30 Cdo 1136/2017-91
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) I. D., b) L. N., právně zastoupených JUDr. Ivem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 000 000 Kč a písemnou omluvu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 392/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2016, č. j. 69 Co 169/2016-47, takto: Dovolání se odmítá.
Žalobci se v řízení na žalované domáhají zaplacení 2 000 000 Kč a zaslání písemné omluvy za újmu, jež jim měla být způsobena v důsledku soustavného neposkytování ochrany jejich právům orgány činnými v trestním řízení a podporou této nečinnosti ze strany žalované, jak vyplývá ze stanovisek žalované č. j. MSP-38/2015-ODSK-ODSK/5 a MSP-48/2015-ODSK-ODSK/4.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 3. 2016, č. j. 10 C 392/2015-27, kterým soud prvního stupně vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle žalobců se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně posoudil otázku místní příslušnosti soudu a nepostupoval podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení § 87 písm. b) o.
s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, uveřejněné pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04). Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení.
Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014). Dovolací soud se ztotožňuje s posouzením nižších soudů, že z žaloby nejsou patrné žádné konkrétní okolnosti vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody, které by mohly podle ustanovení § 87 písm. b) o.
s. ř. založit místní příslušnost Okresního soudu v Přerově. Žalobci se v žalobě omezili pouze na tvrzení, že jim měla být způsobena nemajetková újma v důsledku neposkytování ochrany jejich právům orgány činnými v trestním řízení, a to za podpory žalované. V obvodu Okresního soudu v Přerově přitom nebyla vydána ani stanoviska odškodňovacího odboru ministerstva spravedlnosti, ze kterých žalobci rovněž dovozují vznik újmy. Ani tato skutečnost tudíž místní příslušnost zmiňovaného soudu nemohla založit.
Z uvedeného vyplývá, že vyřešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí není ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání žalobců tak není přípustné. Vady namítané žalobci (tj.
že soud prvního stupně začal jednat ve věci samé dříve, než rozhodl o své místní příslušnosti, a že se nevypořádal se žádosti žalobců o ustanovení zástupce pro řízení) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 20. března 2018
JUDr. František Ištvánek předseda senátu