30 Cdo 1126/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v
právní věci žalobce M. Ž., zastoupeného JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou v
Příbrami III, Zahradnická 74, proti žalovanému MUDr. J. K., zastoupenému JUDr.
Oldřichem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 9, za vedlejšího
účastenství matky žalobce M. Ž., o obnovu řízení o určení otcovství a úpravu
výchovy a výživy, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19
C 274/91, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
13. července 2012, č.j. 11 Co 277/2012-1006, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. července
2012, č.j. 11 Co 277/2012-1006, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň – město
(dáel jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. listopadu 2011, č.j. 19 C
274/91-931, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na obnovu řízení
o určení otcovství a úpravu výchovy a výživy vedeného Okresnímu soudem Plzeň -
město pod sp. zn. 19 C 274/91 (výrok I), nevyhověl návrhu žalovaného na spojení
řízení vedeného pod sp. zn. 19 C 274/91 o obnovu řízení s řízením o odvolání
proti nařízení exekuce vedeným u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 73
EXE 4396/2010 (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady
řízení v částce 10.486,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III).
Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobce a
žalovaným (výrok II.) a ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem (výrok
III.)
Odvolací soud, poté co dospěl ke kladnému závěru o včasnosti žaloby o
obnovu řízení, posuzoval její důvodnost. Tu žalovaný spatřoval v podání návrhu
na nařízení exekuce. Dle odvolacího soudu se nejedná o skutečnost, rozhodnutí
nebo důkaz, které bez své viny nemohl použít v původním řízení. Jak soud prvého
stupně správně konstatoval, nesplnění povinnosti uložené pravomocným a
vykonatelným rozhodnutím soudu má za následek, že oprávněný může zahájit další
fázi řízení, a to řízení vykonávací, a domoci se uspokojení svých nároků
návrhem na výkon rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce. Tak se také v
daném případě stalo. Tento procesní postup však sám o sobě nemůže znamenat
důvod pro povolení obnovy řízení. Za této situace odvolací soud potvrdil
rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné a v souladu se zákonem dle
ust. § 219 o.s.ř., aniž by zaujímal stanovisko k dalším vyjádřením žalovaného,
zejména týkajících se rozdílného okamžiku nabytí právní moci výroků ve spojeném
řízení o určení otcovství a úpravě výchovy a výživy dle ust. § 113 o.s.ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“). Rekapituluje, že po rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 13 Co
360,361,362/2003, ze dne 7. 12. 2004 došlo dle dovolatele k nezákonnému
rozštěpení řízení o určení otcovství a o určení výchovy a výživy dítěte, tak že
ohledně výroku o výživném byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc
vrácena k dalšímu řízení. Podle dovolatele je zřejmé, že Okresní soud Plzeň -
město aplikoval na zjištěný skutkový stav, kdy došlo k nepřípustnému štěpení
práva předchozím svévolným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni dne 7.12.2004 na
dvě práva se společným skutkovým základem, nesprávně právní normu § 206 odst. 2
o.s.ř., což Krajský soud v Plzni potvrdil. Dovolatel doplňuje, že v judikatuře
Nejvyššího soudu nenašel rozhodnutí řešící otázku, že by svévolné štěpení práva
při určování otcovství, o výchově a o výživě bylo přípustné a jednotlivé části
tohoto soudem rozštěpeného nároku v situaci, kdy odvolatel se odvolal proti
všem výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo správné a jednalo by se o
práva se samostatným skutkovým základem podle § 206 odst. 2 o.s.ř. Podle
dovolatele se jedná o právní otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou a řešenou
tedy odvolacími soudy rozdílně. Rozsudek „o výživném ze dne 29.4. 2008, sp. zn. 13 Co 615/2007“ se stal podkladem po následné exekuční řízení, kde exekutor si
nárokoval pro sebe odměnu 80376 Kč a pro žalobce 27 852 Kč a dovolateli zde
vznikla výrazná újma, která je odstranitelná zrušením výše uvedených
rozhodnutí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení. Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání poukázal na systematické
podávání opravných prostředků žalovaným, přičemž má za to, že s námitkami
dovolatele se soudy již vypořádaly. Poukazuje na špatnou platební morálku
dovolatele při placení výživného na žalobce i na svůj špatný zdravotní stav a
obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II., bod 7
zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
(usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 13.7.2012, takže tento procesní
předpis je aplikován ve znění účinném do 31.12.2012) se nejdříve zabýval
přípustností podaného dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle § 238 odst. 1 o.s.ř. ustanovení § 237 platí obdobně. Podle § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005
(jehož závěry se použijí i po novele o.s.ř. účinné od 1. 7. 2009) vyslovil, že
ve věcech uvedených v § 238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné za stejných
podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
nebo proti jeho usnesení ve věci samé ustanovení § 237, a to včetně omezení
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 o.s.ř.
Z výše uvedeného plyne závěr, že směřuje-li žaloba na obnovu řízení proti
rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. 8. 2007, č. j. 19 C
274/91-760, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.4.2008, č. j. 13 Co
615/2007-837, jimiž bylo v obou případech rozhodnuto o výživném žalobce, tedy
ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v § 237
odst. 2 písm. b) o. s. ř., pak dovolání není přípustné. Přípustnost přitom
nezakládá ani nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí
odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení. Nerozhodné
přitom je, zda řízení bylo spojeno ze zákona s řízením o určení otcovství (kde
by dovolání přípustné bylo), jestliže žaloba o obnovu řízení směřuje proti
rozsudkům, jimiž bylo (výhradně) rozhodnuto o výživném. Dovolatel nadto spíše
než nová rozhodnutí a důkazy akcentuje vadu řízení, kterou spatřuje v
„nezákonném rozštěpení“ řízení o určení otcovství a řízení o výchově a výživě.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť ostatním účastníkům v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2013
JUDr.
Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu