29 Cdo 943/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v exekuční věci
oprávněného JUDr. Lubomíra Fiedlera, advokáta, se sídlem v Praze 2, Římská
1389/42, PSČ 120 00, jako správce konkursní podstaty úpadce MASO SERVIS s. r.
o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 26434431, proti povinnému J. H.,
zastoupenému Mgr. Petrem Saskou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové
náměstí 207/34, PSČ 400 01, pro 2.201.835,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 52 Nc 7471/2008, o dovolání
oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. února
2010, č. j. 11 Co 353/2008, 11 Co 497/2008, 11 Co 498/2008-164, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. února 2010, č. j. 11
Co 353/2008, 11 Co 497/2008, 11 Co 498/2008-164, se zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dále se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.
března 2010, č. j. 11 Co 353/2008-181 a č. j. 11 Co 497/2008, 11 Co
498/2008-185.
Usnesením ze dne 24. dubna 2008, č. j. 52 Nc 7471/2008-23, nařídil Okresní soud
v Ústí nad Labem (dále jen „exekuční soud“) k návrhu oprávněného MASO SERVIS s.
r. o. v likvidaci (dále též jen „společnost M“) exekuci na majetek povinného
(J. H.) k uspokojení pohledávky oprávněného v celkové částce 2.201.835,80 Kč a
nákladů předcházejícího řízení v částce 83.311,- Kč podle pravomocného a
vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Oldřicha Gerneše ze dne 7. února 2008,
sp. zn. 1 R 0301/2008, jakož i nákladů oprávněného a nákladů této exekuce,
jejichž výše bude určena příkazem exekutora. Provedením exekuce pověřil
soudního exekutora Mgr. Davida Koncze.
Exekuční soud nařízenou exekuci nejprve odložil do 31. července 2008 (usnesením
ze dne 19. května 2008, č. j. 52 Nc 7471/2008-95) a poté do pravomocného
skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu, vedeného u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 14 Cm 63/2008 (usnesením ze dne 21. května 2008, č. j. 52 Nc
7471/2008-99).
V průběhu řízení o odvolání oprávněného proti usnesením exekučního soudu ze dne
19. května 2008 a 21. května 2008 pak Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen
„odvolací soud“) usnesením ze dne 9. února 2010, č. j. 11 Co 353/2008, 11 Co
497/2008, 11 Co 498/2008-164, připustil, aby na místo oprávněného vstoupil do
řízení „nabyvatel práva“ J. H.
Odvolací soud nejprve poukázal na to, že v průběhu odvolacího řízení prohlásil
Krajský soud v Ústí nad Labem konkurs na majetek společnosti M (podle zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) usnesením ze dne 17.
prosince 2008, sp. zn. 46 K 47/2007, jehož účinky nastaly téhož dne. Tím se k
uvedenému dni stal (v intencích § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV) oprávněným namísto
úpadce správce jeho konkursní podstaty (JUDr. Lubomír Fiedler).
Dále odvolací soud vyšel z toho, že podáním, jež mu došlo 15. prosince 2008,
navrhl původní oprávněný (společnost M), aby do řízení na jeho místo vstoupil
J. H., jemuž (coby postupníku) vymáhanou pohledávku postoupil (jako postupitel)
smlouvou o postoupení pohledávky (ze dne 11. prosince 2008) - dále jen
„postupní smlouva“ za úplatu ve výši 2.201.836,80 Kč, splatnou okamžikem
účinnosti postupní smlouvy.
Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, že jsou důvody vyhovět návrhu
(se kterým postupník souhlasil) ve smyslu ustanovení § 107a zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný (správce konkursní podstaty
společnosti M) dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí (jenž dovozuje z níže popsaných skutečností), namítaje,
že napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně (z obsahového hlediska tak vystihuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu
soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení) a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel uvádí, že exekučně vymáhanou pohledávku zahrnul 24. března
2009 do konkursní podstaty společnosti M, takže J. H. měl nejprve podat
vylučovací žalobu dle § 19 ZKV. Odvolacímu soudu dovolatel v této souvislosti
vytýká, že se nepřesvědčil o stavu konkursního řízení. Tvrdí rovněž, že
postupní smlouva je vzhledem k době svého uzavření neúčinným právním úkonem dle
§ 15 ZKV, nehledě k tomu, že Městským soudem v Praze (dále jen „insolvenční
soud“) „bylo prohlášeno dne 1. září 2008 insolvenční řízení“ (ve věci sp. zn.
MSPH 88 INS 1847/2008) a byl ustanoven předběžný správce.
Likvidátor společnosti M (jímž je právě J. H.) tedy věděl a musel vědět
(pokračuje dovolatel), že probíhá konkursní řízení na majetek společnosti M a
že jsou podány přihlášky věřitelů, takže zjevně jde o poškozování věřitelů.
Dovolatel rovněž dovozuje, že postupní smlouva odporuje (vedle ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání) též ustanovení § 72 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku. Dovolatel upozorňuje, že sjednaná úplata za postoupení
pohledávky se v konkursní podstatě nenachází.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání v této věci je bez dalšího přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. Podmínku formulovanou návěštím označeného ustanovení (aby
napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam) má Nejvyšší soud za
obsoletní z příčin popsaných např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem 151/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení je - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s
podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí
obdobně (odstavec 3).
Z ustanovení § 36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, se dále podává, že proti
jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného,
než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen
jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno
právo z exekučního titulu (odstavec 3). Přechod povinnosti nebo přechod či
převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem
nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (odstavec 4). Prokáže-
li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní
předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním
řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní
nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí
přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odstavec 5).
Podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak,
použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení exekučního řádu ve
znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí (tj. naposledy ve znění
zákona č. 41/2009 Sb.).
V dané věci spojil odvolací soud napadené rozhodnutí pouze s odkazem na (jím
citované) ustanovení § 107a o. s. ř. V exekučních věcech podléhajících režimu
exekučního řádu, se ovšem ustanovení § 107a o. s. ř. uplatní přiměřeně (§ 52
odst. 1 exekučního řádu) jen v rozsahu, v němž otázku procesního nástupnictví
na straně oprávněného neřeší exekuční řád.
Srovnáním úpravy obsažené v ustanoveních § 36 odst. 3 až 5 exekučního řádu s
úpravou obsaženou v § 107a o. s. ř. lze přitom snadno zjistit, že přiměřená
aplikace ustanovení § 107a o. s. ř. (tak, jak se k ní v literatuře hlásí /v
návaznosti na § 36 odst. 3 až 5 exekučního řádu/ např. dílo Drápal, L., Bureš,
J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C.
H. Beck, 2009, str. 2119) se při procesním nástupnictví na straně oprávněného
uplatní pro exekuční řízení jen potud, že o takovém procesním nástupnictví musí
exekuční soud rozhodnout (usnesením), že osobou legitimovanou k podání návrhu
na vydání takového usnesení je pouze původní oprávněný a že vydání takového
usnesení je podmíněno souhlasem toho, kdo má vstoupit do exekučního řízení
namísto dosavadního oprávněného.
Ustanovení § 107a o. s. ř. nadto nezahrnuje žádné z pravidel obsažených v § 36
odst. 3 a 4 exekučního řádu (jež jsou v exekučním řízení protipólem úpravy
obsažené pro řízení o výkon rozhodnutí v ustanovení § 256 o. s. ř.).
Přitom samozřejmě platí, že předpokladem pro vydání usnesení, jímž soud v
exekučním řízení připustí, aby do řízení namísto dosavadního oprávněného (jenž
nezanikl) vstoupil jeho právní nástupce z titulu universální nebo singulární
sukcese, je nejen to, že po zahájení exekučního řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva
oprávněného, o něž v exekučním řízení jde (srov. § 36 odst. 5 exekučního řádu a
mutatis mutandis výklad podaný k § 107a o. s. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod číslem 31/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž i to, že je prokázáno, že právo z
exekučního titulu skutečně přešlo či bylo převedeno na osobu, která se má stát
novým oprávněným (§ 36 odst. 3 exekučního řádu) a že průkaz této skutečnosti
byl podán způsobem předjímaným ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu.
Napadené rozhodnutí těmto požadavkům v rovině právní nedostálo, neboť z něj při
pouhém poukazu na § 107a o. s. ř. nelze dovodit, že by odvolací soud jakkoli
zkoumal předpoklady dle § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu.
Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Konkursními a insolvenčními souvislostmi věci, namítanými dovolatelem, se
Nejvyšší soud za dané situace již nezabýval.
Jen pro úplnost lze dodat (k výhradě dovolatele, že odvolací soud nezkoumal z
úřední povinnosti stav konkursního řízení co do soupisu vymáhané pohledávky do
konkursní podstaty společnosti M), že závěry obsažené (k povaze soupisu) v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 5349/2007, v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1394/2008,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2010, pod číslem 148,
a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1736/2008
by takový postup odvolacího soudu činily zbytečným.
Ostatně, dovolateli nic nebránilo v tom, aby poté, co se prohlášením konkursu
na majetek společnosti M stal 17. prosince 2008 bez dalšího oprávněným namísto
společnosti M, vzal návrh na vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví zpět
(což do vydání napadeného usnesení neučinil).
S přihlédnutím k tomu, že po vydání napadeného usnesení odvolací soud přijal
rozhodnutí (specifikovaná v bodě II. výroku tohoto usnesení), jimiž rozhodl o
odvoláních proti usnesením exekučního soudu o odložení nařízené exekuce a o
odvolání povinného proti usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce, přičemž
všechna tato rozhodnutí vydal ve vztahu k J. H. (coby novému oprávněnému dle
usnesení odvolacího soudu rušeného tímto usnesením), zrušil Nejvyšší soud
formou závislého výroku (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) i tato rozhodnutí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu