30 Cdo 1138/2017-310
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce
M. P., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně,
Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 19/2014, o dovolání
žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu
2016, č. j. 15 Co 395/2015-259, ve znění opravného usnesení ze dne 12. ledna
2017, č.j. 15 Co 395/2015-270, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 15 Co
395/2015-259, ve znění opravného usnesení ze dne 12. ledna 2017, č.j. 15 Co
395/2015-270, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 425.000,- Kč jako náhrady
nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným proti němu
Okresním soudem ve Zlíně pod sp.zn. 3 T 82/2012-779. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2015, č.j. 11 C 19/2014-178, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. února 2016, č.j. 11 C 19/2014-236 (potvrzeného usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 30. května 2016, č.j. 15 Co 172/2016-245), výrokem I. uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 225.000,- Kč s příslušenstvím a co
do částky 200.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrokem II. uložil
žalované nahradit žalobci náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil žalované
nahradit náklady řízení České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Při
rozhodování podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
vyšel z toho, že v řízení nebylo sporu o existenci nezákonného rozhodnutí, a to
usnesení Státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne
20. dubna 2011, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Toto trestní
stíhání skončilo v důsledku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. prosince 2012, č.j. 3 T 82/2012-779, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Soud
prvního stupně vzal v úvahu povahu trestní věci, kdy žalobci hrozil trest
odnětí svobody v rozmezí jeden až pět let, délku trestního řízení dva roky a
šest měsíců a následky způsobené žalobci tímto řízením v jeho osobnostní sféře
spočívající v subjektivních pocitech frustrace i nemajetkové újmy způsobené
zásahem do jeho osobnostních práv, zejména práva na ochranu cti a dobré pověsti
v důsledku výrazné negativní publicity, které se mu dostalo. Dospěl pak k
závěru, že žalobci náleží peněžité zadostiučinění v částce 300.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již poskytla zadostiučinění ve výši 75.000,- Kč,
přiznal soud prvního stupně zadostiučinění ve výši 225.000,- Kč. Ve zbývající
části pak soud žalobu zamítl. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 15 Co 395/2015-259, ve znění opravného usnesení
ze dne 12. ledna 2017, č.j. 15 Co 395/2015-270, výrokem I. podle § 220 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), napadený rozsudek změnil
tak, že žalobu zamítl ohledně částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, jinak ho
potvrdil, výrokem II. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května
2016, č.j. 15 Co 172/2016-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil a výrokem IV. uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů
řízení částku 60.632,- Kč. V odůvodnění svého rozsudku poukázal na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněný
pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R
122/2012“), a ze dne 9. září 2015, sp. zn.
30 Cdo 2200/2015, z nichž druhý se
týkal obdobné věci. Uvedl, že aniž by použil matematického výpočtu, dospěl k
závěru, že výše zadostiučinění, která je v souladu s obecně sdílenou představou
spravedlnosti i s ohledem na judikaturu vyšších soudů, činí v tomto případě
150.000,- Kč. Dále uvedl, že vycházel při svém rozhodnutí z toho, že žalobce v
okamžiku zahájení trestního stíhání byl služebně zařazen jako vedoucí územního
odboru Znojmo, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje Územní odbor
Znojmo, tedy byl tak vedoucím celého územního odboru, dále z ohledu na délku
řízení, které proti němu bylo vedeno a konečně i z toho, že mu bylo zabráněno i
v provozování jeho koníčku, když jako myslivci mu byl odebrán zbrojní průkaz a
musel odevzdat veškeré lovecké zbraně a v provozování takového koníčku byl
citelně omezen. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již vyplatila částku
75.000,- Kč, byla jí rozsudkem odvolacího soudu uložena povinnost zaplatit mu
ještě 75.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 30. prosince 2016 dovolání žalovaná
a dne 7. února 2017 výslovně proti výroku I. žalobce. Oba dovozují přípustnost
svých dovolání z ustanovení § 237 o.s.ř., oba jako dovolací důvod uvádějí
nesprávné právní posouzení věci a oba se domnívají, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (poukazují především na
rozsudek ve věci sp.zn. 30 Cdo 1747/2014). Vytýkají odvolacímu soudu nedostatky
v odůvodnění, zejména srovnání s konkrétními částkami, které byly přiznány ve
shodných nebo podobných případech a z obsahu dovolání žalované je zřejmé, že
směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku. Žalovaná považuje částku přiznanou
odvolacím soudem za neodůvodněně vysokou, zatímco žalobce dovozuje, že
přiměřená je satisfakce minimálně ve výši, jak ji stanovil soud prvního stupně.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu buď
změnil ve výroku I. tak, že žaloba se zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek buď změnil tak, že se
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje, případně aby ho ve výroku
I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2.
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu
oprávněnými, a splňujícími předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že obě dovolání jsou přípustná, a
rovněž důvodná.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, který ostatně žalovaná zmiňuje ve
svém dovolání, uvedl, že „výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2
zákona č. 82/1998 Sb.(ve znění pozdějších předpisů) na náhradu nemajetkové újmy
způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo
zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se
s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují“. V rozsudku ze dne 9. září
2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015, Nejvyšší soud obdobně vyložil, že „Státu nelze
přičítat k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími
prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (např. sděleními, k
nimž došlo v dále označeném případě, že žalobkyně je „osvobozená, ne však
nevinná“, „žena zabila svého manžela a tělo hodila do O.“ apod.). Zde totiž
dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a
skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. V konečném důsledku musí výše
soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v
případech, které se v podstatných znacích shodují. Jinak vyjádřeno, výše
přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových
odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného
v případě skutkově obdobném“.
V souzené věci odvolací soud – přes zřejmou snahu posoudit věc v intencích
judikatury Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí citoval a
relativně podrobně reprodukoval, neprovedl srovnání s jinými rozhodnutími soudu
o odškodnění za nemajetkovou újmu tak, aby vždy uvedl podstatné skutkové
okolnosti, ze kterých soudy ve svých rozhodnutích vycházely, i výši přiznaného
peněžního zadostiučinění. Odůvodnění napadeného rozsudku tak postrádá zcela
srozumitelné srovnání těchto případů se skutkovým stavem, ke kterému soud
dospěl v nyní projednávané věci tak, aby se jím přiznaná částka jevila jako
průmět částek přiznaných ve skutkově nejbližších případech.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu,
ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i
v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu