30 Cdo 1156/2024-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce a) M. M., a b) F. J., zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 63 900 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 66/2022, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 58 Co 364/2023-124, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá. II. Žalobce a) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci se domáhali na žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu každý ve výši 63 900 Kč s příslušenstvím, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Posuzované dědické řízení bylo zahájeno dne 29. 11. 2001 a žalobci jako věřitelé v něm dne 7. 1. 2002 uplatnili svou pohledávku v celkové výši 4 480 760 Kč. Dne 7. 3. 2011, s právní mocí ke dni 2. 4. 2011, bylo v řízení rozhodnuto o likvidaci dědictví, ke dni podání žaloby nebyla likvidace dědictví skončena a žalobcům nebylo ničeho vyplaceno. Každý ze žalobců byl již před podáním žaloby za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodněn, a to za období od 7. 1. 2002 do 30. 6. 2011 částkou 40 500 Kč a za následující období do 18. 6. 2021 částkou 107 550 Kč. Podanou žalobou se žalobci nyní domáhají dalšího zadostiučinění ve výši 63 900 Kč s příslušenstvím pro každého za období od 7. 1. 2002 do 30. 6. 2011. Svou žalobu vzal žalobce a) i žalobce b) částečně zpět co do zaplacení úroku z prodlení za dobu od 21. 10. 2022 do 22. 10. 2022 a co do částky 900 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 16 C 66/2022-87, zastavil řízení v části, ve které se každý ze žalobců domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 63 900 Kč za dobu od 21. 10. 2022 do 22. 10. 2022 (výrok I), zastavil řízení v části, ve které se každý ze žalobců domáhal zaplacení 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 10. 2022 až do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení částky 63 000 Kč žalobci a) se zákonným úrokem z prodlení od 23. 10. 2022 ve výši 15 % ročně do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu na zaplacení částky 63 000 Kč žalobci b) se zákonným úrokem z prodlení od 23. 10. 2022 ve výši 15 % ročně do zaplacení (výrok IV), uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč (výrok V) a uložil žalobci b) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč (výrok VI).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobců na přerušení odvolacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích III a IV o
věci samé a ve výrocích V a VI o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení každý částku 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a) v rozsahu výroku II a III včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. V rozsahu, ve kterém byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce b), v rozsahu, ve kterém byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen výrok VI rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalobce b) zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, a v rozsahu výroku III rozsudku odvolacího soudu, kterým byla uložena žalobci b) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení, je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
6. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku, zda má věřitel zůstavitele právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení již od okamžiku, kdy v rámci něj oznámí svou pohledávku, nebo až od okamžiku nařízení likvidace dědictví, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že se věřitel zůstavitele nestává účastníkem dědického řízení jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví (tedy pravomocným rozhodnutím soudu o nařízení likvidace dědictví, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015). Za dobu, kdy není účastníkem dědického řízení, mu nemůže ani svědčit právo na jeho přiměřenou délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015), a to zejména proto, že oznámení pohledávky za zůstavitelem je čistě procesním úkonem bez hmotněprávních účinků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015) a předmětem dědického řízení v dané fázi proto žádná práva a povinnosti věřitele zůstavitele nejsou. Není tedy důvod, aby měl věřitel zůstavitele jakoukoli obavu o výsledek dědického řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Pokud žalobce z dovoláním citované judikatury vyvozuje závěr, že náhrady újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení se může bez ohledu na účastenství v posuzovaném řízení domáhat každý, kdo je takovým nesprávným úředním postupem přímo zasažen, je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, bodu 25, dospěl dovolací soud k závěru, že právo na zadostiučinění nemajetkové újmy nesvědčí ani vedlejšímu účastníkovi, tím méně pak svědčí tzv. třetím osobám, které se řízení přímo neúčastní. V rozsudku ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2019, bodu 27, pak bylo vysvětleno, že nároky z nesprávného úředního postupu může uplatnit i jiná osoba než účastník řízení, nejde-li však o nároky z nepřiměřené délky řízení.
7. Otázka, zda nárok věřitele zůstavitele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení je co do maximální výše limitován částkou, které se věřiteli v dědickém řízení (či v rámci likvidace dědictví) dostalo, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího a nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., pokud odvolací soud uzavřel, že je při stanovení zadostiučinění určující částka, která byla žalobci a) výsledně poskytnuta při likvidaci dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, body 39 a 40, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím naopak zdůrazňuje, že žalovanou bylo žalobci a) vyplaceno v souvislosti s nepřiměřenou délkou dědického řízení za dobu od právní moci rozhodnutí o likvidaci dědictví dne 2. 4. 2011 do 30. 6. 2011, tedy za pouhé tři měsíce, zadostiučinění ve výši 40 500 Kč, což je plně dostačující. Zadostiučinění v této výši výrazně převyšuje i obvyklou výši poskytovaných náhrad nemajetkové újmy (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II v části, kterou byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a ve výroku III, kterým byla žalobci a) uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce a) odmítl jako objektivně nepřípustné.
9. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce a), jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu