30 Cdo 2200/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce
Mgr. Bc. P. P., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně,
Bubeníčkova 42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 225.000-, Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 44/2014,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února
2015, č. j. 19 Co 421/2014-141, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015, č. j. 19 Co
421/2014-141, se v měnícím výroku I., kterým byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobci částku 65.000,- Kč se zákonným příslušenstvím, a dále v
nákladovém výroku II., zrušuje a věc, se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalované odmítá.
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši
225.000,- Kč, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, v rozhodném znění (dále též „OdpŠk“), a to za nemajetkovou újmu
způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. Tvrdil, že po necelých dvou letech
od zahájení trestního stíhání, byl zproštěn obžaloby. Nezákonné trestní stíhání
znamenalo zásadní „devastující“ zásah do jeho osobního, rodinného a profesního
života. Pracoval v pozici jednoho z nejvýše postavených policistů v okrese Z.,
jako vedoucí obvodního oddělení Znojmo. Po celou dobu trestního stíhání byl
postaven mimo službu. Bylo poškozeno jeho dobré jméno, trestní stíhání bylo
provázeno mnohdy tendenční medializací, což mu působilo psychickou újmu. V
různých evidencích má vyznačeno, že byl obžalován pro trestný čin, přestože byl
obžaloby zproštěn, což jej v budoucím profesním životě znevýhodňuje. Žalovaná
ho odškodnila částkou 75.000,- Kč, což považoval za nedostatečné.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
července 2014, čj. 20 C 44/2014-109, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že usnesením Okresního státního
zastupitelství Brno – venkov ze dne 20. dubna 2011, bylo zahájeno trestní
stíhání žalobce z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zák. Po
projednání obžaloby Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. října 2012
rozhodl o zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo
prokázáno, že se nestal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Rozsudek nabyl
právní moci dne 19. března 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně,
pobočky ve Zlíně ze dne 19. března 2013. Žalobci hrozil trest odnětí svobody na
šest měsíců až tři léta a trest zákazu činnosti. Trestní stíhání žalobce trvalo
po dobu jednoho roku a téměř jedenácti měsíců. Žalovaná považovala uplatněný
nárok žalobce ve výši 300.000,- Kč co do právního základu za důvodný, jako
přiměřené odškodnění přiznala žalobci částku 75.000,- Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 1, § 5, písm. a) a b) a §
31a odst. 1 a 2 Odpšk. Dovodil, že v daném případě jsou splněny předpoklady
odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným
rozhodnutím spočívajícím v zahájení trestního stíhání, které skončilo
zproštěním obžaloby žalobce podle § 226 písm. a) tr. řádu. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že je třeba žalobce odškodnit formou peněžitého zadostiučinění. Soud prvního stupně zhodnotil uplatněný nárok žalobce dle kritérií stanovených
ustálenou judikaturou dovolacího soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 27. 6. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod číslem 122/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 122/2012, in www.nsoud.cz. Z
hlediska 1. kritéria: povahy trestní věci, považoval hrozbu trestního postihu
žalobce jako obecně nižší a v této souvislosti i újmu žalobce. Z hlediska 2. kritéria: délky trestního řízení, vzal v úvahu, že trestní stíhání žalobce
trvalo jeden rok a téměř jedenáct měsíců. Z hlediska 3. kritéria: následky
způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, přihlédl k tomu,
že žalobce byl v průběhu trestního stíhání postaven mimo službu, že po tuto
dobu byla trestní věc značně medializována, trestní stíhání se negativně
promítlo nejen do pracovního a soukromého života, ale i do života jeho rodiny. Soud prvního stupně však dovodil, že trvání negativního zásahu do osobnosti
žalobce se ohraničuje maximálně po dobu trvání trestního řízení, nelze proto
vzít v úvahu žalobcem tvrzené následky, které mu měly vzniknout v budoucnu. Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 115/2012, a na „R 122/2012“).
Při stanovení výše peněžitého odškodnění žalobce přihlédl k tomu, že trestní
stíhání proti němu nebylo zahájeno zjevně bezdůvodně s cílem ho poškodit, že se
žalobce nepodílel na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno a dále v
něm pokračováno a že by si trestní stíhání sám zavinil. Dále zohlednil i
skutečnost, že žalobce byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu. Za
přiměřené peněžité zadostiučinění žalobce považoval částku 75.000,- Kč, kterou
již žalobce odškodnila žalovaná. Městský soud v Praze shora (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným
rozsudkem ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne ze dne 23. července 2014, čj. 20 C 44/2014-109, tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci 65.000,- Kč spolu se zákonnými úroky. Co do částky 160.000,- Kč spolu s
úrokem z prodlení z této částky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve
výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před
soudem první stupně částku 16.456,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku
8.228,- Kč. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, jakož i z nich vyvozené
právní závěry, kromě stanovení výše odškodnění. Odvolací soud odlišně hodnotil
uplatněný nárok žalobce z hlediska 3. kritéria: následky způsobené trestním
řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Kromě okolností, které vzal v úvahu
soud prvního stupně, vycházel ze zjištění, že v případě žalobce se jednalo o
osobu v místě známou a že žalobce zastával vysokou policejní funkci. Medializace trestní věci vedla k tomu, že se u veřejnosti postupně vytvořil na
něho negativní názor ohledně jeho morální a pracovní způsobilosti, což se
projevilo i v postoji policistů, jeho bývalých kolegů. Odvolací soud dále
konstatoval, že žalobci lze uvěřit, že trestní stíhání na malém městě, kde se
občané znají, má vyšší dopad, nežli v anonymním prostředí velkoměst. Při stanovení výše přiměřeného peněžitého odškodnění žalobce použil podpůrně
hledisko konstantní judikatury dovolacího soudu (R 52/2012 a R 122/2012), které
stanoví rámec pro přiměřené odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu v rozmezí
500,- Kč až 1.500,- Kč za den. Dovodil, že žalobce nebyl stíhán vazebně a jeho
omezení a dopady trestního stíhání do jeho života jsou nesrovnatelně nižší, než
je tomu u člověka zbaveného vazbou osobní svobody. Přesto se jednalo o závažný
zásah, a proto dospěl k závěru, že by se žalobci mělo dostat částky 200,- Kč za
den. Jelikož žalobce byl trestně stíhán 699 dnů, pak při částce 200,- Kč za den
by se mu mělo dostat po zaokrouhlení peněžitého zadostiučinění ve výši
140.000,- Kč. Částka 75.000,- Kč byla již vyplacena a žaloba je proto důvodná
co do částky 65.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání.
Dovolatelka jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. a dovolací důvod
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, když předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že odvolací soud
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci,
neboť odvolací soud v souzené věci použil pro stanovení výše přiměřeného
odškodnění za „nezákonné trestní stíhání“ podpůrně konstantní judikaturu
týkající se odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu, ačkoli žalobce nebyl
vazebně stíhán a ze zjištěného skutkového stavu nijak nevyplývá taková
intenzita zásahu do osobnosti žalobce, která by byla s vazebním stíháním, byť
jen srovnatelná. Při hodnocení intenzity zásahu do osobnostní sféry žalobce
odvolací soud zjevně vybočil z ustálené praxe obecných soudů. Okolnosti
svědčící o závažnosti újmy žalobce, které odvolací soud uvedl (postavení mimo
službu, vysoká policejní funkce, medializace věci v malém městě) byly již
zohledněny žalovanou při předběžném projednány nároku. Podle dovolatelky v
dosavadní judikatuře dovolacího soudu není kromě obecného návodu, který je
obsahem rozhodnutí Nejvyššího soudu R 122/2012, upraven žádný „výpočetní
mechanismus (algoritmus)“, s jehož pomocí by bylo možné stanovit konkrétní výši
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou „nezákonným trestním stíháním“. I navzdory absenci takového mechanismu ovšem dovolatelka považuje částku 200,-
Kč za den trestního stíhání žalobce za nepřiměřenou zásahu trestního stíhání do
osobnostní sféry žalobce. Dovolatelka má za to, že dovolací soud by měl vyřešit
otázku, zda v případě, kdy poškozený nebyl trestně stíhán vazebně, je na místě
vycházet z mechanismu výpočtu denní sazby jako rámce pro odškodnění vzniklé
újmy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve
výroku I. změnil tak, že se žaloba co do částky 225.000,- Kč zamítá, nebo aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a opětovně zdůraznil nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu
R 122/2012, pokud je o závěr, že trvání negativního zásahu do osobnosti žalobce
se ohraničuje maximálně po dobu trvání trestního řízení. Navrhl, aby dovolací
soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl nebo zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se
nejdříve zabýval přípustností dovolání. Dovolatelka podala dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí, kterým
odvolací soud potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do
částky 160.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že tímto výrokem bylo dovolatelce
vyhověno, dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalované odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.). V ostatním rozsahu je dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání je zčásti důvodné. Dovolání dovolatelky je přípustné podle § 237 o. s. ř, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Z hlediska obsahového vymezení v dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se
jedná o právní otázky, které řešil odvolací soud při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci zahájením (vedením)
trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, ve vztahu k
ustanovením § 31a ost. 1 a 2 OdpŠk, v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 (všechna rozhodnutí
dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud
(případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem
na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil
okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení § 31a OdpŠk hovoří pouze
o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává
na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici
(minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění, které se vždy váže k
jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů. [srov. též např. R 122/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července
2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března
2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Již v R 122/2012 Nejvyšší soud dále vyjádřil, že není možné paušálně (předem)
stanovit výši zadostiučinění pro každý případ trestního stíhání, které neskončí
pravomocným odsuzujícím rozsudkem, ani není možné matematicky stanovit výši
zadostiučinění za určitý časový úsek trestního stíhání předem pro všechny
případy. I v takových řízeních je tedy především na soudu, aby výši
zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu. Přitom soud může vzít v úvahu kritéria, která se v takových případech zpravidla
vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na výši
případného zadostiučinění. Je pak znovu na soudu, aby zvážil, jak intenzivně
(či v jakém rozsahu) byla tato kritéria v konkrétním případě naplněna, a vedle
toho vzal do úvahy okolnosti, za nichž k újmě došlo (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Těmi
jsou: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního řízení a 3) následky způsobené
trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Obdobně se vyjádřil
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. srpna 2012, sp. zn 30 Cdo 2256/2011, když
uzavřel, že výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od
základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno
právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. V těchto případech se totiž
odškodňuje určitá „typizovaná újma“ (spočívající v nejistotě účastníka řízení a
pojící se s trváním, tedy délkou řízení), k níž ovšem mohou v konkrétním
případě přistoupit specifické skutečnosti tuto újmu prohlubující [k tomu
srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn.
Cpjn
206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
bod IV., písm. d/ (dále již „R 58/2011“)]. Vzhledem k výše uvedeným závěrům nepovažoval dovolací soud za přiléhavé ani v
daném případě stanovovat matematický výpočet částky přiměřeného zadostiučinění
za jednotku času, v němž se trestní stíhání odehrává (jak požadovala
dovolatelka). Z výše uvedeného je zřejmé, že z hlediska posuzované právní
otázky, zda výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, lze odvíjet od
základní částky odškodnění za jeden den trvání řízení, spočívá napadené
rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení. Státu nelze přičítat k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen
sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (např. sděleními, k nimž došlo v dále označeném případě, že žalobkyně je „osvobozená,
ne však nevinná“, „žena zabila svého manžela a tělo hodila do O.“ apod. Zde
totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a
skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (srov. již shora cit. rozsudek
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši
přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích
(poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno,
výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných
skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění
přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru
možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, a R
122/2012). Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí
být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je
nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z
hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. R 122/2012, nebo již shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Z posledně uvedených závěrů ustálené judikatury odvolací soud – jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozhodnutí – při hodnocení výše odškodnění za
nemajetkovou újmu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které
neskončilo pravomocným odsouzením, nevycházel. Proto i z tohoto hlediska je
napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení. Soudy by měly zohledňovat i důvody, pro něž bylo trestní řízení zastaveno,
respektive pro které byl obžalovaný zproštěn obžaloby, ve smyslu vyjádření
Ústavního soudu, který uzavřel, že „každé trestní stíhání ovlivňuje osobní
život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního
rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního
stíhání je zátěží pro každého.
Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do
soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím
spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno
zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec
obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem“ (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, jenž je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách ÚS www.nalus.usoud.cz). Z vyloženého vyplývá, že hledisko způsobené nemajetkové újmy je zpravidla
nejintenzivněji naplněno tehdy, jestliže je vydán zprošťující rozsudek pro
důvody uvedené v § 226 písm. a) a b) tr. řádu (tedy že nebylo prokázáno, že se
stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nebo že v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem (srov. shora cit rozsudek Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Nesouhlasí-li žalobce ve svém vyjádření se závěrem rozhodnutí Nejvyššího soudu
v R 122/2012, o tom, že „trvání negativního zásahu do osobnosti žalobce se
ohraničuje maximálně po dobu trvání trestního řízení“, dovolací soud
konstatuje, že se v daném případě nehodlá odchýlit od své ustálené
judikatury. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší
soud proto napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu
zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.