal její zpochybnění a
znedůvěryhodnění. Proto je objektivně způsobilý ohrozit osobnost žalobce.
Konečně odvolací soud vyslovil názor, že k zásahu do osobnostních práv může
dojít i karikaturou, ač na rozdíl od jiných žánrů pracuje s podstatně vyšším
stupněm nadsázky. I u ní však musí být dbáno na to, aby záměr, který sleduje
byl co
do celkového obsahu, případně i co do grafického odlišení, zprostředkován tak,
aby průměrnému rozumně uvažujícímu čtenáři bylo jasné a srozumitelné, že jde o
něco smyšleného a nevážného a nikoli o podání nějaké vážně míněné, reálné
informace. Podle odvolacího soudu však tato kritéria dotčená uveřejněná
karikatura žalobce nesplňuje. Leták s vyobrazením žalobce jako hledaného
zločince je spojen s nadpisem článku \"Všichni premiérovi gangsteři\". Právě
pro toto spojení a vzhledem k zaměření týdeníku, nelze s objektivního pohledu
učinit závěr, že průměrně rozumně uvažující občan by musel rozeznat, že jde v
daném případě o něco smyšleného a nevážného, ale právě naopak. Proto odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně dovodil v obsahu první strany týdeníku R.
č. 39/2000 neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.
S námitkou žalovaného, že politici a vysocí státní úředníci by měli mít nárok
na zúženou ochranu než prostá fyzická osoba, odvolací soud v zásadě vyslovil
souhlas. Jde především o výkon práva kritiky, což však nemůže znamenat
nemožnost dotčených osob bránit se proti nepravdivým skutkovým tvrzením nebo
kritice, vycházející
z nepravdivých podkladů, jak tomu bylo v daném případě.
Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným prostředkem obrany
proti zmíněným neoprávněným zásahům je morální zadostiučinění formou vymezené
omluvy, jejímž uveřejněním bude před čtenáři věc uvedena na pravou míru.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. června 2002, přičemž
žalované byl doručen dne 14. června 2002.
Proti vyhovujícím výrokům (t.j. proti výrokům, kterými byly potvrzeny
vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně) rozsudku Vrchního soudu v
Praze podala žalovaná dne 5. srpna 2002 včasné dovolání. Dovolatelka má zato,
že přípustnost dovolání je založena na podkladě ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.), neboť odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně, resp. pokud jde o potvrzující výrok odvolacího
soudu, jsou podle dovolatelky splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož
zákona. Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí je poznamenáno vadami řízení
(§ 241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nesprávným právním posouzením věci (§ 241a
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a rozporem se spisy a vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Takto potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu v souvislosti
s přiznáním omluvy vytýká, že odvolací soud založil své rozhodnutí na
nesprávném skutkovém zjištění, když jednotlivé údaje vymezené žalobním petitem
nezkoumal
v souvislostech s ostatním textem článků.
V souvislosti s uveřejněnou karikaturou dovolatelka soudům obou stupňů vytýká,
že ji nesprávně posoudily za informaci, nebo-li skutkové tvrzení, pro které,
jak vyplývá z textu přisouzené omluvy, se má dovolatelka žalobci omluvit.
Dovolatelka je takto mimo jiné přesvědčena, že užití parodie na dobu tzv.
Divokého západu, samo
o sobě vylučuje vážnost sdělení. Stejně na nevážnosti sdělení nic nemění ani
slova,
s karikaturou otištěná, \"Všichni premiérovi gangsteři\", neboť právě tato
slova představují název článku, jehož se karikatura stala upoutávkou. Týdeník
R. je (přitom) především politicky zaměřený časopis a karikatura žalobce není
ničím jiným, než politickou karikaturou. Dovolatelka připomíná, že mezi
přijatelné kritiky, jsou, stejně jako ve vztahu k politikům, širší ve vztahu ke
státním zaměstnancům, jednajícím v rámci výkonu svých veřejných funkcí, než ve
vztahu k soukromým osobám, což měly soudy obou stupňů vzít v úvahu.
Dovolatelka kriticky hodnotí i podle jejího názoru odvolacím soudem nově
formulovanou větu omluvy: \"Za zveřejnění těchto informací se panu Ing. M. Š.
omlouváme.\" Poukazuje na to, že předmětné řízení je ovládáno zásadou
dispoziční, tak že je soud vázán zněním žalobního petitu. Jestliže je žalobní
návrh nepřesný a neurčitý, soud není oprávněn právě tyto nedostatky sám
odstraňovat namísto žalobce, a v tomto směru žalobce zvýhodňovat.
Dovolatelka má současně zato, že pochybením soudů obou stupňů bylo porušeno
její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, vyjádřené článkem 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále článku 37 odst. 3 této Listiny.
Nadto bylo rozsudky obecných soudů porušeno ústavně garantované právo žalované
na svobodu projevu.
Dovolatelka proto žádá, aby napadené výroky rozsudku odvolacího soudu, stejně
tak jako příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny, a aby věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky svým usnesením
ze dne 29. ledna 2004, č.j. 30 Cdo 65/2003-162, kterým je odmítl s odkazem
na ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona,
neboť usoudil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po
právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Toto
usnesení dovolacího soudu však bylo pod sp.zn. IV. ÚS 146/04 zrušeno nálezem
Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005.
Ústavní soud ve zmíněném nálezu především připomíná, že k problematice svobody
projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
\"Soud\"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze,
které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené
článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho
ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově
vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro \"informace\" nebo \"myšlenky\",
přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty,
které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita,
tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto
principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí
překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně
na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických
záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou
tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat
(srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82,
odst. 41).
Uvedl dále, že tato judikatura slouží Ústavnímu soudu jako inspirativní zdroj
pro jeho rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala
jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana,
čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny
podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu
materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a
pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už
pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými
fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty
ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či
k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk
bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o
záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující
chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní
nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti
vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu
odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá
obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových
stereotypů a podporovat zvýšení tolerance.
V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k
osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je
taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Svoboda projevu však není bezbřehá; je omezena jednak chráněnými zájmy podle
článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a
svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu
článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny.
Ústavní soud připomněl, že se k této problematice vyjádřil ve svém nálezu IV.
ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) a konstatoval, že při střetu základního politického
práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého
života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí
nezávislých soudů, aby s přihlédnutím
k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu
nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných
soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok
dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané
osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na
ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu
projevu a šíření informací. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je
třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící
soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší.
Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je
zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě
platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není
natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské
důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora,
který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska
správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií.
Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se
zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a
zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky,
tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce
pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99,
podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít
i objektivně, tedy
s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého
údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv;
takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a
porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v
konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou
již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Zdůraznil, že práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat
i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových
tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve
prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že
osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně
známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak
i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která
spravuje veřejné záležitosti; zde je soudy volen benevolentnější přístup k
posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení
jejího jednání právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a
veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná osoba dosáhla, s
kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální
tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto
údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou
daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu se nese v duchu názorové
linie Soudu, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u
politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik
nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé
své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana
osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako
soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být
poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov.
rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42).
Ústavní soud konečně poukázal na skutečnost, že stěžovatelka znění omluvy, jež
má dle rozhodnutí obecných soudů zveřejnit, rozčlenila do pěti oddílů, které
tento soud zhodnotil takto:
a) Povinnost omluvy za uveřejnění informace o žalobcových kontaktech
s gangstery nelze postavit na skutečnosti, že žalobce o trestní minulosti M. J.
nevěděl. Úkolem tisku je informovat veřejnost o věcech pro ni důležitých a
zajímavých a mezi ně nepochybně patří informace o osobách, s nimiž se stýká
osoba veřejně činná, a to z důvodů výše uvedených. To, že žalobce nevěděl
o kriminální minulosti M. J., je pro posouzení věci naprosto irelevantní,
novinový článek pouze konstatuje, že žalobce se s takovou osobou setkává;
na pravdivost informace tento fakt však nemá vliv a poukazováním na svou
nevědomost žalobce nemůže zpochybnit pravdivost informace a takto dosáhnout
ochrany svých osobnostních práv. Rovněž závěr nalézacího soudu, že nebylo
prokázáno, že se M. J. dopustil takových trestných činů, na základě kterých by
ho bylo možno označit za gangstera, je chybné. I když stěžovatelka i žalobce
shodně prohlásili, že jim byl v jiném řízení M. J. předložen negativní výpis
českého a amerického rejstříku trestů, soud měl vzít v úvahu výpověď M. J. při
ústním jednání, že byl v USA odsouzen za nelegální obchodování s cennými
papíry a trest mu byl následně zahlazen. Fakt, že odsouzení bylo zahlazeno,
nemá vliv na pravdivost tvrzení, že se trestný čin stal; zahlazení odsouzení
odstraňuje negativní dopady odsouzení, které by jinak ztěžovaly začlenění
odsouzeného do společnosti, např. při výkonu svobodného povolání, hledání
zaměstnání. V případě, že dotyčný vede řádný život, by jej odsouzení
stigmatizovalo a komplikovalo jeho nápravu, která představuje jednu z dílčích
funkcí trestání. Pro řízení o ochraně osobnosti, kde se zkoumá pravdivost
tohoto tvrzení, to nic nemění na tom, že trestný čin se stal. Obecně je
gangster chápán jako bandita, lupič, tedy jako osoba páchající majetkovou
trestnou činnost nebo trestnou činnost směřující proti svobodě jednotlivce.
Označení M. J. gangsterem je danému případu přiměřené, protože, ač ne zcela
korektní, označuje tak osobu, která spáchala majetkový trestný čin. Toto
označení v sobě obsahuje i určitou hodnotící, až provokativně působící složku,
jejímž prostřednictvím mají být čtenáři vyvedeni ze stavu lhostejnosti ke
skutečnosti, že vysoký státní úředník udržuje kontakt s osobou spáchavší
trestný čin. S ohledem na výše uvedený rozbor Ústavní soud dospěl k závěru, že
údaj, že žalobce navazuje kontakty
s gangstery v USA, nebyl způsobilý žalobce urazit, neboť forma jeho prezentace
je pro danou situaci akceptovatelná. Z výpovědi svědka J. vyplynulo, že jej
žalobce kontaktoval ohledně programu Potraviny za ropu, že žalobce pobýval
v červnu 2000 v jeho domě na Long Islandu a že svědek považuje žalobce
za svého přítele, což naznačuje, že vztahy obou jmenovaných nebyly čistě
pracovní, ale existovalo mezi nimi pouto určitých sympatií. Z uvedených
okolností Ústavní soud dovodil, že výraz \"se kterými navazuje kontakty v
USA\" je situaci adekvátní a nevyžaduje povinnost omluvy.
b) Nepravdivost informace, že se žalobce vydával za zástupce americké
telekomunikační společnosti V., stěžovatelka potvrzuje. Na rozdíl
od stěžovatelky je Ústavní soud přesvědčen, že tento údaj je dostatečně
závažný i po začlenění do kontextu celého článku, aby zasáhl do osobnostní
integrity žalobce, neboť se jím jinými slovy tvrdí, že žalobce jednal
nečestně a nepoctivě, kteréžto tvrzení je způsobilé v očích veřejnosti ohrozit
důvěryhodnost žalobce jakožto vysokého státního úředníka.
c) Tvrzení, že žalobce je hrozbou zaměstnávající šéfku americké
diplomacie M. A. a že žalobce gangstery vozí např. do embargovaného Iráku
[ústavní stížností zařazeno pod bodem a)] a že protlačil M. J. do české vládní
delegace, která navštívila Irák, jsou obsahově podobná, a proto je Ústavní
soud posoudil společně. Tyto údaje lze hodnotit jako dysfemismy představující
zčásti sice spekulativní závěry (\"...je hrozbou zaměstnávající šéfku americké
diplomacie ...\", \"...prosadil M. J. do české vládní delegace\"), avšak v
kontextu s ostatními publikovanými informacemi lze je považovat za zcela
obvyklou hyperbolu, o níž, právě již vzhledem k postavení vedlejšího účastníka
- tehdy vysokého státního úředníka - nelze uzavřít způsobem, jímž tak učinily
obecné soudy. Navíc z výpovědi svědka J. soudy zjistily, že tento považuje
žalobce za přítele, a že žalobce v jeho domě v USA pobýval; to je známkou toho,
že vztahy svědka a žalobce - jak již uvedeno - přesahovaly běžný pracovní
rámec. Ústavní soud
k těmto skutečnostem dodává, že u tak vysoce postavené osoby, kterou žalobce
byl, bylo by normální předpokládat, že při navazování kontaktů s jinými osobami
bude z její strany postupováno s takovou obezřetností, jež vyloučí
pochybnosti o korektnosti navazovaných styků. Je evidentní, že ze strany
žalobce takto postupováno nebylo a nelze proto vytýkat stěžovateli použití v
daných souvislostech přípustné, byť provokativní novinářské nadsázky.
d) Ústavní soud též přisvědčil námitkám stěžovatelky týkajících se
kontroly M. J. ze strany BIS zhruba od chvíle, kdy se spřátelil s žalobcem.
Jednotlivé údaje není možno posuzovat odděleně bez vazby k ostatním tvrzením v
článku uvedených a bez přihlédnutí ke kontextu celého případu; stejnou metodu
ostatně vyznává
i Soud (srov. rozhodnutí ve věci Handyside proti Spojenému království
č. 5493/72 ze dne 7. 12. 1976). Výše uvedenému údaji uveřejněnému v článku \"M.
z hotelu M.\" v č. 40/2000 týdeníku Respekt předcházelo v tomtéž článku
sdělení, že \"Když se J. vrátil v první polovině 90. let do Česka, předala
americká služba informace o J. českým bezpečnostním složkám. České speciální
bezpečnostní složky J. kontaktovaly v roce 1994 a upozornily jej, že znají jeho
minulost.\" Lze poukázat i na stěžovatelkou uváděný údaj z článku \"Všichni
premiérovi gangsteři\" v bezprostředně předcházejícím čísle 39/2000, že \"V
roce 1994 dostala česká policie informaci o J. minulosti a o podezření, že
spáchal vraždu. Na žádost FBI jej sledovala a zjistila, že Čechoameričana
navštěvuje
v jeho místním bytě v M. L. mimo jiné právě Š.\" Ústavní soud se shodně se
stěžovatelkou nedomnívá, že napadená informace u průměrného čtenáře navozuje
dojem, že jedním z důvodů kontroly pana J. ze strany BIS bylo právě jeho
kamarádství se žalobcem; je-li tato informace uvozena údaji uvedenými výše v
předmětném článku, dospěje průměrný čtenář k závěru, že příčinou kontroly BIS
byla výlučně minulost M. J., a proto tato informace není způsobilá zasáhnout
do osobnostních práv žalobce; rozhodnutí obecných soudů tedy spočívalo na
chybném posouzení věci.
e) Karikatura náleží do podmnožiny hodnotících soudů, jedná se o jiný
způsob kritiky, jež svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou
vlastnost, čin konkrétní karikované osoby, na který pomocí ironie a nadsázky
upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Umění karikaturisty není v tom být
přiměřený a nestranný, ale právě v tom, že je ostrý a jednostranný (srov.
Herczeg, J.: Meze svobody projevu, Nakladatelství Orac, Praha 2004, s. 71).
Stejně jako kritika, je karikatura hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle
formy, jíž je na určitou skutečnost upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že
zveličuje, přehání a ironizuje, a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné
právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí; vlastní
informace i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním.
Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je
třeba na způsob, jimž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji, nelze však připustit,
aby zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli
kritiky (tzv. intenzívní exces). Otištěnou kresbou karikaturista vyjádřil své
rozhořčení nad poněkud problematickými známostmi vysokého státního úředníka,
které nevyhnutelně vrhají stín pochybností na jeho osobnostní kvality a
způsobilost řádně vykonávat svěřenou funkci. Vzav v potaz výše vyloženou
metodiku hodnocení přípustnosti obrazového projevu, Ústavní soud dospěl k
závěru, že způsob vyjádření této informace nevykročuje z mezí přijatelné
kritiky a není s to v průměrně uvažujícím čtenáři vyvolat dojem, že žalobce je
stíhaným zločincem, a takto se dotknout jeho osobnostní integrity. Je obecně
známo, že takové oznámení
o hledání zločince bývalo vyvěšováno v USA v době tzv. Divokého Západu, tedy v
podmínkách, které nemají souvislost s dějinami území, na němž se Česká
republika nachází, přičemž s žádným podobným oznámením se zde nebylo možno
setkat, a proto je obyčejnému čtenáři zřejmé, že k takové kresbě čerpající
inspiraci z westernových filmů a dobrodružné literatury není možno přistupovat
seriózně. Obecné soudy tuto otázku vyhodnotily nesprávně.
Ústavní soud dále poukázal ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky na článek 4 Ústavy, který stanoví, že základní práva a svobody jsou
pod ochranou soudní moci a zakotvuje povinnost obecných soudů vést svou činnost
tak, aby obsahem svých rozhodnutí i procesním postupem ctily ústavní princip
ochrany základních lidských práv a svobod; Nejvyšší soud však přehlédl, že
rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze spočívají na
nesprávném právním posouzení věci - nesprávném výkladu právního předpisu [§
241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací vázán právním názorem
Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, č.
9) uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Přípustnost tohoto dovolání s ohledem na vyložený názor Ústavního soudu je dána
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není možno – s výjimkou zmíněného posouzení
tvrzení, že se žalobce vydával za zástupce americké telekomunikační společnosti
V. - považovat z již konstatovaných důvodů za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Protože však pasáž týkající se uvedeného tvrzení nebylo v rámci dovolacího
řízení možno vydělit
z žalobcem požadovaného znění omluvy, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí zrušil v celém potvrzujícím
výroku ve věci samé (který současně obsahuje i pasáž, v níž odvolací soud pouze
gramaticky upravil část věty čtvrté a věty poslední omluvy) a dále v
souvisejícím výroku o nákladech řízení. Současně s přihlédnutím k ustanovení §
243b odst. 3 o.s.ř. zrušil i příslušné výroky rozsudku Městského soudu v Praze
a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona),
který sám v tomto případě odkazuje na právní názor Ústavního soudu České
republiky, jímž je v této věci vázán. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Pavel Pavlík,
v.r.
předseda senátu