30 Cdo 1217/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce M. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované F. n. B., zastoupené
advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24
C 42/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
23. ledna 2008, č. j. 1 Co 326/2007-135, t a k t o :
Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 23. ledna 2008, č. j. 1 Co 326/2007-135, se zamítá; ve zbývající části
se dovolání odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z.“); ve zbývající požadované částce 700.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl též o
náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze
zjištění, že žalovaná se při poskytování lékařské péče žalobci (zajišťované O.
R. jako ošetřujícím lékařem žalobce) dopustila závažných pochybení. Podle
znaleckých posudků pochybení spočívala v tom, že lékař po operaci, kterou
provedl odpovědně a kvalitně, pacienta při kontrole zavčas fyzicky nevyšetřil a
podcenil příznaky recidivy a zhoršujícího se pacientova pooperačního
zdravotního stavu. Neprovedl nutná akutní opatření a nepřizval včas onkologa ke
konzultaci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že šlo o porušení čl. 31
Listiny základních práva a svobod, podle něhož má každý právo na ochranu
zdraví, to znamená na poskytování kvalitní lékařské péče na nejlepší
dosažitelné odborné úrovni. Z tohoto hlediska není rozhodující, že většina
znalců se shodla na tom, že konečný zákrok, spočívající v amputaci konečníku,
byl nevyhnutelný. Porušení právních povinností mělo za následek, že žalobce
odůvodněně ztratil důvěru v ošetřujícího lékaře, víru v úspěšné léčení a
optimismus, jež jsou nezbytné pro zdařilý léčebný proces, a byla tak snížena i
jeho důstojnost ve značné míře. Nebylo-li zanedbání lékařské péče jedinou a
bezprostřední příčinou narušení žalobcovy tělesné integrity, mělo na ni vliv a
zcela určitě vyvolalo u pacienta pocity pesimismu a beznaděje a narušení
duševní rovnováhy a mělo škodlivý vliv na celý jeho další život a jeho kvalitu.
Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a zásahem do
žalobcova práva na ochranu osobnosti byla v řízení prokázána. Při stanovení
výše náhrady nemajetkové újmy soud přihlédl k závažnosti vzniklé újmy, stejně
jako k tomu, že žalobce se se svou tíživou situací statečně vyrovnává a jeho
nejbližší, zvláště manželka, jsou mu velkou oporou. Námitku promlčení práva
uplatněnou žalovanou soud prvního stupně neakceptoval s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 1 Co
126/2006-97, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I.
výroku tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 300.000,- Kč na
náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl. Výrokem II. tento rozsudek v
odstavci II. výroku potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Výrokem IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně v
odstavci IV. výroku ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud uvedl, že žalobce přesně vymezil předmět soudního řízení
i skutek, kterým byl tvrzený postup lékaře R., v jehož důsledku měla být
žalobci způsobena těžká újma na zdraví, spočívající v amputaci rekta. Pokud
soud prvního stupně považoval za protiprávní zásah dílčí pochybení jmenovaného
lékaře s následkem ztráty důvěry ošetřujícího lékaře, víry v úspěšné léčení a
optimismus, rozhodl tak o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Nesouhlasil
dále se závěrem soudu prvního stupně, že příčinná souvislost byla v dané věci
prokázána. Ze znaleckých posudků sice vyplynulo dílčí pochybení R. při léčení
žalobce, avšak závěrem bylo uvedeno, že tato pochybení neměla vliv na
nezbytnost amputace konečníku. Odvolací soud též dovodil, že právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§
101 o. z.). V projednávané věci bylo prokázáno, že tvrzený protiprávní zásah,
sestávající z dílčích pochybení lékaře R. v době od 29. 5. 2000 až po další
chirurgický zákrok spojený s amputací rekta dne 8. 6. 2001, je rozhodující pro
počátek běhu promlčecí lhůty, která počala běžet dne 9. 6. 2001 a uplynula dne
9. 6. 2004. Žalobce ovšem žalobu podal teprve dne 8. 5. 2005, tedy po uplynutí
promlčecí doby a námitka vznesená žalovanou proto byla uplatněna důvodně.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl zrušen k dovolání žalobce rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2007, č.j. 30 Cdo 744/2007-116, a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné poukázal
na skutečnost, že otázka možnosti promlčení nebo naopak nepromlčitelnosti práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z.,
je považována za spornou prakticky po celou dobu od novelizace ustanovení § 13
o. z. provedené zákonem č. 87/1990 Sb., jímž byla v oblasti občanského práva
nově zavedena možnost přiznat postižené fyzické osobě rovněž právo požadovat
pro vyvážení a zmírnění nepříznivého následku, tj. vzniklé nemajetkové újmy na
osobnosti fyzické osoby, zadostiučinění v penězích. Poukázal na to, že
různorodost prostředků ochrany osobnosti je podmíněna jak mnohotvárností jejích
projevů v životě společnosti (a z toho vyplývajících různých možností zasáhnout
do osobnosti fyzické osoby), tak úsilím demokratického státu o co nejúplnější a
účinnou občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby. Jednotlivé prostředky
ochrany osobnosti fyzické osoby lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního
případu kumulovat. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (satisfakce) jako
právního prostředku občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby je namístě
tam, kde již vznikl nepříznivý důsledek neoprávněného zásahu, tj. vznikla
nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby. Zadostiučinění podle ustanovení §
13 o.z. spočívá vždy v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické
osobě.
To je podle prvního odstavce uvedeného ustanovení představováno (míře dotčení
některé ze složek osobnosti fyzické osoby) přiměřeným (tzv. morálním)
zadostiučiněním, a podle druhého odstavce tohoto ustanovení pak náhradou
nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích). Obě tato
zadostiučinění sledují shodný cíl, tj. přiměřeně, s ohledem na všechny
okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit
nepříznivý následek neoprávněného zásahu,
tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Je-li předmětem
ustanovení § 13 o. z. právo fyzické osoby domáhat se ochrany její osobnosti, je
tak významně naplňováno ustanovení článku 10 Listiny základních práv a svobod.
Případným faktickým vydělením institutu náhrady nemajetkové újmy podle
ustanovení § 13 odst. 2 o. z. ze skupiny subjektivních nemajetkových
osobnostních (a tím i nepromlčitelných) práv, by došlo k citelnému omezení
možnosti uplatnění práva na ochranu osobnosti fyzických osob. Dovolací soud
proto dospěl k již zmíněnému závěru, že právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o. z. je
nepromlčitelným nárokem.
Vrchní soud v Olomouci ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 23. ledna
2008, č.j. 1 Co 326/2007-135. Výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v
odstavci prvním výroku změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky
300.000,- Kč. Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v druhém
zamítavém odstavci výroku. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. V odůvodnění tohoto rozsudku mimo jiné poukázal na to, že
žalobce za protiprávní zásah do svých osobnostních práv (zejména na ochranu
života a zdraví) označil veškerá zanedbání lékařské péče vůči jeho osobě za
dobu od 29. května 2000 až do reoperace dne 8. března 2001. Žalovaná uplatnila
v průběhu řízení před soudem prvního stupně námitku promlčení předmětného
nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Po již zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu bylo občanskoprávním
a obchodním kolegiem NS ČR dne 14. listopadu 2007 přijato k uveřejnění ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozhodnutí, jehož právní věta zní:
„Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.
z. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době.“
Proto při svém rozhodování odvolací soud přihlédl nikoliv k právnímu názoru
obsaženému v již výše zmíněném zrušovacím rozhodnutí. Jestliže vyústěním
dílčích pochybení lékaře měla být amputace rekta, k níž došlo dne 8. března
2001, pak od tohoto dne počala běžet žalobci promlčecí lhůta k uplatnění nároku
na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť toho dne mohlo být toto právo
vykonáno poprvé. Lhůta uplynula dne 9. března 2004, avšak žalobce podal žalobu
v této věci až dne 8. května 2005, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Námitka
promlčení byla proto žalovanou uplatněna důvodně. Odvolací soud z tohoto důvodu
rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a v další
napadené části rozsudek podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce dne 13. února
2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 5. března 2008 včasné
dovolání. Jeho přípustnost proti výroku I. vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., zatímco v případě výroku II. má za to, že je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Napadenému
rozhodnutí především vytýká, že v rozporu s ustanovením § 243d odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona nerespektoval právní názor dovolacího
soudu (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nesouhlasí též se závěrem odvolacího
soudu, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2 o. z. promlčuje (§ 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.). Připomíná, že právo na ochranu osobnosti žalobce je třeba chápat
šířeji, neboť Listina základních práv a svobod mu zajišťuje právo na ochranu
zdraví a na poskytování kvalitní lékařské péče. Toto právo bylo v daném případě
porušeno s následným negativní dopadem na celou řadu složek jeho osobnosti.
Současně mimo jiné poukazuje na skutečnost, že změna názoru Nejvyššího soudu na
řešení otázky promlčitelnosti nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z.
představuje změnu pravidel, podle nichž
se má každý subjekt v občanskoprávních vztazích chovat, přičemž se tato změna
uplatňuje zpětně, což je vůči žalobci zvláště necitlivé. Současně vzniká i
otázka, zda uplatnění námitky promlčení není v posuzované věci v rozporu s
ustanovením § 3
odst. 1 o. z., kterou se však odvolací soud vůbec nezabýval. Proto navrhl, aby
Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) uvážil,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě vymezené
ustanovením
§ 240 odst. 1 o. s. ř. Dále konstatoval, že je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se
zabýval otázkou jeho přípustnosti s diferencovanými závěry.
Dovolání žalobce, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z § 242 odst. 1 až 3 o. s.
ř. vyplývá,
že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti
dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li
dovolání přípustné,
je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když
nebyly uplatněny
v dovolání. Ty z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud bud\' použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně
jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 o. z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to morální nebo případně i relutární).
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věta první o. z. se promlčují všechna práva
majetková s výjimkou práva vlastnického.
K otázce, zda se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje
či nikoliv, se zcela aktuálně vyjádřil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem
jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu
2008, č. j. 31 Cdo 3161/2008-156, v němž konstatoval, že právo na náhradu
nemajetné újmy
v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. je jedním z dílčích a relativně
samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické
osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a
zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv
nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv
(obdobně jako u bolestného
a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo
předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem
způsobuje, že jde
o osobní právo majetkové povahy (obdobně viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008). Proto právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. promlčení
podléhá.
V citovaném rozsudku se poukazuje na to, že problematikou právní úpravy
možnosti náhrady imateriální újmy se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.), kde dovodil,
že legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se
jednotlivec domáhal náhrady
za nemateriální újmu, spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany
osobnosti podle § 11 a § 13 občanského zákoníku. Jedná se o jiný nárok, než je
náhrada škody, jejíž způsob a rozsah náhrady odškodnění pozůstalých za ztrátu
blízké osoby upravil § 444 odst. 3 o. z. v důsledku jeho novely provedené zák.
č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. 5. 2004.
Ani odlišnost takového nároku (v daném případě předmětu tohoto řízení)
od náhrady škody, s níž zákon nepochybně její nevymahatelnost pro případ
námitky promlčení spojuje, však předmětný nárok nečiní nemajetkovým a tudíž jej
nemůže zakládat nepromlčitelným. Institut náhrady nemajetkové újmy jako
subjektivního práva specifického obsahu je s promlčitelností spojován i v § 1
odst. 3 a § 33 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
pozdějších předpisů.
Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní
částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány
žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku
umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti
němu. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a
nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se
uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v
závislosti na okamžiku jeho uplatnění
u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
K vyloženému právnímu závěru dovolací soud přihlédl i při svém rozhodování
o tomto dovolání a pro stručnost na něj odkazuje. V této souvislosti se sluší
připomenout, že poukazuje-li dovolatel na okolnost, že odvolací soud ve svém
postupu nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v
předchozím zrušovacím rozhodnutí, jde o dovolací důvod sice přiléhavý
procesnímu stavu v dané věci, avšak se zřetelem k věcné nedůvodností dovolání
se taková námitka stala bezvýznamnou. Nejvyšší soud již např. v rozhodnutí ze
dne 24. 10. 2007, sp. zn.
28 Cdo 3342/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2008, sešit č. 8, poř. č. 80 (R 80/2008) vyložil, že vázanost právního
názoru nadřízeného soudu není na místě chápat formalisticky, nýbrž materiálně
dynamicky. Nad to dovolací soud není svými právními názory vázán, jak o tom
svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia v této věci.
V dovolání nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Těmi jsou
všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně
nebo za podmínek uvedených v § 205a a 211a v řízení před odvolacím soudem. Tak
je tomu v dané věci v případě úvahy dovolatele, zda uplatnění námitky promlčení
nebylo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 o. z., čímž se odvolací soud
nezabýval. Dovolací soud proto nemohl k této námitce přihlížet.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve výroku I. ve věci samé třeba
posoudit jako správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce v této části jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem o. s. ř.).
Uvedené závěry mají podpůrný význam i pro úvahu, zda je ve věci přípustné
dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé. V této části
rozhodnutí odvolacího soudu nelze klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní
stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Není proto možno dovodit, že by
proti tomuto výroku bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolání proto bylo v této části odmítnuto podle § 243b odst.
5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení za situace, kdy dovolání bylo
zamítnuto (resp. též odmítnuto), přičemž však v dovolacím řízení úspěšné
žalované žádné náklady nevznikly, je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta
prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu