30 Cdo 1154/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně K. N., zastoupené Mgr. Jiřím Vágnerem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované PKS MONT, a.s., se sídlem ve
Žďáře nad Sázavou, Brněnská 126/38, IČO: 65276507, zastoupené Mgr. Petrem
Šírem, advokátem se sídlem ve Sněžném, Kadov 49, o ochranu osobnosti, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 36/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dne 14. října 2009, č.j. 1 Co 37/2009-257,
I. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci dne 14. října 2009, č.j. 1 Co 37/2009-257, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 15.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Petra Šíra, advokáta se sídlem ve Sněžném, Kadov 49.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. října 2008, č.j. 24 C 36/2006-178,
výrokem I. uložil žalované, aby do 20 dnů od právní moci rozsudku uveřejnila v
deníku MF Dnes a v deníku Sport omluvu tohoto znění: „Obchodní společnost PKS
MONT, a.s., se sídlem Žďár nad Sázavou, Brněnská 126/38, PSČ 591 39, IČ:
65276507, se omlouvá paní K. N., že využila její podobiznu pro reklamu a
propagaci svých výrobků, tj. oken, dveří a stěn z plastu, dřeva a hliníku, v
reklamním letáku s reklamním sloganem: “Prodlužujeme platnost mimořádné zimní
slevy na naše okna až do konce května! Jako partnerovi lyžařských závodů Zlaté
lyže v N. M. na M. nám dlouhá zima nevadí!“, vydaném společností PKS MONT, a.s.
a distribuovaném široké veřejnosti spotřebitelů v ČR protiprávně.“, výrokem II.
zamítl žalobu ohledně slov „reprezentace ČR v klasickém lyžování, výrokem III.
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 450.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy
v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že žalovaná si nechala zhotovit leták s podobiznou žalobkyně
bez jejího souhlasu a tento leták byl šířen roznáškou do schránek, tj. způsobem, který soud prvního stupně hodnotil jako masový. Na základě tohoto
zjištění pak dospěl k závěru, že žalovaná zasáhla do osobnostních práv
žalobkyně, konkrétně do práva na podobu ve značné míře a za přiměřenou
považoval omluvu uvedenou ve výroku I. a dále náhradu nemajetkové újmy v
penězích v částce uvedené ve výroku III. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. října 2009,
č.j. 1 Co 37/2009-257, výrokem I. rozsudek krajského soudu změnil tak, že
žalobu, pokud jí byla požadována omluva a částka 350.000,- Kč jako náhrada
nemajetkové újmy v penězích zamítl. Výrokem II. rozsudek krajského soudu
potvrdil v části, kterou žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku
100.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, poté co
doplnil dokazování, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o
základ žaloby, totiž že žalovaná šířila předmětný leták s podobiznou žalobkyně
bez jejího souhlasu a zasáhla tak do jejích osobnostních práv (konkrétně práva
na podobu) ve značné míře. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovolací soud
dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že předmětný reklamní
leták byl šířen jinde než v J., takže podle soudu proto není přiměřené znění
omluvy, která je požadována za to, že byl distribuován široké veřejnosti
spotřebitelů v České republice a zcela není přiměřené, pokud je požadováno
zveřejnění omluvy v celostátních denících. Tomu odpovídá i nižší náhrada
nemajetkové újmy v penězích, než byla přiznána soudem prvního stupně. Odvolací
soud zdůraznil, že soud prvního stupně se neřídil jeho závazným právním
názorem, který vyslovil ve zrušujícím usnesení ze dne 26. března 2008, č.j. 1
Co 77/2007-18, že je nutno přihlédnout k tomu, že tvář žalobkyně nebyla zcela
seznatelná a že z obsahu letáku nevyplývalo, že by měla k propagovaným výrobkům
žalovaného nějaký vztah tak, že by je sama např. určitým způsobem užívala či
doporučovala a na letáku ani nebylo uvedeno její jméno. Konečně odvolací soud
připomněl, že z provedeného dokazování se podává, že nejde o situaci, kdy by
žalovaná úmyslně a prvoplánově nechala vyhotovit a šířit leták, spíše zpočátku
byla v omylu, když se domnívala, že souhlas žalobkyně je dán a že se nedopouští
protiprávního jednání. Jako přiměřenou proto odvolací soud shledal právě částku
100.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 28. prosince 2009,
přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 11. února 2010
včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b), takže vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Řízení bylo podle ní postiženo vadou, která ve svém
důsledku mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy fakticky
rovněž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že se jí nepodařilo prokázat,
že leták žalovaná šířila masově, že její postava nebyla na reklamním letáku
zcela seznatelná, že k propagovaným výrobkům neměla vztah a že na letáku nebylo
uvedeno její jméno, stejně jako s tím, že nejde o situaci, kdy by žalovaná
úmyslně a plánovaně nechala vyrobit a šířit leták, aby dosáhla zisku. Na
konkrétních příkladech dokládá, že odůvodnění napadeného rozsudku není, na
rozdíl od odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přesvědčivé. Domnívá se, že
odvolacím soudem přiznaná výše finanční náhrady za nemajetkovou újmu je
nepřiměřeně nízká a plnila by pouze symbolickou funkci. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku I. a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná v písemném vyjádření ze dne 9. března 2010 vyslovila s dovoláním
nesouhlas a navrhla, aby bylo zamítnuto a aby jí byly nahrazeny náklady řízení. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále konstatuje, že dovolání je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
přezkoumal v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §
242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je třeba jej z hlediska výtek
obsažených v dovolání považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty z obsahu
spisu seznány nebyly. Žalobkyně dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku I. ukládajícím žalované
povinnost uveřejnění omluvy v MF Dnes a v deníku Sport tak, že žaloba byla v
této části zamítnuta, jednak ve výroku III. tak, že žaloba na zaplacení částky
450.000,- Kč byla zamítnuta co do částky 350.000,- Kč. Dovolání v zásadě
nerozlišuje výtky směřující vůči zamítavému výroku týkajícímu se požadované
omluvy a výtky směřující proti částečnému zamítnutí požadavku na finanční
satisfakci. Je však zřejmé, že je zaměřeno zejména proti posouzení přiměřené
výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolacím soudem.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje v prvé řadě dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b), tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy,
kdy jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový
případ se jedná, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak
vadně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Z ustanovení § 13 odst. 1 obč.
zák. vyplývá právo postižené fyzické osoby domáhat se zejména, aby bylo
upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly
odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§
13 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 12 odst. 1 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové
snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích
projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolení.
Nezadatelným právem fyzické osoby je svobodně se rozhodnout, zda její zákonem
chráněných osobnostních hodnot (zde její podobizny) bude využito např. pro
komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v § 12
odst. 2 a 3 obč.zák. Bez souhlasu této osoby jde zpravidla o zásah proti její
chráněné osobnostní sféře se všemi atributy závažnosti, následně většinou
odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 obč.zák.
(obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle
občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 371 a 372 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 1873/2006).
K zamítnutí požadavku na uveřejnění omluvy vedla odvolací soud úvaha, že pokud
bylo prokázáno pouze šíření předmětného letáku v J., pak požadovaná omluva za
to, „že leták byl distribuován široké veřejnosti spotřebitelů v České
republice“, není přiměřená a přiměřeným není ani požadavek na její uveřejnění v
celostátních denících. Petit žaloby postižené fyzické osoby, která se domáhá
morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění
(viz § 79 odst. 1 o.s.ř.). Shledá-li soud na základě učiněných zjištění, že
forma morálního zadostiučinění navržená dotčenou fyzickou osobou je s ohledem
na okolnosti daného případu přiměřená, t.j. že je s přihlédnutím k nim schopná
odpovídajícím způsobem vyvážit a zmírnit vzniklou nemajetkovou újmu, pak
navrženou formu morální satisfakce postižené fyzické osobě přizná. Neshledá-li
však navrženou formu morálního zadostiučinění jako přiměřenou, a tím z hlediska
§ 13 obč.zák. za důvodnou, soud žalobu na přiznání navržené formy morálního
zadostiučinění zamítne. Přiměřenost formy morálního zadostiučinění vždy závisí
na posouzení povahy a okolností konkrétního případu (např. intenzity a způsobu
neoprávněného zásahu, charakteru zasažené hodnoty osobnosti, trvání a šíře
ohlasu vzniklé nemajetkové újmy, apod.). V této souvislosti je třeba se
ztotožnit s odvolacím soudem, pokud dovodil, že žalobkyní požadovaná omluva za
distribuci letáku „široké veřejnosti spotřebitelů v ČR“ ve dvou celostátních
denících není z hlediska § 13 odst. 1 obč.zák. přiměřená.
Nejevilo-li by se postačujícím zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák.
zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo
její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové
újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 téhož zákona výši náhrady
nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 obč. zák.) určí soud s přihlédnutím k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Soud
musí vzít v úvahu např. intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu,
charakter a rozsah zasažené hodnoty osobnosti, trvání i šíři vzniklé
nemajetkové újmy apod.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze
zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136
o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení.
Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je pak zjištění takových skutečností,
které soudu umožní založit ji na určitém kvantitativním posouzení základních
souvislostí posuzovaného případu (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo 1286/2005-169). Smyslem peněžitého
zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je výhradně zmírnění
následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Nejde však o
reparaci celé nemajetkové újmy.
Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolacího
soudu vyhovělo, neboť soud v něm přesvědčivě a přiléhavě vysvětluje důvody,
které jej vedly k posouzení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy v penězích,
kdy správně přihlížel jak k závažnosti vzniklé újmy, tak k okolnostem, za nichž
k porušení práva došlo.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, správný, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty
před středníkem v této části zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč [srov. § 2 odst.
1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od
1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č.
276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení
žalovaného činí 12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty
představována částkou 15.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu