30 Cdo 1193/2024-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) P. V. a b) A. V., obou zastoupených Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované České republice - Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o náhradu škody a nemajetkové újmy, o povolení obnovy řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 261/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 30 Co 252/2023-524, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci se žalobou domáhali obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 261/2018, v němž po žalované požadovali zaplacení částky 139 666 Kč připadající na náhradu škody, jež odpovídala nákladům vynaloženým na architektonické studie a projekty týkající se přestavby domu č. p. XY, který je umístěn na pozemku žalobců parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, dále částky 986 000 Kč odpovídající ušlému zisku z neuskutečněného pronájmu bytu žalobců v době od června 2016 do března 2021 a částky 2 000 000 Kč, kterou žalobci vyčíslili jako náhradu nemajetkové újmy způsobené jim duševními útrapami souvisejícími s vedením soudních a jiných sporů a s nemožností jejich nemovité věci užívat (pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, na kterém se nachází budova č. p. XY, oba v k. ú. XY, obec XY – dále jen „pozemky žalobců“). To vše požadovali na základě sérií údajně nesprávných úředních postupů žalované, jež vedly k výmazu služebnosti k sousednímu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, jehož vlastníky jsou J. D. a V. D. – dále jen „služebný pozemek“; předmětná služebnost spočívala v umožnění průchodu a jízdy na pozemky žalobců.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 5. 2023, č. j. 30 C 261/2018-469, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
4. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. V původním řízení byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 10. 2021, č. j. 30 C 261/2018-265, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 30 C 38/2022-315, zamítnut návrh žalobců vůči žalované o náhradu škody a nemajetkové újmy proto, že právo chůze a jízdy přes služebný pozemek odpovídající služebnosti zřízené ve prospěch pozemků žalobců existovalo i v době, kdy tato služebnost nebyla v katastru nemovitostí v rozmezí let 2015 až 2021 evidována, přičemž výstavba plotu na služebném pozemku z roku 2016, kterou V. D. (vlastnice služebného pozemku) realizovala bez stavebního povolení, nebyla důsledkem pochybení žalované, jež se dne 6. 8. 2015 odrazilo ve vydání nezákonného rozhodnutí o výmazu služebnosti. Příčina ztížení přístupu žalobců k jejich nemovitým věcem přes služebný pozemek totiž dle odvolacího soudu spočívala výhradně v jednání jmenované vlastnice služebného pozemku, která předmětný plot na hranici tohoto pozemku v roce 2016 vybudovala, a to v době, kdy ve vztahu k výmazu služebnosti byla v katastru nemovitostí již vyznačena poznámka spornosti (dne 29. 10. 2015) a bylo též zahájeno soudní řízení o určení existence této služebnosti (dne 23. 11. 2015), přičemž jej neodstranila ani poté, co existence předmětné služebnosti byla deklarována soudním rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 6. 1. 2021, a co v březnu 2021 byla do katastru nemovitostí tato služebnost opět zapsána. Neexistuje tedy příčinná souvislost mezi sérií údajně nesprávných úředních postupů žalované, jež vedly k výmazu služebnosti spočívající v průchodu na pozemky žalobců, a tím, že vlastnice služebného pozemku na něm postavila plot, a tak znemožnila dovolatelům přístup na jejich pozemky a jejich ekonomické využití. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 30 C 38/2022-315, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2359/2022.
6. Nyní se žalobci dovolávají proti usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud dal za pravdu soudu prvního stupně, jímž byl návrh na obnovu předmětného řízení zamítnut v první linii proto, že jimi nově označené důkazní prostředky nevedou k odlišnému zjištění skutkových okolností, na nichž bylo postaveno obnovou napadené rozhodnutí ve věci samé (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 10. 2021, č. j. 30 C 261/2018-265, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 30 C 38/2022-315).
7. Dovolatelé oproti náhledu odvolacího soudu mají za to, že kdyby služebnost skrze údajně nezákonné úřední postupy žalované nebyla z katastru vymazána, žalobci by se prostřednictvím rozhodnutí soudních nebo správních orgánů domohli ochrany svých práv odpovídajících služebnosti spočívající v právu průchodu a průjezdu přes služebný pozemek a z jejich pozemků by jim tak plynul ekonomický příjem. Právě z těchto faktů žalobci dovozují existenci příčinné souvislosti mezi výmazem služebnosti z katastru nemovitostí a škodou (ziskem, který jim měl ujít při ekonomickém využívání pozemků), a proto s odkazem na v dovolání uvedenou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2167/2008) uzavírají, že žalovaná je prvotně odpovědná za újmu, která jim následkem nerespektování údajně existující služebnosti vznikla. Novými důkazními prostředky, jež mají vést k závěru, že právě údajně nesprávné úřední postupy žalované vyúsťující ve výmaz věcného břemene ve prospěch žalobců byly prvotní příčinnou vzniku újmy, a mají tedy odůvodnit obnovu řízení, podle jejich názoru jsou: rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 12.
9. 2022, č. j. MHMP 1618302/2022, sp. zn. S-MHMP 1004757/2022/STR; oznámení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 8. 2023, č. j. MHMP 1824300/2023, sp. zn. S-MHMP 529113/2023/STR; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2022, č. j. 24 C 235/2016-647; usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2023, č. j. 24 C 235/2016-904; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, č. j. 21 Co 217/2023-942; a obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. ZT 189/2022.
8. Dovolatelé však nedoceňují, že odvolací soud si osvojil skutkový závěr uvedený v odst. 9 prvostupňového usnesení (odkaz je uveden v úvodu odst. 21 dovoláním napadeného usnesení) o tom, že příčinou vzniku potenciální škody žalobců je možné protiprávní jednání vlastníků služebného pozemku spočívající ve znemožnění užívání pozemků ze strany dovolatelů a v udržování tohoto stavu. Odvolací soud též srozumitelně, a nikoliv zjevně svévolně vysvětlil, proč toto jednání vlastníků služebného pozemku nemá žádnou spojitost s údajně nesprávným úředním postupem žalované, protože vlastníci služebného pozemku by jednali stejně, ať už by žalovaná konala jakkoli (viz odstavec 23 dovoláním napadeného usnesení).
Uzavírají-li dovolatelé opačně (jejich argumentace novými důkazními prostředky by jinak postrádala smysl), pomíjejí, že na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu nelze dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. založit (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, když dovolání žalobců reálně vede ke zpochybnění výše uvedeného závěru odvolacího soudu, nikoliv k předložení právní otázky týkající se obecných předpokladů pro doložení existence příčinné souvislosti.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu