ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce Mgr. Z. P., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a
nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 164/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2010, č.
j. 44 Co 130/2009-79, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2010, č.
j. 44 Co 130/2009-79, v rozsahu výroku I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu se
zamítá, ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč s úrokem z prodlení z dlužné
částky do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), co do částky
145.000,- Kč a úroku z částky 175.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Brně změnil napadený výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 20.000,- Kč, a ve zbývajícím
rozsahu rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem I. stupně. Žalobce se návrhem ze dne 17. 9. 2007, doplněným a změněným na základě výzvy
soudu podáním ze dne 22. 8. 2008, domáhal zaplacení částky 165.000,- Kč z
titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nesprávného úředního postupu Městského soudu v Brně v řízení sp. zn. 49 C
41/94, a 10.000,- Kč z titulu náhrady škody spočívající v nákladech, které měl
žalobce vynaložit na nápravu nesprávného úředního postupu v souvislosti s
podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobce byl usnesením
Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1997 ustanoven právním zástupcem žalobci v
řízení sp. zn. 49 C 41/94, 49 C 142/95, jednak v řízení o věci samé (nároky
pracovněprávní a související), a následně rovněž pro řízení dovolací. Hlavní
část řízení byla odvolacím soudem pravomocně rozhodnuta dne 28. 5. 2002. Žalobce v průběhu řízení několika přípisy (ze dne 18. 2. 1998, 6. 11. 1998, 8. 8. 2003, 20. 5. 2004) požádal o poskytnutí alespoň minimální zálohy na odměnu,
avšak bezvýsledně. Až na základě žádosti adresované přímo předsedkyni soudu dne
25. 6. 2005 byla žalobci usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005
přiznána záloha ve výši 9.450,- Kč, a tato částka mu byla vyplacena dle jeho
sdělení dne 1. 11. 2005. Po skončení dovolacího řízení byla žalobci usnesením
Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2010 přiznána celková odměna ve výši
51.525,- Kč, proti tomuto výroku se však žalobce odvolal. Žalobce podal dne 14. 2. 2006 stížnost k Evropského soudu pro lidská práva, která byla zaevidována
pod. č. 7764/06, z důvodu porušení práva na spravedlivé řízení spočívajícího v
průtazích v řízení ohledně přiznání nároku na odměnu advokáta. Na základě
upozornění ESLP o možnosti uplatnění vnitrostátního prostředku nápravy podle
novely zákona č. 82/1998 Sb., provedené zák. č.160/2006 Sb., uplatnil žalobce
nárok o odškodnění nemajetkové újmy a náhrady škody u žalované podáním ze dne
14. 3. 2007. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že došlo k nesprávnému
úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., avšak za
dostačující považovala konstatování porušení práva. Krajský soud v Brně k žalobcově nároku uvedl, že se jedná o přímé porušení
žalobcova práva na odměnu za práci, o níž je rozhodováno na základě ustanovení
§ 140 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 2 o. s. ř.
Odůvodněnost případů, kdy se
záloha na odměnu advokátovi poskytne, je stanovena relativně neurčitou
hypotézou právní normy, ponechávající soudu na zvážení, zda a kdy přiměřenou
zálohu advokátovi poskytne. Obecně platnou zásadou pro rozhodnutí o poskytnutí
zálohy se jeví potřeba průběžného zaopatření advokáta prostředky v rozsahu
přiměřeném ceně úkonu, době práce ještě potřebné a stavem řízení. Lze-li
předpokládat opakovaný výkon činnosti zástupce ex offo, lze snad vyjádřit, že v
otázce zálohování nebo odměňování ustanovených advokátů by mělo jít o úřední
činnost prováděnou kvartálně, nejpozději co půlrok a s ohledem na další
okolnosti případu. Dle odvolacího soudu je skutkový stav této věci obrazem
flagrantního porušení žalobcova práva na to, aby o jeho odměně bylo rozhodnuto
příslušným soudem ve výše uvedených lhůtách, průběžně až do skončení řízení. Ani poskytnutí jediné zálohy ve výši do 10.000,- Kč teprve po 8 letech služby
nemůže nic změnit na skutečnosti, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací soud se dále zaměřil na otázku výše přiměřeného zadostiučinění s
ohledem na kriteria stanovená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Hlavní
příčinou selhání v žalobcově případě je jistá „exotičnost problematiky,
vyplývající z kusé a nesystematické právní úpravy, v podstatě nižádné
judikatury i celkového nezvyku v soudní praxi“, což považoval odvolací soud za
objektivní okolnosti komplikující postup orgánů veřejné moci. Zadostiučinění
nelze výrazně snížit proto, že žalobce sám nebyl účastníkem řízení, neboť šlo o
jeho práva, která byla soudem vyloženě ignorována. V dalším se odvolací soud
ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že doba neposkytnutí odměny nebo zálohy
byla zjevně nepřiměřená, složitost problematiky relativně žádná, a žalobce
postup orgánů veřejné moci nijak nekomplikoval. Skutečnost, že prostředky
odměny či záloh představovaly prostředky k živobytí, sice zdůraznila význam a
intenzitu zásahu do práv žalobce, nadto však nevyplynulo z dokazování nic, co
by osvědčilo přímé ohrožení žalobcových důležitých osobních nebo majetkových
zájmů. I pokud by výsledná výše odměny advokáta byla dvojnásobná, nejde o jmění
zvlášť velkého významu, zvláště u etablovaného a výkonného advokáta. S ohledem
na všechny okolnosti případu dospěl odvolací soud k výsledné částce 50.000,-
Kč, kterou považoval za přiměřenou nemajetkové újmě žalobce. K žalobcem tvrzené
majetkové újmě odvolací soud uvedl, že žalobcovo vymezení majetkové újmy („čas
strávený“) je spíše imateriálního charakteru, postrádající ovšem
pozitivněprávní zakotvení v rámci nějakého druhu odpovědnosti za škodu. Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje ho za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i c) o. s. ř. Zásadní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení otázky přiměřenosti výše
poskytnutého zadostiučinění. Soud dle jeho názoru opomněl zohlednit „další
rozhodné momenty“ mající vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Soud při zvažování výše odškodnění zřejmě vůbec nezohlednil, že nesprávný
úřední postup znamenal pro žalobce „pohrdání“ jeho prací a celkově přístup
soudu u něj vzbudil pocity marnosti a beznaděje, představující významný a
intenzivní zásah do jeho práv. I přes závěry odvolacího soudu o „flagrantním
porušení“ jeho práv mu bylo přiznáno zadostiučinění odpovídající výši 2.000,-
EUR. Dovolatel se dále neztotožnil se závěry odvolacího soudu o objektivních
okolnostech komplikujících postup orgánů veřejné moci a exotičnosti
problematiky. Majetkovou újmu pak měl odvolací soud zohlednit při úvaze o výši
přiměřeného zadostiučinění a rovněž se řádně nevypořádal s jeho odvolací
námitkou neústavnosti ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., když pouze
zkonstatoval jeho obsah. Dovolatel navrhl napadený rozsudek Krajského soudu v
Brně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o.s.ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, na niž se nevztahuje
povinné zastoupení advokátem, neboť je fyzickou osobou se získaným právnickým
vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), dovolací soud se proto zabýval
jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolatel napadl celý výrok I. rozsudku odvolacího soudu, který se skládá z
části měnící (písmeno a\) a z části potvrzující (písmeno b\). Proti měnící
části a\ výroku I. rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobce objektivně
přípustné, neboť pod tímto bodem bylo žalobcově nároku vyhověno tím, že mu
odvolací soud přiznal odškodnění ve výši dalších 20.000,- Kč. K podání dovolání
je subjektivně oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího
soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zrušení části výroku I. písmeno a\ odvolacího soudu by však ke stavu pro
žalobce příznivějšímu rozhodně nevedlo, potud tedy nemohla být rozhodnutím
odvolacího soudu žalobci způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v
dovolacím řízení. V rozsahu, ve kterém směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o
nepřiznání náhrady škody, není dovolání přípustné, neboť dle upřesnění žaloby
ze dne 22. 9. 2008 (č. l. 21 spisu), požadoval žalobce náhradu škody
spočívající v nákladech, které vynaložil na nápravu nesprávného úředního
postupu stížností podanou k ESLP ve výši 6.000,- Kč, a dále náhradu nákladů v
souvislosti s uplatněním nároku u žalované ve výši 4.000,- Kč, celkem 10.000,-
Kč; z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu pak 165.000,- Kč. Žalobcem
požadovaná částka 175.000,- Kč je tedy součtem dvou dílčích nároků se
samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné
události. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí je proto třeba posoudit u
každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky
byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96,
publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Podle ustanovení § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění ve
výši 10.000,- Kč je tudíž vyloučena, byť celkový součet výše požadovaného
plnění z jednotlivých nároků částku 50.000,- Kč převyšuje. Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit nesprávné poučení odvolacího soudu o
tom, že dovolání je přípustné, jak se dovolatel mylně domnívá. Nesprávné
poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání vede pouze k tomu, že lhůta k
podání dovolání žalobci doběhla (v intencích ustanovení § 240 odst. 3 věty
druhé o. s. ř.) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného rozsudku (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002,
uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání žalobce proti výroku I. písmenu b) rozsudku odvolacího
soudu, který je výrokem potvrzujícím, proto bylo možno zvažovat toliko z
pohledu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve
věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
řešena otázka, zda v případě nečinnosti soudu při rozhodování o vyplacení
zálohy ustanovenému advokátovi se jedná o nesprávný úřední postup ve smyslu §
13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen („OdpŠk“), a zda lze za tuto nečinnost poskytnout ustanovenému
advokátovi přiměřené zadostiučinění, popřípadě v jaké výši.
Žalobce v dovolání namítá nepřiměřenost výše poskytnutého zadostiučinění s tím,
že soud pominul další podstatné okolnosti případu, za které považuje zejména
to, že nesprávný úřední postup pro něj znamenal „pohrdání“ jeho prací. V zásadě
tak zpochybňuje zhodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného
odvolacím soudem - § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk - a v důsledku toho i nesprávné
určení výše přiměřeného zadostiučinění.
K otázce výše přiměřeného zadostiučinění se dovolací soud vyjádřil již ve svých
předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném
pod R 58/2011, ve kterém rovněž podrobně vysvětlil hodnocení jednotlivých
kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk.
V posuzované věci však Nejvyšší soud považuje za důležité vyřešit nejprve
otázku, zda byly naplněny předpoklady pro uplatnění odpovědnosti státu podle
zákona č. 82/1998 Sb., tedy zda byly naplněny zákonné podmínky obecné
odpovědnosti, v tomto případě nesprávný úřední postup, vznik újmy, a příčinná
souvislost. Teprve po splnění těchto podmínek lze následně uvažovat o
poskytnutí zadostiučinění ze strany státu a jeho výši. Nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk může být představován
jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při
ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro
jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Obdobně lze za nesprávný úřední postup rovněž považovat činnost, kdy orgán
veřejné moci nerespektuje při rozhodování vlastní interní předpisy o lhůtách
pro vyřízení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 129/2001). O poskytnutí zálohy na odměnu advokáta rozhoduje soud na základě ustanovení
§140 odst. 2 o. s. ř., na jejíž zaplacení má ustanovený právní zástupce právní
nárok jen v odůvodněných případech, a to pokud by poskytování právních služeb
ustanoveným advokátem pro něj představovalo nepřiměřenou finanční zátěž. „Z
dikce ustanovení § 140 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. se nepodávají pro
poskytnutí zálohy ustanovenému advokátu konkrétní kritéria, natožpak pro
stanovení její výše; dovodit lze toliko to, že poskytování právních služeb
ustanoveným advokátem jej nemůže nepřiměřeně finančně zatěžovat“ (srov. usnesení Ústavního soudu dne 18. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 72/10, dostupné na
internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx). Občanský soudní řád ani Instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org.,
kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy,
však nestanoví konkrétní postup či lhůty pro vyřízení žádosti advokáta o
poskytnutí zálohy na odměnu. Postupem soudu, který se stěžovatelovými žádostmi
opomněl zabývat, došlo k určitým pochybením, tato však nelze považovat za
nesprávný úřední postup, neboť nečinností soudu nedošlo k porušení pravidel
předepsaných právními normami či interními předpisy. Soud totiž nemá povinnost
o žádosti advokáta o poskytnutí zálohy rozhodnout. O nákladech řízení, jakož i
odměně ustanoveného advokáta, se rozhoduje podle § 151 odst. 1 o. s. ř. až v
rozhodnutí, jímž se řízení končí. Pokud stěžovateli na jeho žádosti nebylo
odpovězeno a on v nich rovněž neuvedl důvody, proč by se v jeho případě mělo
jednat o odůvodněný případ přiznání zálohy na odměnu ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř., bylo zřejmé, že advokátovi přiměřená záloha ze strany státu poskytnuta
nebude, jinými slovy, že na ni nemá nárok. Dovolací soud tedy dospěl k závěru,
že v tomto a jemu obdobných případech se nejedná o nesprávný úřední postup
státu ve smyslu § 13 odst.
1, věty první OdpŠk., ani o nesprávný úřední postup
spočívající v nepřiměřené délce řízení, neboť o přiznání zálohy na odměnu
advokáta se žádné řízení v pravém slova smyslu nevede. Nemá-li soud povinnost
rozhodnout o žádosti advokáta, nemůže porušit ani právo na rozhodnutí v
přiměřené lhůtě. Dovolací soud rovněž nepovažuje za přiléhavý argument, že by se v této věci
jednalo o porušení žalobcova práva na odměnu za práci, neboť na tu má žalobce
nárok až v souvislosti se skončením řízení, ve kterém byl k ochraně práv a
zájmů jiné osoby ustanoven. Kritériem, jímž by se měl soud při úvaze o přiznání
zálohy na odměnu za jednání podle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních
práv a svobod řídit, je princip proporcionality, tedy zda ustanovenému
advokátovi nebyla vnucena disproporční zátěž. Tomuto závěru odpovídají i
příslušná ustanovení zákona o advokacii, která za splnění určitých podmínek na
straně klienta předvídají i v obecné rovině (čili nikoli pouze v případech
nutné obhajoby nebo ustanovení zástupcem v občanském civilním řízení) právo na
poskytnutí právní pomoci za sníženou odměnu nebo bezplatně (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 132/01, uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14/2002). Volba svobodného zaměstnání
advokáta je spojena s obligatorním zápisem do advokátní komory, která je
pověřena některými veřejnoprávními funkcemi, mezi které patří i obhajovat
nemajetné osoby. Žalobce si při volbě povolání advokáta musel být vědom, nebo
přinejmenším musel být srozuměn s tím, že výkon tohoto druhu povolání v sobě
zahrnuje i určité veřejnoprávní povinnosti, jež jsou determinovány právními
předpisy. Povinnost advokáta zastupovat v určitých případech účastníky řízení,
kteří nemají dostatečné finanční prostředky na to, aby si ochranu svých práv
mohli zajistit z vlastních zdrojů, a s tím spojená i určitá nevýhoda čekání na
obdržení odměny za jimi vykonanou práci, je však vykompenzována jinými výhodami
advokátního stavu, jako například výlučné oprávnění vystupovat v řízení jako
advokát, a nelze tedy hovořit o tom, že by se jednalo o disproporční zátěž
ustanoveného advokáta (k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 23. 11. 1983, ve věci Van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80,
odst. 39, dostupný v anglickém nebo francouzském jazyce na internetových
stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc). Ve světle výše uvedeného se proto jeví jako diskutabilní otázka, zda
nemajetková újma stěžovateli vznikla, a v čem měla spočívat. Nemajetkovou újmu
v této věci nelze posuzovat jako nejistotu ohledně výsledku řízení a udržování
v tomto stavu nejistoty, jak je běžně nemajetková újma způsobená nepřiměřenou
délkou řízení pojímána (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R
58/2011, bod V.). Tvrzená nemajetková újma advokáta měla spočívat zřejmě v tom,
že stěžovatel očekával rozhodnutí o poskytnutí finanční zálohy za své služby,
avšak k tomuto ze strany soudu nedošlo.
Uvedené však nemění ničeho na tom, že
na poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu advokáta je právní nárok jen v
odůvodněných případech, a pokud advokát ve svých žádostech netvrdil, že ho
poskytování právních služeb nepřiměřeně finančně zatěžuje, nemohl ani přiznání
zálohy na odměnu očekávat. Žalobce naopak mohl legitimně očekávat, že za své
služby dostane zaplaceno v souladu s právními předpisy až na základě
rozhodnutí, jímž se řízení končí. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud neztotožnil se závěry odvolacího soudu
ohledně „flagrantního porušení žalobcova práva“ a „nepochybné intenzity
zásahu“, kterých se stěžovatel dovolává co do posouzení významu předmětu řízení
pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/) OdpŠk), nedospěl ani k závěru, že by
bylo na místě žalobci přiznané zadostiučinění zvýšit. Dovolatel rovněž namítl vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud
řádně nevypořádal s jeho odvolací námitkou neústavnosti ustanovení § 31 odst. 4
OdpŠk. Dovolací soud však ani tuto námitku neshledal důvodnou, neboť se nejedná
o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se nadto ani nedomnívá, že by ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk bylo
v rozporu s ústavním pořádkem, neboť projednání nároku u příslušného úřadu má
charakter neformálního předběžného projednání věci, které není regulováno
žádnou speciální procesní úpravou, a proto se nepředpokládá, že by měl být
poškozený v této fázi řízení právně zastoupen. Z toho důvodu se poškozenému ani
neumožňuje žádat náhradu nákladů zastoupení, které v souvislosti s
projednáváním nároku u příslušného úřadu případně vynaložil. Dovolací soud shledal dovolání žalobce jako nedůvodné, a proto dovolání podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., když dovolání bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu