USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) J. I., nar. XY, bytem XY, b) P. N., nar. XY, bytem XY, c) B. S., nar. XY, bytem XY, a d) H. D., nar. XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení peněžitého zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 201/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 19 Co 282/2021-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci se žalobou domáhali na žalované omluvy a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč [pro žalobce a), c) a d)], respektive 40 000 Kč [pro žalobce b)], která jim měla vzniknout v souvislosti se zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, jenž byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. (účinným od 1. 9. 2017) a zákonem č. 112/2018 Sb., v důsledku čehož byly neomezeně, dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány citlivé údaje žalobců z důvodu jejich působení v postavení funkcionářů místní samosprávy, čímž docházelo k setrvalému porušování jejich práv na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl.
7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Nemajetková újma byla žalobcům působena od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019 v Centrálním registru oznámení. Citované novelizace byly zrušeny k 31. 12. 2020 nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. 15 C 201/2020-128, zamítl žalobu, aby se žalovaná žalobcům omluvila ve formě dopisů v naformulovaném znění (výroky I, III, V a VII), a rovněž zamítl žalobu o zaplacení částky 30 000 Kč pro žalobce a) a žalobkyně c) a d), stejně jako žalobu o zaplacení částky 40 000 Kč pro žalobce b) (výroky II, IV, VI a VIII).
Každému ze žalobců pak soud prvního stupně uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení částku 450 Kč (výroky IX až XII). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 19 Co 282/2021-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 225 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o samostatných nárocích žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč, respektive 40 000 Kč. Pokud jde o část výroku ve věci samé, kterými bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí jednotlivých nároků žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, pak v této části nebylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nároky ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o.
s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl v této části zabývat ani případnými vadami řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání napadající zbývající část výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jíž bylo potvrzeno zamítnutí omluvy, kterou by žalovaná měla poskytnout žalobcům, není podle § 237 o.
s. ř. rovněž přípustné. V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu.
V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací § 13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem zrušeným (od 1. 1. 2021) § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobců, a to do práva na soukromí, respektive na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
(dále jen „OdpŠk“), neboť daný zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, respektive o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobci prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva.
Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou zákona č. 82/1998 Sb., v jejichž intencích je třeba nárok žalobců posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.
Uvedený závěr se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Vzhledem k tomu, že žalobci žalobou uplatnili samostatné nároky, dovolací soud uložil zaplatit samostatně každému ze žalobců ? z celkové částky nákladů dovolacího řízení, jež žalované vznikly, což odpovídá částce 75 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu