30 Cdo 1137/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka
v exekuční věci oprávněné společnosti PJ TRADE s. r. o., se sídlem v Praze 1,
Jungmannova 4, identifikační číslo osoby 61055115, proti povinnému R. A.,
zastoupenému JUDr. Hanou Klímovu, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hradčanské
nám. 12, pro částku 202,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň –
město pod sp. zn. 73 Nc 4194/2006, a u JUDr. Zdeňka Zítky, soudního exekutora
Exekutorského úřadu Plzeň – město, Palackého nám. 28, pod sp. zn. 108 EX
8425/06, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 23. 9.
2011, sp. zn. 14 Co 478/2011-25, takto:
Dovolání se zamítá.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 25. července 2007,
sp. zn. 108 EX 8425/06, jímž soudní exekutor podle § 107a o. s. ř. vyhověl
návrhu původní oprávněné Plzeňských dopravních podniků, a. s., aby do řízení na
její místo vstoupila společnost PJ TRADE, s. r. o., jíž původní oprávněná
vymáhanou pohledávku postoupila.
V dovolání povinný namítá, že se krajský soud nezabýval jeho odvolací námitkou
„nedostatku hmotněprávní odpovědnosti povinného za dluh“ a námitkou procesního
pochybení soudu, spočívajícího v neustanovení opatrovníka v nalézacím řízení, v
čemž dovolatel spatřuje vadu řízení, jež vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud věc projednal a o dovolání rozhodl podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení,
bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č.
404/2012 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež
by řízení činily zmatečným ani jiné vady předmětného, tedy exekučního řízení (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání
přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá,
o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a
protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání usnesení
podle § 107a o. s. ř. byly splněny.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v
souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v
souzené věci není.
Soud vyhoví návrhu žalobce (zde původní oprávněné), aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení v první
řadě tehdy, bude-li prokázáno, že
a) nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva na jiného,
b) tato právní skutečnost se týká práva nebo povinnosti dosavadního
účastníka řízení,
c) tato právní skutečnost nastala (došlo k ní) po zahájení řízení.
Ohledně žalobcem (zde původní oprávněnou) označené právní skutečnosti soud
zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost,
s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či
povinnosti (zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle
právních předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít
nemůže), zda opravdu nastala (tedy např., že smlouva byla skutečně uzavřena), a
zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva
či povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či povinnosti, o něž
v řízení jde). ¨
Předpokladem pro vydání usnesení, jímž soud v exekučním řízení připustí, aby do
řízení namísto dosavadního oprávněného (jenž nezanikl) vstoupil jeho právní
nástupce z titulu universální nebo singulární sukcese, pak není jen to, že po
zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy
spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde,
nýbrž i to, že je prokázáno, že právo z exekučního titulu skutečně přešlo či
bylo převedeno na osobu, která se má stát novým oprávněným (§ 36 odst. 3
exekučního řádu) a že průkaz této skutečnosti byl podán způsobem předjímaným
ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23.
ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 943/2012).
Okolnosti popsané výše pod písmeny a/ – c/ (stejně jako existenci samotného
převodu práva) ostatně nezpochybňuje ani samotný dovolatel. Pokud jde o jeho
námitku, že „se krajský soud nezabýval jeho odvolací námitkou nedostatku
hmotněprávní odpovědnosti povinného za dluh a námitkou procesního pochybení
soudu, spočívajícího v neustanovení opatrovníka v nalézacím řízení“, ta je pro
posouzení, zda bylo namístě vydat usnesení podle § 107a o. s. ř., nerevelantní
(na posouzení „hmotněprávní odpovědnosti povinného za dluh“, jak nepřesně uvádí
dovolatel, ani na posouzení, zda nalézací řízení, jež vyústilo ve vydání
exekučního titulu, trpělo vadou spočívající v nedostatku zastoupení povinné
opatrovníka, totiž napadené rozhodnutí – řečeno slovy ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. – nespočívá).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6
o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu