25 Cdo 3298/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se
sídlem Drnovice 169, proti žalovanému AGC Fenestra, a.s., člen AGC Group, IČO
18811124, se sídlem Zlín, Salaš 86, zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem,
advokátem se sídlem Zlín, Rašínova 68, o zaplacení 10.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 149/2014, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2014, č.j.
17 Co 115/2013-25, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2014, č.j. 17 Co 115/2013-25, a
usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 9. 2012, č.j. 9 C 54/2012-15, se
zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 14. 9. 2012, č.j. 9 C 54/2012-15,
vyslovil svoji místní nepříslušnost k projednání žaloby na zaplacení 10.000,-
Kč s příslušenstvím a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Okresnímu soudu ve Zlíně jako soudu místně příslušnému.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 4. 2014, č.j. 17 Co
115/2013-25, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel z obsahu žaloby, podle níž se žalobce domáhá po žalovaném
zaplacení 10.000,- Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené škody, když tuto částku
tvoří náklady exekuce, které zaplatil JUDr. Ivo Dědkovi, exekutorovi se sídlem
ve Zlíně. Zohlednil argumentaci žalobce, že ke vzniku škody došlo v Jihlavě,
kde dne 20. 6. 2012 provedl bezhotovostní úhradu této částky ve prospěch
exekutora a že vedle obecného soudu žalovaného je místně příslušným soudem k
projednání jeho žaloby soud na výběr daný, tj. Okresní soud v Jihlavě.
Předmětný nárok žalobce však odvolací soud posoudil nikoli jako nárok na
náhradu škody, nýbrž jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobce
tvrdil, že náklady exekuce v žalované výši zaplatil exekutorovi bez právního
důvodu, resp. z právního důvodu, který odpadl. Přisvědčil tak soudu prvního
stupně, který vyslovil svoji místní nepříslušnost a po právní moci usnesení
postoupil věc Okresnímu soudu ve Zlíně, neboť v jeho obvodu má žalovaná
obchodní společnost své sídlo (§ 85 odst. 3 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání; namítá nesprávné právní
posouzení spočívající v závěru, že se nejedná o nárok na náhradu škody, ale o
nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel naopak tvrdí, že k vydání
směnečného platebního rozkazu došlo v důsledku porušení právní povinnosti
žalovaného, který zajišťovací směnku uplatnil nedůvodně a soudní uplatnění
směnky tak bylo zneužitím práva, tj. žalovaný uplatňoval směnku, ač neměl a
uplatnil ji tedy v rozporu s účelem emise směnky. Ve sporu se podle dovolatele
nejedná o bezdůvodné obohacení již proto, že směnečný platební rozkaz vůči němu
je ponechán v platnosti, je v právní moci a vykonatelný, tj. jako právní důvod
neodpadl, a není tedy možné nárok, který uplatňuje v tomto soudním řízení,
právně posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Má za to, že
uvedená otázka právního posouzení předmětného nároku dosud v judikatuře
dovolacího soudu nebyla vyřešena. Zdůrazňuje, že ke vzniku škody, o jejíž
náhradu se řízení vede, došlo v Jihlavě, a proto je na místě postup podle
ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil
usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení okresního soudu zrušuje.
Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem odvolacího
soudu, jenž vycházel ze skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě, že se
ve skutečnosti jedná o bezdůvodné obohacení. Popírá tvrzení dovolatele o
protiprávním jednání žalovaného. Navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako
nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto z důvodu správnosti napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř), je přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je též důvodné.
Podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném v době
zahájení řízení (tj. ke dni 3. 8. 2012, kdy byla podána žaloba) vedle obecného
soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení
příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo
na náhradu škody.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu.
Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř.,
vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení
§ 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť
jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04).
Okolností rozhodnou pro určení místní příslušnosti dané na výběr podle
ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není žalobcova právní kvalifikace
žalobního nároku, protože ji není povinen provést (nejde o náležitost žaloby
dle § 79 o. s. ř.). Právní posouzení je výhradně věcí soudu (iura novit curia).
Pokud proto žalobce právní důvod požadovaného plnění uvede, není soud jeho
právní kvalifikací vázán (srov. např. závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne
25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 385/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
č. 7, ročník 1998, pod číslem 54, v rozsudku ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25
Cdo 2744/99, uveřejněném v témže časopise č. 4, ročník 2001, pod číslem 52, a v
rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v témže
časopise č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, dále např. rozsudky téhož soudu
uveřejněné pod čísly 78/2004 a 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
či rozsudky ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 31. 10.
2013, sp. zn. 25 Cdo 1952/2012, jež jsou veřejnosti k dispozici na
www.nsoud.cz).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu
ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze
usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností
tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto
práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost). Na uplatnění
práva na náhradu škody (přestože by je tak žalobce v žalobě označil) však nelze
usuzovat, pokud žalobní tvrzení naplňují hmotněprávní předpoklady jiného práva
než práva na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11.
2014, č.j. 32 Cdo 823/2014).
V žalobě je výslovně uvedeno, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody podle
§ 420 občanského zákoníku, jelikož má za to, že „se žalovaný dopustil
protiprávního jednání vůči žalobci v příčinné souvislosti se způsobenou škodou,
tím, že porušil jednak svoji smluvně převzatou povinnost uplatnit směnku pouze
v souvislosti s rámcovou kupní smlouvou ze dne 2. 10. 2002.“ Další argumentace
žalobce směřuje k prokázání vzniku odpovědnosti za škodu z důvodu protiprávního
jednání žalovaného, dále vyčísluje výši vzniklé škody a dovozuje existenci
příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a způsobenou škodou.
Pokud odvolací soud ze shora vymezeného žalobního tvrzení dovozoval nárok na
vydání bezdůvodného obohacení, není jeho právní posouzení místní příslušnosti
soudu správné, neboť ze skutečností tvrzených v žalobě lze usuzovat, že žalobou
je uplatněn nárok na náhradu škody, a je tudíž aplikovatelné ustanovení § 87
odst. 1 písm. b) o. s. ř. Možnost soudu odchýlit se na základě vlastních
skutkových zjištění v průběhu dalšího řízení od žalobcova právního názoru je
pro určení místní příslušnosti bez významu.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je nesprávné, Nejvyšší soud
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil, a jelikož důvody zrušení platí i na usnesení soudu prvního
stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, v němž bude soud vázán právním názorem soudu dovolacího (§ 243g odst. 1
o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho
rozhodnutím řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení (včetně řízení dovolacího)
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu
odvolacího (§ 243g odst. 1, § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu