U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce R. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 6/2014,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016,
č. j. 54 Co 324/2016-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 17 C 6/2014-111, Obvodní soud pro Prahu 2
jako soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal
zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby
bylo konstatováno, že průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. ORZR-ZR-Tč-2000, 4 T
11/2004, a v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 K
12/2000 došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces zaručený v čl. 38
odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok II) a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč
(výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajících výrocích I a II a ve
výroku III jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V otázce vzniku nemajetkové újmy nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud
zohlednil, že se žalobce v letech 2003 až 2013 nezajímal o osud jím podaného
trestního oznámení, v důsledku čehož nebylo možné dovodit, že nesprávný úřední
postup policejního orgánu mohl zasáhnout do osobností sféry žalobce a způsobit
mu tak nemajetkovou újmu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5.
2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, uveřejněný pod číslem 9/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Námitka žalobce v tomto směru tudíž přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro
další otázky (zda bylo poskytnuto přiměřené zadostičinění, zda v dané věci
nesprávný úřední postup spočíval v nepřiměřené délce řízení a zda žalobce v
trestním řízení vystupoval v pozici poškozeného), které jsou v dovolání
uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř.
nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání tak v
části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 9. 1. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu