30 Cdo 1222/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalované STING uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem v Třinci – Staré Město, 1. máje 540, identifikační číslo osoby 29017688, zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 66/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2012, č.j. 68 Co 303/2012-95, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“); s ohledem na skutečnost, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz) uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno dne 15. ledna 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného § 237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11). Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2012, č. j. 68 Co 303/2012-95, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/1992, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 1949/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 350/2000; všechna označená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2013
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu