30 Cdo 1213/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. B.,
zastoupené advokátem, o zaplacení 2,452.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 154/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 19 Co
465/2006 - 66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 26.043,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 19. 4. 2005 se žalobce
domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2,452.000,- Kč
spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z této částky od 1. 11. 2004 do
zaplacení, s odůvodněním, že tuto částku půjčil žalované na koupi bytu v P.,
kterou jí uhradil postupně ve splátkách v období od 28. 4. 2000 do 9. 11. 2000
bankovními převody z jeho bankovního účtu na účet společnosti Q. D., s. r. o.,
jež předmětný byt vlastnila a žalované následně prodala; žalovaná však půjčku
přes opakovanou výzvu nevrátila.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 1. 2006, č. j. 15 C 154/2005 -
38, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2006, č. j. 15 C 154/2005 - 48,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
účastníci žili v letech 1993 - 2004 ve společné domácnosti jako druh a družka a
že žalobce zaplatil ze svého bankovního účtu v období od 28. 4. 2000 do 9. 11.
2000 za žalovanou deset splátek v celkové výši 2,452.000,- Kč jako zálohu na
kupní cenu označeného bytu, které se žalovaná zavázala zaplatit podle smlouvy o
smlouvě budoucí kupní ze dne 28. 4. 2000, jako budoucí kupující, uzavřené se
společností Q. D., s. r. o., se sídlem v P., jako budoucím prodávajícím. Dne
15. 1. 2001 pak žalovaná uzavřela s uvedenou společností kupní smlouvu o
převodu vlastnictví k tomuto bytu, na jejímž základě byl proveden vklad
vlastnického práva žalované k tomuto bytu do katastru nemovitostí. V průběhu
roku 2004 se vztahy účastníků výrazně zhoršily, došlo k jejich rozchodu a
žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 27. 9. 2004 k vrácení uvedené částky,
přičemž jako lhůtu splatnosti stanovil 30. 10. 2004. Soud prvního stupně s
ohledem
na výsledky dokazování dovodil, že žalobce neprokázal své tvrzení, že
předmětnou peněžitou částku žalované poskytl na základě smlouvy o půjčce (§ 657
obč. zák.),
a stejně tak žalovaná neprokázala existenci právního titulu, který by ji
opravňoval k tomu, aby si peníze ponechala. Žalobcem uplatněný nárok tudíž
posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., neboť
žalobce za žalovanou plnil, co po právu měla plnit sama. Dospěl k závěru, že v
důsledku důvodně vznesené námitky promlčení nelze žalobě vyhovět, když o
obohacení žalované se žalobce dozvěděl zaplacením každé jednotlivé splátky
dnem, kdy za ni splnil její platební povinnost vůči společnosti Q.D., s. r. o.
Subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.), která v daném případě
počala běžet současně s objektivní promlčecí dobou (§ 107 odst. 2 obč. zák.) a
která se váže k poslední žalobcem uskutečněné splátce dne
9. 11. 2000, počala běžet dne 10. 11. 2000 a skončila dnem 10. 11. 2002.
Byla-li vznesena žalovanou námitka promlčení, nelze právo, které bylo u soudu
uplatněno až dne 19. 4. 2005, žalobci přiznat. Pro úplnost soud prvního stupně
s poukazem
na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dále konstatoval, že ani kdyby byl v
řízení učiněn skutkový závěr, že žalobce poskytl žalované požadovanou částku
jako půjčku, přičemž její splatnost byla ponechána na vůli věřitele (žalobce),
nebylo by možné s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalobě vyhovět, neboť
v takovém případě by se právo žalobce na vrácení půjčky promlčelo dnem 10. 11.
2003.
K odvolání žalobce Městský soud Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j.
19 Co 465/2006 - 66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění a převzal i
závěr soudu prvního stupně, že bylo-li poslední plnění žalobcem učiněno dne 9.
11. 2000 a žaloba byla podána dne 19. 4. 2005, došlo k marnému uplynutí
subjektivní i objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Za
nadbytečné považoval odvolací soud úvahy o promlčení nároku žalobce v případě,
že by se jednalo o plnění ze smlouvy o půjčce; v této souvislosti jen dodal, že
je správný názor soudu prvního stupně opírající se o konstantní judikaturu,
která dovozuje, že v případě půjčky, v níž nebyla doba splatnosti dohodnuta ani
jinak stanovena, počíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh
vznikl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. s tím, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v otázce,
„zda mezi druhem a družkou může dojít k bezdůvodnému obohacení (tedy plnění bez
právního důvodu)“, a pokud ano, zda „běh promlčecích lhůt počíná ode dne
poskytnutí takového plnění anebo - jak se domnívá - až dnem následujícím po
dni, v němž došlo k ukončení vztahu druha a družky“. Má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, jestliže
dovodil, že v daném případě jde o nárok z bezdůvodného obohacení a že tento
nárok je promlčen, „přičemž soud nesprávně počítá i běh promlčecích lhůt“.
Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle
§ 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v daném případě přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci
nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem
zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.)] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co
po právu měl plnit sám.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena
na současném splnění dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke
konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného
subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost
plnit. Bezdůvodné obohacení
v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom,
že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn
třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme.
Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z
jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle
citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť
bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost
proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění
poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění v době, kdy právní povinnost
toho, za nějž je plněno, z jakéhokoliv důvodu zcela či zčásti již neexistovala
(např. zanikla splněním, v důsledku rozvazovací podmínky odpadla, prekludovala
se apod.), nelze hovořit o tom, že by plněním za jiného vznikl povinnému
prospěch spočívající v nezmenšení jeho majetku. Této právní konstrukci odpovídá
i úprava vztahu subjektů odpovědnostního vztahu za bezdůvodné obohacení - ten,
kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po
tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho
plnil. Jemu ovšem svědčí právo, aby vůči oprávněnému uplatnil všechny námitky,
které mu v souvislosti s předmětnou povinností příslušely vůči věřiteli, tedy
například i námitku zániku dluhu, jeho promlčení apod. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000).
V posuzovaném případě bylo zjištěno (skutkový stav v tomto směru dovolatel
nenapadá a skutková zjištění odvolacího soudu ani nepodléhají dovolacímu
přezkumu), že žalobce zaplatil ze svého bankovního účtu v období od 28. 4. 2000
do 9. 11. 2000
za žalovanou deset splátek v celkové výši 2,452.000,- Kč jako zálohu na kupní
cenu bytu, kterou se žalovaná zavázala zaplatit podle smlouvy o smlouvě budoucí
kupní, jako budoucí kupující, uzavřené se společností Q. D., s. r. o., se
sídlem v P., jako budoucím prodávajícím. Žalobce tedy za žalovanou splnil její
dluh, ač sám takovou povinnost neměl. Uplatněný nárok žalobce je tedy třeba
posuzovat podle ustanovení
§ 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení (své tvrzení, že předmětnou finanční
částku žalované poskytl na základě smlouvy o půjčce, žalobce v řízení
neprokázal).
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.).
Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka
promlčení, nelze právo přiznat.
Subjektivní promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy se postižený (oprávněný),
jenž neplnil třetí osobě svůj dluh, dozvěděl, za koho plnil. S ohledem na jeden
z předpokladů tohoto druhu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení spočívající v
tom, že mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že je plněno
za jiného, spadá zásadně počátek běhu subjektivní promlčecí doby v jeden den s
počátkem běhu lhůty objektivní.
Jestliže tedy žalobce plnil za žalovanou její peněžitý dluh, který se zavázala
splnit podle ujednání obsaženého ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne
28. 4. 2000 uzavřené se společností Q. D., s. r. o., se sídlem v P., jako
budoucím prodávajícím, přičemž poslední splátku jako zálohu na kupní cenu bytu
poukázal dne
9. 11. 2000 a nárok na zaplacení předmětné částky uplatnil u soudu žalobou ze
dne
19. 4. 2005, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle
§ 107 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní
posouzení věci, neboť jeho závěry jsou v souladu s hmotným právem i ustálenou
judikaturou. Je tudíž zřejmé, že otázka „zda mezi druhem a družkou může dojít k
bezdůvodnému obohacení, a pokud ano, zda běh promlčecích lhůt počíná ode dne
poskytnutí takového plnění anebo až dnem následujícím po dni, v němž došlo k
ukončení vztahu druha a družky,“ nemá pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní
právní význam, jak se dovolatel mylně domnívá, neboť citovaná ustanovení
občanského zákoníku se uplatní i ve vztahu druha a družky (žádnou speciální
úpravu bezdůvodného obohacení a promlčení při bezdůvodném obohacení občanský
zákoník v tomto směru neobsahuje).
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti takovému rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 21.585,- Kč [odměna z částky určené
podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3,
§ 3 odst. 1 bod 5., snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na
polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce
žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle
odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž
částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy
částka 4.158,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci ve výši
26.043,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu